Jasutaka Cucui: Konec stříbrného věku/Divadlo v Dlouhé

Kromě „klasické dispozice“ jeviště plus hlediště disponuje pražské Divadlo v Dlouhé také dalším hracím prostorem, v úrovni balkonů se nachází kavárna, kde lze realizovat cyklus Krátká Dlouhá, eventuálně projekty „slovenské sekce“, neboť v divadle měli či mají angažmá čtyři herci se slovenským domicilem. Novinkou do jisté míry alternativního cyklu Krátká Dlouhá je úprava prózy mnohostranně talentovaného japonského tvůrce Jasutaky Cucuie (1934) Konec stříbrného věku. (Kniha vyšla v češtině v roce 2011). Jako u ostatních titulů této řady půjde o nevelký počet repríz (zpravidla nepřekročí desítku), dílo ve stavu zrodu připomínají i scénáře, které mají aktéři při ruce a texty z nich (někteří více, jiní méně) čtou. Také délka produkce je spíš rekreativní, jevištní dílko většinou trvá zhruba jednu hodinu. Cucuiovu předlohu bychom mohli přiřadit k dystopickému žánru, on sám reprezentuje tzv. novou vlnu sci-fi. V Konci stříbrného věku nejde o zdůrazňování převratných technologických změn v životě populace, ale o chmurný výhled do budoucnosti, kdy jsou „přebývající“ senioři nad 75 let se souhlasem společnosti likvidováni. V japonské tradici se ostatně setkáváme s fenoménem ubasute, odkládáním starých lidí do hor či lesů, připomíná to i Imamurův film Balada o Narajamě z roku 1983, oceněný na festivalu v Cannes a svého času promítaný také u nás.

Cucuiovu předlohu pro herce Divadla v Dlouhé zdramatizovali režisér Adam Skala a dramaturg Martin Satoranský. Úvodní výstup působí velmi stylově. Jan Meduna vytváří na papírovou stěnu mohutným štětcem japonský (či pseudojaponský) nápis, přiblíží se k němu další aktér, Pavel Neškudla s mečem katanou za pasem, jejich hovor pak prekérní situaci seniorů tematizuje, oba vlastně ve stylizovaných kostýmech starce znázorňují, po chvíli vyrazí Neškudla zákeřný výkřik, Medunova hlava se skloní a kaligraficky úhledný nápis přibarví odkudsi vytrysknuvší červená. K tomu je po celou dobu na vedlejších panelech promítán líbezný výjev ze zahrady japonského typu. Rychlým střihem nastupuje dryáčnický komentář televizních moderátorů Chibi a Fuku (Marie Poulová a bleskově převlečený Meduna), seznamující nás v číslech a procentech s problematikou nadbytečných seniorů, „před kameru“ přiběhne Štěpánka Fingerhutová a začne ne zrovna přesvědčivě zpívat japonsky – spíš ovšem kvazijaponsky – song Forever Young od Alphaville, který pamatujeme s českým textem Být stále mlád v Gottově interpretaci. Fingerhutová ztělesňuje důstojnici Výboru pro redukci obyvatelstva Azumi, která má na starosti jeden domov důchodců, v němž organizuje tzv. stříbrnou bitvu, vzájemné „soutěžní“ vyvražďování se seniorů (poslední přeživší získá benefit dalšího, byť časově omezeného prodlévání mezi živými). Tempo inscenace se po razantním entrée v dalších výjevech poněkud vytrácí, i když jsou jevištní situace zdobeny solidním herectvím Evy Hacurové, Pavla Neškudly a Miroslava Zavičára. Jde v nich vlastně o stařecký milostný trojúhelník, Hacurová ztvárňuje věkem sešlou Noriko, běduje nad svým údělem, nechce zemřít ani zabíjet, Neškudla hraje jejího poněkud nevrlého partnera Sunaharua, Zavičár zase trochu perfidního profesora Cubatu se sadistickými sklony, který se těší, jak bude novou partnerku (předtím než ji zabije) ovládat, a která mu dokonce po vyjmutí umělého chrupu může poskytnout slasti orálního sexu. Noriko na nedůstojný poměr přistupuje, neboť odhaduje, že s perverzním sadistou bude žít déle než se Sunaharuem, ten by ji „čestně“ zlikvidoval dřív. Situace se však vztahově zkomplikuje a nepřežije ani mladá důstojnice, která hrůzné zaměstnání brala v podstatě jen jako nutnou sociální praxi, později hodlala usilovat o kariéru zpěvačky.

Divadelní stylizace pracuje kromě kostýmů také s výrazným líčením, které herci důkladně provádějí před našimi zraky. Promítané obrázky nabírají – co se kýčovitosti týče – na intenzitě, výkony zpodobitelů tristně milostného trojúhelníku mají patřičnou rasanci i ironický nadhled, Eva Hacurová připoutá diváckou pozornost v partu naříkavě submisivním, Miroslav Zavičár zase v kreaci potměšile perverzní, Pavel Neškudla ztělesňuje seniora zdánlivě s osudem smířeného, který ovšem ve finále překvapí svou akceschopností. Méně nuancovaně působí kreace Šárky Fingerhutové v partu mladistvě nelítostné Azumi. Atmosféru inscenace, která se opírá o dynamické zvraty, ale i „asijskou“ rozjímavost (již připomínané obřadné líčení), drasticky dokresluje brutální povídka o zácpě staroušků, kterým od problémů pomůže rozpárání břicha (s maňásky ji rozverně předvádějí televizní moderátoři Chibi a Fuku, tedy Marie Poulová a Jan Meduna).

Cucuiho dystopie vychází z alarmujících demografických ukazatelů o stárnutí japonské populace, o podobných problémech se začíná psát i u nás. V inscenaci vystupují – také v rolích starců – poměrně mladí herci. Kdoví, jak by tento sociální horor, do jisté míry zábavný, vyzněl v podání výrazněji zralých interpretů.

Přidat komentář