Kráska a zvíře

František Hrubín

Národní divadlo, Praha

Předposlední titul, který Daniel Špinar ve funkci uměleckého šéfa Národního divadla režíruje, vzbudil očekávání, přiživené pochopitelně kauzou Ne!Musíš to vydržet, v níž vyhřezlo napětí mezi pedagogy a již absolvujícími studenty DAMU (a umělec se v tomto střetu angažoval), i rasantnímu prohlášení stran vlastní genderové identity. Pro vnímatele divadelních inscenací jsou ovšem (či měly by být) důležité především umělecké výsledky. Daniel Špinar mnohokrát přesvědčil o svém talentu, před příchodem na statutárně první scénu kupříkladu Hamletem ve Švandově divadle, Miláčkem na Kladně či britskou vztahovou komedií Můj romantický příběh u ostravských Bezručů. V Národním divadle pak okouzlil operní fajnšmekry dvěma skvělými inscenacemi (Janáček: Z mrtvého domu, Britten: Billy Budd), na poli vlastním, činoherním, se mu dařilo střídavě. Novinka, zpracovávající klasickou, ba archetypální látku, mezi jeho největší úspěchy patřit nebude.

Hrubínovou jevištní úpravu známé látky o panně a netvorovi rámuje Špinar cirkusáckým milieu, hned zkraje se před Hynaisovou oponou odehraje akrobaticko-klaunské balábile, v němž vyniká výraznou přízemní akrobacií Vojtěch Fülep (známý kupříkladu z novocirkusových projektů Rosti Nováka), po zaslouženém potlesku se teprve začíná odvíjet příběh o lásce, která překoná hrůzu prokletí. Otec (Vladislav Beneš) je vlastně principálem a svoje tři dcery opouští, aby vyjednal nové zastávky pro trasu pojízdného cirkusu. A dochází ke známému dotazu na přání, co má dcerám z cesty dovézt. Ty dvě zpovykané si vlastně nic konkrétního nepředstavují, ale mělo by to být něco extra a drahé. Kráska (Anna Fialová) pouze chce, aby otec cestou utrhl růži, naskytne-li se mu k tomu příležitost. Ostrý střih, plný brutálních zvukových a světelných efektů (včetně stroboskopu), a otec se ocitá před zakrvácenou stěnou, pokrytou vertikálně umístěnými zářivkami, bere z vázy růži, a už je tu Zvíře (David Prachař) na kovových chůdách, s jednou „střihorukou“ paží, hrůzně amplifikovaným hlasem a obklopený atletickými zakuklenci v černém.

Dál se už příběh odvíjí podle známého vzorce, obětavá Kráska do netvorova paláce dobrovolně odchází, postupně se rodí mezi ní a Zvířetem cit, Prachař odhazuje chůdy, na tváři má jen masku, občas promluví i normálním hlasem, je to výrazná úleva od toho permanentního inscenačního „bububu“, dokonce deklamuje úryvky z nejznámějších kousků sbírky Paula Verlaina Romance beze slov (ovšem v Hrubínově překladu). A v momentě, kdy díky Krásčině činné lásce přestává být Zvířetem, mizí i maska, zůstávají však jizvy, což působí věrohodněji než „vymydlené“ tváře Jeana Maraise či Vlastimila Harapese z filmových variací příběhu.

Výjevy ze strašidelného prostředí jsou prokládány situacemi cirkusovými, „vydařené“ dcerušky se provdají za jediného nápadníka (Magdalena Borová, Pavlína Štorková a Filip Kaňkovský ve zdařilých komediálních kreacích), nejde však o nějakou výrazně vztahovou pikanterii, spíš o cirkusové role, protože ve finále otec zlé dcery vyhání se slovy: „Běžte, odkud jste přišly“, šlo tedy spíš než o otcovství pokrevní o statut principála, který „jako svoje děti“ angažuje různé performery.

Dlužno podotknout, že výborní herci Fialová a Prachař si v inscenaci vlastně moc nezahrají, nemají k tomu kvůli vnějškové hororové náloži mnoho příležitostí. Takže ačkoliv je inscenace především díky vynalézavým cirkusáckým číslům velice dynamická, zrod citu přemáhajícího zakletí nevyznívá z jeviště příliš přesvědčivě. A ještě jedna nepříjemná poznámka. Léta pochybuji o okřídlené tezi, že „není malých rolí“. Důkazem mého postoje je také obsazení osobností formátu Jany Preissové a Františka Němce do nevýrazných rolí starých cirkusáků, kteří ve svém partu nemají víc než čtyři věty. Navíc znejasněné hudebním backgroundem. Ale hudební podíl Matěje Kroupy na inscenaci (včetně živých muzikantů v akci), propojující groteskní instrumentální vstupy s povětšinou lyrickými a dobře interpretovanými písničkami, patří ke kladům inscenace.

Přidat komentář