Live – Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Bratři Karamazovi

Činoherní klub uvedl dramatizaci věhlasného románu Fjodora Michajloviče Dostojevského Bratři Karamazovi v režii Martina Čičváka. Spisovatel bývá řazen k nejčastěji uváděným autorům na evropských jevištích, týká se to také české inscenační praxe. Ruský génius nikdy žádnou divadelní hru nenapsal, ale jeho stěžejní románová díla, plná komplikovaných psychologických charakteristik a nevšedních dramatických příběhů, lákají k dalším a dalším úpravám. Čestné místo mezi divadelními tituly mají právě i různé jevištní verze Karamazových, navíc málokterá klasická divadelní hra nabídne především pánské části souboru tak komplikované charaktery, jakými jsou otec Karamazov, synové Dimitrij, Ivan a Aljoša, o bastardovi Smerďakovovi ani nemluvě. Kdybychom se ohlédli po domácích scénách, nalezneme slušnou řádku inscenací, slavným románem inspirovaných. Jevištní úprava režiséra Evalda Schorma je známa především z Divadla Na zábradlí (1979) ve hvězdném obsazení Bartoška, Heřmánek, Zedníček, Mrkvička, Preissová a s participací dvou v širším povědomí „pouze“ komiků Augusty a Bedrny, kteří v životních výkonech skvěle alternovali starého Karamazova. Další inscenace Schormovy dramatizace v Dejvickém divadle z roku 2000 v režii Lukáše Hlavici se pak stala i podkladem pro film Petra Zelenky. V brněnské Huse na Provázku se k Dostojevskému ve velkém čtyřdílném projektu vrátil režisér Vladimír Morávek a vyvrcholením tetralogie byl titul Bratři Karamazovi: Vzkříšení (2006). V této inscenaci se nenašla role pro představitele otce, protagonisté ztvárňující syny si figuru v pozoruhodně dynamickém plánu „půjčovali“. A v úpravě Daniela Špinara (pro studenty DAMU v DISKu 2007) se o starém Karamazovovi pouze mluvilo…
Témat lze v mistrovském románu nalézt celou řadu, také o nejrůznější, často komplikované filozofické interpretace není nouze. Svár mezi dobrem a zlem v člověku se snoubí u Dostojevského s osobně vypjatým, drásavým vztahem ke křesťanství, každá z hlavních postav reprezentuje poněkud jiný princip. Složitost figur v uměleckém díle nelze převést na jeden rozměr, ale pro zjednodušení chápejme starého Karamazova jako reprezentanta nezodpovědné smyslnosti, a proto výchovné přítěže pro senzitivní syny. Dimitrije pak můžeme vidět jako toho, kdo se genetické podobnosti s otcem vzpouzí, a přesto jí podléhá, tedy reprezentanta „smyslů“, Ivana jako racionalistu, který usiluje o pojetí autonomní morálky a zastupuje tedy „rozum“, Aljošu pak jako toho, kdo odchází do kláštera, aby vykoupil rodinu ze špíny – zjednodušme na „cit“. Nemanželský Karamazovův syn Smerďakov je epileptik, jehož Ivanovy myšlenky vlastně inspirují k otcovraždě. I když ženské postavy v románu nemají tak výrazný prostor, přesto i ony skýtají interpretační příležitosti pro jejich zpodobitelky, především nešťastná oběť a zároveň vědomé oběti schopná Grušenka.
Čičvákovi Bratři Karamazovi v Činoherním klubu nesou všechny znaky tzv. postmoderního divadla. Jeviště, které ve slavném divadle ve Smečkách nedisponuje příliš velkou rozlohou, obnažil výtvarník Hans Hoffer „až na kost“, zlikvidoval tím jakékoliv vykrytí (což ovšem trochu vadí při šepotu postav, zvuk se nemá od čeho odrážet a nemíří tak k publiku), vidíme i schodiště, po kterém herci na scénu scházejí. Na jeviště pak scénograf instaloval dvoje tělocvičná nářadí, vysoko vyzdvižená bradla, která pokračují do stěny, a tyč, po níž lze šplhat, ale kolem níž se lze i vinout jako go-go tanečnice (to, že jde o prostitutku Grušenku z Dostojevského, vypovídá o smělé aktualizaci, o něž není v tomto jevištním díle nouze). Po straně pak Hoffer umístil dveře od latríny s nevykrytým spodkem, takže můžeme průběžně vidět nohy s nedůstojně spuštěnými kalhotami. Tento „příliš lidský“ doplněk hraje v inscenaci dost často, urvaná vrchní deska s kulatým otvorem je kupříkladu nesena otcem Karamazovem na krku a on má přitom zkrvavenou tvář (jde o jeho vraždu, od níž se vše v inscenaci odvíjí, nebo jenom nějakou dílčí nehodu?). Jindy ji Ivan Karamazov s ďáblem – ten má podobu otce – umístí vysoko na bradla a oba se pokoušejí hrát jakousi „košíkovou“, Ivan se trefí, jeho představitel Honza Hájek patří ostatně k nejvyšším českým hercům.
Otce Karamazova (a ďáblův přízrak) ztvárňuje Juraj Kukura, syny Míťu, Ivana a Aljošu pak Martin Finger, již jmenovaný Honza Hájek a Michal Čapka, působící jinak v ostravské Aréně (alternovat „svatého bratra“ s ním bude člen činohry Národního divadla Igor Orozovič). Bastarda Smerďakova dostal od Čičváka Matěj Dadák, formulaci „dostal“ nevolím náhodou. Herec účinkuje ve všech jeho pražských inscenacích a často mám – nejenom já – dojem, že některé repliky a postoje těchto postav jako by zpřítomňovaly režisérovo alterego. Grušenku ztvárnila Natália Puklušová, další ženy, které zasáhnou do životů Karamazovců, pak bývalé herečky z již legendárního Pařízkova Pražského komorního divadla Gabriela Míčová (Kateřina) a Ivana Uhlířová (Líza). Kukura a Puklušová jsou stejně jako režisér rodem Slováci a inscenace zní zcela přirozeně česko-slovensky. Důležitou součástí jevištního tvaru je i promítání právě vznikajícího videa (Smerďakov „natáčí“ a občas promítá sebe, občas ty, s nimiž komunikuje). Nervní hudební podkres, účinný zvláště ve stále se zahušťujícím finále, má na svědomí Ivan Acher, hudební složka však pracuje i se známými songy, především s proslulou sinatrovkou My Way (starý Karamazov ji označuje za „tu svoji“).
Ačkoliv jevištní tvar vychází především ze Schormovy dramatizace, Martin Čičvák se Zuzanou Šajgalíkovou ji upravili a inscenace víc než všechny dosavadní variace akcentuje témata milostná, erotická (velmi provokativní Grušenka má u tyče kontakt s Míťou tak vášnivý, že je téměř „konzumováno“, obdobně vypadá i její svádění „mnicha“ Aljoši). Disputace o existenci Boha, v níž herecky exceluje především Hájkův rozumářský Ivan (jistý si ovšem pouze svou ateistickou nejistotou), nabírá pak značnou dynamiku ve verbální přestřelce s koketním ďáblem (Kukura při ní publiku nabízí slovensky „žuvačku“ a „cukríky“). Inscenace přiznaně nepracuje s divadelní iluzí, všechno působí jako zkouška či pracovní setkání, před přestávkou herci za světla odejdou z jeviště, někteří i cestou kolem publika, ve finále synové s otcem – nejprve po dvojicích a pak společně – hravě poskakují, tak jak se dodnes při dětských hrách činí po nakreslených panácích na dlažbě. Smerďakova, který se oběsil, posílá starý Karamazov pro víno, a Matěj Dadák skutečně snímá kuklu z hlavy i oprátku z krku a chystá se otcovo přání vyplnit. V jediné scénické exkluzivitě na jevišti, jakémsi miniaturním baru, sedí pak rozmarný Kukurův ďábel a všechny vítá v pekle.
Nejsem si jist, zda se diváci, neobeznámení s předlohou, v komplikovaném tvaru zorientují, ale režisér diváka nepodceňuje a svoji interpretaci, z níž nevyplývají jednoznačné pravdy, pálí do publika naplno. Výborní herci mu v této snaze podstatně napomáhají. V deníkových recenzích se po premiéře objevily výtky, že inscenace nenabídla vnímatelům plejádu propracovaných hereckých výkonů a že nejsuverénnější postavou je vlastně Kukurův otec. Neshledávám na tomto posunu nic znepokojivého, jde o typ interpretace, kde postava démonického otce svoje potomky dusí v jejich rozvoji, a komplikovaná výpověď o bohu a ďáblu, lásce smyslové a duchovní, hříchu, vině i vykoupení útočí na diváka jinak, než byl při eventuální zkušenosti s adaptací tohoto veledíla zvyklý. Inscenace nehladí diváka po srsti, ale stojí rozhodně za zhlédnutí.

Přidat komentář