Marat+Sade

Peter Weiss, Michal Pavlíček

Městská divadla pražská, Divadlo Rokoko

Věhlasnou divadelní hru Petera Weisse (1916–1982) Marat+Sade inscenuje v Rokoku režisér Vladimír Morávek, hudební složku jevištního díla od Michala Pavlíčka vyzdvihuje v programové brožurce patetickými slovy a jméno komponisty uvádí divadlo ve všech příslušných tiskovinách jako spoluautora. Původní obšírný titul hry z roku 1964 Pronásledování a zavraždění Jeana Paula Marata provedené divadelním souborem blázince v Charentonu za řízení pana markýze de Sade dostatečně charakterizuje výchozí situaci dramatu, onoho divadla na divadle a zároveň střetu (byť autorem „vymyšleného“) dvou výrazných osobností francouzské historie i kultury. V letech 1964 až 1976 vzniklo ve světě kolem stovky inscenací této hry, slávu ovšem odstartovala filmová verze Petera Brooka z roku 1967. Morávkovo nastudování je ovšem teprve čtvrtým pokusem na našem území vyrovnat se s myšlenkově provokativním, náročným textem.

Jde o zpracování události fiktivní, i když slavný libertin, často spojovaný pouze s úchylkou, pojmenovanou právě po něm, v blázinci na sklonku svého života internován byl a divadelní hry se spolupacienty nacvičoval. V dramatu se střetávají vlastně dvě koncepce lidské svobody, Maratem reprezentovaná revolučnost, nevylučující použití násilných prostředků k chimérickému osvobození celého společenství, a pak ta individualistická Sadova, rozšiřující především prožívání slasti za hranicemi běžné morálky. Text vykazuje levicový břink, který inscenátoři mohou podtrhnout, nebo i upozadit. Ideji komunismu přechodně oddaný německy píšící světoběžník Weiss, v jehož životopise nalezneme výraznou českou stopu (od roku 1936 do zabrání Sudet žil ve Varnsdorfu a Praze), schvaloval ostatně okupaci Československa v srpnu 1968 podobně jako francouzský filmař Jean-Luc Godard. Šlo ovšem spíš o jednorázové výkřiky (třeba ve srovnání s dlouhodobou putinovskou adorací druhdy vynikajícího filmového režiséra Nikity Michalkova).

Vladimír Morávek, který se málokdy spokojí s konvenčním „rozvrhem“ hlediště-jeviště, zapojí do hry postranní balkónek v interiéru Rokoka (z toho sleduje představení o zavraždění revolucionáře rodina ředitele blázince v podání Radima Kalvody, Evy Salzmannové a Zdeňka Vencla), větší mezery zhruba uprostřed řad v hledišti je využito k tomu, že na její pravý kraj je umístěn režijní stolek pro markýze, k němuž se – tou mezerou – čas od času „courají“ i jiné figury. V centru podmanivé scény Martina Chocholouška trůní kovová vana (pro kožní chorobou sužovaného Marata), obklopená do podlahy zapíchnutými šikmými zářivkami, blázinec charakterizují i sprchový kout, figurální basreliéf a řada dalších výstředních výtvarných detailů. Vepředu stojí dva mikrofony pro vokalisty, background Pavlíčkovy kompozice zní z nahrávky, na halfplayback se s ním s úctyhodným nasazením i muzikalitou poměřují Kateřina Marie Fialová a Aleš Bílík. Hudební podkres působí podmanivě, i když poněkud jednotvárně (může to být tvůrčí záměr), k sólistům se přidávají i ostatní herci ve sborovém Liberté, Egalité, Fraternité. Inscenace nabízí množství dynamických proměn (nalévání vody či podávání zklidňující tinktury Maratovi do vany, občasné naplňování základní teze inscenace „Co by byla revoluce bez velké všeobecné kopulace“, naznačované především rtuťovitou kreací Zdeňka Piškuly v partu pacienta Antoina), je plná hlasité hudby, světelných proměn, vlajících závěsů. Myšlenkový střet dvou „antropologických“ principů zůstává vším tím divadelním kouzlením ovšem překryt. Jenom občas, když je hercům dovoleno pronést souvislejší promluvu, se i dnes aktuální témata vyjeví, a oba protagonisté, Martin Donutil jako Marat a Kryštof Krhovják coby Sade je interpretují přesvědčivě. Adekvátně své party zprostředkovávají i další herci, zejména Ivana Uhlířová či Jiří Štrébl. Jen Renáta Matějíčková působí v roli Charlotty Cordayové, Maratovy vražedkyně, nesměle a nevýrazně. Nevylučuji ovšem, že je to součástí Morávkovy režijní koncepce.

Pro návštěvu divadelně atraktivního tvaru doporučuji přečíst si před návštěvou Weissovu hru nebo alespoň kvalitně zpracovanou programovou brožurku, zážitek „na první dobrou“ nemusí ani náročného diváka plně uspokojit, znalost souvislostí estetický vjem usnadní.

Přidat komentář