Miroslav Bambušek: Duchovní a totalita/Studio Hrdinů

Nekompromisně avantgardní divadelník Miroslav Bambušek se kromě svých formálně uvolněných jevištních „jízd“ soustavně věnuje také tématům znepokojivým po stránce obsahové, paradokumentární opusy ekologické vystřídalo mapování osudů významných osobností disentu a protikomunistického odboje, v pražském Studiu Hrdinů tvůrce představil před časem Kacířské eseje Jana Patočky (stále ještě jsou na repertoáru). Novým počinem v reflexi nedávné historie se stala inscenace Duchovní a totalita, věnovaná významnému teologovi Josefu Zvěřinovi, jednomu z prvních signatářů Charty 77. Ve srovnání s patočkovskou jevištní féerií jde o produkci téměř minimalistickou, šest herců sedí za podlouhlým stolem a za svitu stolních lampiček předčítá znepokojivé svědectví o Zvěřinově uvěznění, procesu a pobytu v kriminálech v padesátých a šedesátých letech minulého století. Za protagonisty je umístěné promítací plátno, na němž se objevují fotografie s portréty postav, aktérů celé kauzy, od vězněných až po vyšetřovatele i strůjce vykonstruovaných procesů (Gottwald, Slánský). Souběžně se čtenými texty můžeme částečně sledovat i jejich strojopisné podoby (zápisy z výslechů, převzaté z archivů). Také lokality, v nichž byl Zvěřina vězněn, jsou takto zpřítomněny, navíc i reprodukce uměleckých děl (kněz byl rovněž kunsthistorikem a v inscenaci se ozve kupříkladu část jeho úvahy o Rembrandtově Muži s helmou). Nejvýraznější procento textu – jakoby rozhlasové hry – zprostředkovává Miloslav Mejzlík, jeho interpretace Zvěřinových slov je vroucí a přesvědčivá, přesto neokázale civilní. Z ostatních pěti mladších protagonistů (přehazují si party povětšinou figur represivního aparátu) upoutá nejvíc Marek Pospíchal, jehož jasně průrazný témbr nejsnadněji zdolává zvuková úskalí hudebního backgroundu. Divoká kompozice Vladimíra Franze navozuje sugestivně zjitřenou atmosféru Zvěřinových vězeňských let (obsahuje především varhanní „chrámové“ variace), ne zcela komfortní akustika Studia Hrdinů však občas činí mluvené pasáže (byť ošetřené mikroporty) v konfrontaci se znepokojivou zvukovou stopou ne zcela dobře srozumitelnými. Protagonisté (s výjimkou Mejzlíkova Zvěřiny) čas od času vstanou a přesunují se za stolem či vyjdou mimo zorné pole publika, vidíme a slyšíme také ťukání na stolní desku – navozuje vzpomínky na komunikaci mezi vězni, realizovanou pomocí morseovky. Takových klasicky divadelnických oživení však není v soustředěném tvaru příliš mnoho.

Z inscenace vystupuje knězova mravní síla, ve věznicích v Jáchymově, Leopoldově a Valdicích se věnoval pastorační činnosti, vzdělával mladší spoluvězně a jeho omezené soukromí v těchto podmínkách bylo i tak „monitorováno“ nasazenými spolupracovníky StB, o čemž později vydaly svědectví archivy. Divadelní tvar se už nevěnuje jeho aktivitám po propuštění na svobodu, jenom v krátkém epilogu je Josefu Zvěřinovi kladena otázka (pravděpodobně převzato z autentického rozhovoru), jak všechny strázně pobytu v kriminále zvládl a nepodlehl přitom nenávisti. Pokora, milost víry a mravní integrita mu byly nápomocny.

Na inscenaci (hraje se i dopoledne pro středoškoláky) navazují besedy s duchovními a historiky, tam se estetické dojmy i nové poznatky z moderních dějin mohou značně lišit jak podle osobností hostů, tak osazenstva v publiku. Aktivity neúnavného Miroslava Bambuška by si zasloužily nějaké ocenění, na ta oficiální by ale myslím nereflektoval.

Přidat komentář