Moskoviáda

Jurij Andruchovyč Divadlo X 10

V divácky nepříliš komfortním prostoru Divadla X 10 v blízkosti pražské Národní třídy je už několik let výrazně zpochybňován požadavek některých kulturních „konzumentů“, kteří vyžadují od divadelního zážitku především „hezkou zábavu“ (tak bývají v některých sálech i vítáni ze zvukového záznamu po pokynu, aby vypnuli své mobilní telefony). Ve sklepním sále s otlučenými zdmi, a ne právě ideální akustikou, se provozuje znepokojivý repertoár, na sklonku minulého roku zde měla premiéru jevištní verze prózy významného ukrajinského spisovatele Jurije Andruchovyče (ročník 1960) Moskoviáda. Několik autorových textů – včetně předlohy pro tuto inscenaci – se objevilo také v českém překladu, autorův styl se vyznačuje divokou imaginací s prvky magického realismu i tísnivého thrilleru. Děj, byť s realitou pracuje velmi uvolněně, je zasazen do roku 1991, kniha vyšla o dva roky později. Její aktuálnost působí hrozivě, nejde ovšem o žádnou prvoplánovou politickou satiru či agitku. Inscenaci nastudoval chvalně známý režisér Dušan Pařízek, působící nyní často v německých a rakouských divadelních domech, napětím a dynamikou přetékající inscenaci připravil s herci, kteří s ním spoluvytvářeli před lety profil Pražského komorního divadla, Gabrielou Míčovou, Stanislavem Majerem a Martinem Pechlátem, čtvrtým do jevištního „mariáše“ je Václav Marhold. Na vyvýšeném čtverci, pokrytém prkny (erbovním výtvarným znakem Pařízkových inscenací), rozehrávají fantaskní story Stanislav Majer a Martin Pechlát, vytvářející své jevištní kreace hned zkraje s posupnými výrazy v zimních ruských ušankách. Příběh začíná probuzením ukrajinského básníky Otty s těžkou kocovinou v moskevské ubytovně pro literáty, hrdina (jehož part si oba protagonisté docela nenápadně přehazují) pak sejde z mnohapatrového činžáku do jedné z proslulých moskevských pivnic, pak zavítá ke své ruské, lehce sadomasochisticky orientované milence, je také svědkem teroristického útoku a v jednom ze zdejších obchodních domů najde posléze vchod do podsvětí. Tam se všecko sleje do kolotoče vzpomínek i podivné reality (možná snové, možná nikoliv). Prolínají se tu vzpomínky na to, jak Ottu kdysi nevybíravými prostředky přiměli ke spolupráci s KGB (později při perestrojce byl kontakt přerušen, aby byl nyní znovu aktivován), s informací o zdejším „ubytování“ mrtvých vládců od Kateřiny Veliké přes Lenina k Brežněvovi. A v kanálech, kde se Otto také později ocitne, řádí obrovské krysy. Poetika věru ne bukolická. Děsivým a zároveň jedovatě vtipným textem prostupují reflexe o ukrajinsko-ruských vztazích s odkazy na historii. Herci si v dynamickém a fyzicky náročném tvaru vedou skvěle, Martin Pechlát ve velmi expresivní kreaci nikdy nepřekračuje míru věrohodnosti, ani při bolestínsky vypjatých litaniích, Stanislav Majer občas nabídne polohu střízlivější, neopakovatelný je jeho úsměv s vyceněnými zuby, kdy jako pracovník KGB „zpracovává“ literáta, zahnaného do kouta. Gabriela Míčová střídá mužské i ženské epizody, uhrančivě poťouchlou postavu ztvárňuje (s přilepeným knírkem) kupříkladu v partu zkušeného romského zloděje. Také Václavu Marholdovi předepsala režie několik herecky vděčných výstupů, příkladem budiž mluvící automat v bufetu (či bez emocí informující zaměstnanec?), který stále opakuje reklamu na vynikající bujón včetně kuchařského předpisu (pointou výstupu je, že když Otto se svým kumpánem o tuto údajnou pochoutku požádají, dozvědí se, že právě došla). Ve vypjatých sekvencích protagonisté představují kolektivní prezentaci ruských imperiálních choutek (herci při ní tvoří kvazisousoší), charakterizovanou mimo jiné návodem, jak vykořenit různá etnika: národy, které kdysi tvořily Sovětský svaz, je vhodné neustále přestěhovávat. Varovnou drtivostí pak znějí teze o nutném postupu východní mocnosti na Západ (připomněl jsem si jeden Vysockého song, vycházející jakoby z reality „velké vlastenecké“, v němž bard se zoufalou hořkostí řval „my rvjosma na zapad“). Inscenace pracuje s několika meotary, dnes již vlastně historickou pomůckou, s jejichž pomocí herci promítají na stěny sálu zdi vysokých vybydlených domů, ale třeba také pomocí červené tekutiny, lité do kádinky, evokují takto dřevním způsobem krev, kolem níž se text pochopitelně ve velké míře točí. Čtvercová základna, po níž se protagonisté pohybují, je s přibývajícími minutami rozebírána „na prvočinitele“, až dojde k její totální destrukci. Výjimečná inscenace možná nepřináší katarzi, ale v situaci, v níž se svět nachází, jde až na dřeň. A to má smysl.

Přidat komentář