U Opery Národního divadla už dávno neplatí, že se drží jen prověřených dávno mrtvých autorů. Ukazuje to i Mozart a ti druzí, který využívá toho, že Praha je mozartovské město, ale nekončí jen u omílání jeho nejznámějších oper. Vždyť sám Mozart se stal předlohou tolika různých děl, snažících se zachytit génia, který čelil nepochopení a závisti. Salieriovské téma u Puškina i v Amadeovi je toho zářným příkladem. Ale Zlatá kaplička se nechtěla ohlížet a večer sestavila ze dvou celkem aktuálních děl, která se točí okolo Mozarta, i když nejen okolo něj. Prvním jsou Letters, Riddles And Writs britského skladatele Michaela Nymana, druhým pak The Classical Style Stevena Stuckyho.
Nyman je u nás dobře znám, protože jeho hudba doprovázela Greenawayovy filmy i oscarové Piano Jane Campionové. Národní už uvedlo dvě jeho opery, debutového absurdního Muže, který si spletl svou ženu s kloboukem a Man and Boy: Dada. Letters, Riddles And Writs jsou jeho druhou operou, které měla premiéru v roce 1991. I Nyman a libretista Jeremy Newson se také zaměřili na Mozartův boj s nepochopením, ale nefabulovali. Čerpali z mimořádně otevřených a četných dopisů, které Mozart, jenž od dětství hodně cestoval, psal svým příbuzným. Ve vybraných psaních se ospravedlňuje před otcem, který sice stál u zrodu jeho kariéry, jenomže dospívající Mozart se jím už nechtěl nechat vodit, odejel do Vídně, a navíc se rozhodl se oženit. Ukazují ho jako člověka, který se nerad podřizoval konvencím, měl rád dvojsmyslné hádanky i fekální humor. Šetřit sice nedokázal, ale slušně vydělával. Zachytili Mozarta těsně před smrtí, když nemocný rekapituloval život, což je asi ta největší fabulace, jaké se dopustili, pominuli samozřejmě to, že si vybrali kontroverznější dopisy.
I když dílo vzniklo na objednávku BBC k dvoustému výročí úmrtí geniálního skladatele, není to na něm patrné. Nyman je velkým obdivovatelem barokní a klasické hudby, ve svých skladbách čerpal nejen z Purcella, ale také často dekonstruoval Mozarta. Díky tomu jsou Dopisy, hádanky a příkazy méně úderné než skladby z osmdesátých let postavené na tvrdém ostinátu piana, ale nymanovské pojetí je v nich stále patrné, i když osobně bych v případě inscenace v Stavovském divadle neváhal u rytmičtějších pasáží přidat na důrazu, který by vytvořil kontrast převládajícímu lyrickému minimalismu.
Méně šťastná se ale ukázala volba dalšího díla, jímž je The Classical Style na Grammy nominovaného nositele Pulitzerovy ceny Stevena Stuckyho. Ten se zamýšlel nad dnešním vztahem ke klasické hudbě, o kterou sice klesá zájem, ale jejíž díla se rozpitvávají do poslední noty a jejíž forma se stává tématem mnoha sympozií a seminářů. Snažil se nahlédnout, jak by se na to dívali Haydn, Mozart a Beethoven. Bohužel se mu však nepodařilo najít klíč k tématu, a tak po úvodní féerii z nebe, která s polštářovou bitvou působila jako z nějaké podbízivé řachandy prvoplánově útočící na bránice, následuje zdrcující kritika pinožících se muzikologů, kteří dokáží zbavit sexuální touhy i Dona Giovanniho snažícího se svést Donnu Annu. Z jejich kohorty se vymyká jen autor knihy Klasický styl Charles Rosen. Vše pak končí u názorné pedagogiky po školáky, kdy se na scéně objevuje Tónika (tady tedy narcisistní Tónik), na něj se lepící Dominanta a její konkurentka Subdominanta, a nakonec i Tristanovský akord, předznamenávající konec jejich éry.
Ne že by dílo nenabízelo vtipné momenty a milovník klasické hudby si užije řady citací a odkazů, ale podtitul, že jde o operu svého druhu, docela sedí. Na nějaké hudební škole může vyvolávat bouře smíchu a poučený posluchač si může užívat, jaké všechny citace a odkazy dokázal odhalit – a že jich není málo – jenže je to jen hříčka, která postrádá hlubší myšlenku. To se ukáže zejména při srovnání s jinou skladbou na obdobné téma, jíž je Šostakovičův Antiformalistický jarmark, který se tvrdě trefuje do sovětských kulturtrégrů bojujících proti moderní (v sovětském dobovém žargonu formalistické) hudbě, k níž do protikladu staví hudbu vycházející z národních a lidových tradic. To je dílo úplně jiné kvality a síly.
Navzdory dobrým pěveckým výkonům zejména Alžběty Poláčkové v roli Mozarta, ale taky Pavla Švingra coby Mozartova sluhy a Beethovena, Dominanty Lucie Hájkové a Tónika Daniela Klánského je dojem z večera rozpačitý, protože Stucky jen klouže po povrchu. Možná by bylo lépe méně Mozarta a více Nymana, i když to by publikum lákalo ještě méně. Pamatuji si na zoufale prázdné Stavovské, když se uváděl Muž, který si spletl svou ženu s kloboukem. A co tak zkusit přímé srovnání a Nymanovu skladbu doplnit nějakou Mozartovou jednoaktovkou, aby se připomněla také jeho raná díla, nejen omílané vrcholy v podobě Cosi fan tutte, Figarovy svatby a Kouzelné flétny?