MUČEDNÍK: Marius von Mayenburg, Divadlo F. X. Šaldy v Liberci

Německý dramatik Marius von Mayenburg (1972) si nemůže stěžovat na nezájem českých inscenátorů. Jeho provokativní a přiměřeně pikantní opusy jako Tvář v ohni, Ošklivec, Kámen či Živý obraz se dočkaly patřičné odezvy i u zdejšího divadelního publika, největšího věhlasu, provázeného žel stále prudší aktuálností, požívá titul Mučedník. Byl inscenován studenty DAMU, také brněnským HaDivadlem a Národním divadlem moravskoslezským v Ostravě, na mezinárodním plzeňském festivalu jsme měli možnost vidět jeho moskevskou verzi (v nastudování nyní v domácím vězení drženého režiséra Kirilla Serebrennikova). Zatím poslední domácí verzí této hry o ideologickém fanatismu je liberecká inscenace Martina Tichého (s autorem se utkal již při práci na Tváři v ohni). Bizarní příběh náboženského fanatika-středoškoláka se opírá o povrchní a zkratovitou interpretaci Bible, nevzdělaný mladík je omámen z kontextu vytrženými obrazy krutých trestů a odplaty nevěřícím, které lze jistě v „knize knih“ nalézt. Sám autor ke genezi své modelové hry podotýká: „Mučedník je zase reakcí na situaci, kdy po 11. září začali lidí mluvit o náboženství jako zdroji teroru a charakterizovali Korán jako zdroj terorismu. Vždyť ale právě my máme dlouhou tradici vycházející z Bible, křížových výprav a inkvizice. Z tohoto pohledu i Bibli můžeme brát jako knihu, která navádí k terorismu.“ Hlavní hrdina, středoškolák Benjamin, se stává nebezpečným fanatikem po svém samostudiu, není tedy naveden či sveden žádným vzorem, což vnáší do úvah o psychice jeho figury jisté pochybnosti, kdybychom chtěli Mayenburgovu hru nazírat z hlediska fabulační pravděpodobnosti. Ta však přece jen vykazuje schéma kusu modelového a je v ní všechno trochu na hlavu postavené. První zádrhel s Benjaminem začíná tehdy, kdy nechce jít v hodině tělocviku plavat, protože svlékání mu zakazuje „jeho víra“. Ovšem když učitelka biologie, racionální darwinistka Erika, přinese do hodiny mrkve a kondomy k názorné ukázce sexu s ochranou (sic!), svlékne se Benjamin na protest donaha. Vedle této modernistky působí ovšem na jinak sekulární škole i kněz, ředitel je náchylný uvěřit lecjaké, i primitivní šeptandě, navíc s učitelkou biologie nezakrytě koketuje. Nosným konfliktem jevištního díla je Benjaminova snaha „nevěřící“ Eriku zneškodnit, neštítil by se ani fyzické likvidace, ke svému plánu chce použít spolužáka Jirku (liberecká inscenace některá jména hry počeštila), „mrzáka“ s kratší nohou, jehož hodlá jako Kristus jen silou myšlenky léčit, a který k Benjaminovi citově přilne. Po nesmělém náznaku jeho homoerotické náklonnosti se však Benjamin k „hříšníkovi“ zachová krutě, zraní ho kamenem na hlavě, učitelku biologie později obviní ze sexuálního obtěžování.

Tichého inscenace tepe ve svěžím temporytmu a nabírá stále na akceleraci. Bizarnost dějové linky a její sporná pravděpodobnost je v prvním výstupu (Benjamin matku informuje o svém bojkotu školního plavání) podtržena přednatočeným smíchem za některými replikami, tímto nešvarem televizní popkultury. Suverénní výkon hostujícího Jiřího Böhma v partu Benjamina se vyznačuje mimořádnou vybroušeností jevištní řeči, jeho fanatik je ovšem hned zkraje už jakoby hotový, ke své zrůdné a jak se ukáže i záludné podstatě se nijak postupně nepropracovává, což odpovídá intencím textu i inscenace. Přesto musím připomenout zajímavou kreaci Roberta Finty v ostravské verzi (režíroval Janusz Klimsza), jenž Benjamina představil jako bytost infantilnější, která ke svému negativnímu „vybarvení“ dozrává. Důstojnou hereckou protihráčkou Jiřímu Böhmovi je Markéta Tallerová v roli bioložky Eriky, civilní, energická a v celém panoptiku výstředních figurek vzácně normální. Postavu oportunního ředitele ztvárnil s patřičnou mírou vkusu Martin Polách, z evidentně patologické osobnosti jen mírně probublávají napovrch její běsové. Nadřízenost ve školské hierarchii byla ostatně pozoruhodně řešena v moskevské inscenaci Serebrennikově, který do role ředitele obsadil ženu, a tato autoritativní matrona spolu s Benjaminovou matkou útočily na svobodomyslnou učitelku s matriarchální zavilostí. Z liberecké, herecky vyrovnané inscenace se sluší připomenout ještě citlivý výkon Tomáše Váhaly v partu psychicky i fyzicky bezbranného Jirky.

Zajímavou okolností zrodu jevištního díla je i přeshraniční českoněmecký grant, který liberecké divadlo získalo spolu s kolegy v Zittau, takže se na jevištním díle podílel scénickou hudbou německý muzikant Christian Fischer, programová brožurka má pak dvojjazyčnou tvář.

 

 

Přidat komentář