Nejsme fracci z Prahy

bobrici_1Bedřiška Synková se v padesátých letech jako devatenáctiletá dostala do vězení kvůli vedení skautského oddílu. Jako protest proti komunistické zvůli vytvořila podle její fotografie sochařka Marie Uchytilová návrh nové korunové mince. Funkcionářům se zalíbila natolik, že ji vybrali. Ikonická dívka sázející lípu tak až do roku 1992 doslova v každé kapse občana Československa tiše upozorňovala na jednu z obětí komunistických procesů. Neuvěřitelný příběh, na který teprve loni upozornil dokumentarista Vavřinec Menšl, inspiroval herce a dramatika Tomáše Dianišku (31) k napsání satirické hry Mlčení bobříků. A hry dost netradiční, zombie se zde potkávají se skauty, duchové s komunistickými funkcionáři. Spolu s režisérem Janem Fričem vytvořili postmoderní jízdu plnou popkulturních narážek, jedno z největších překvapení aktuální divadelní sezony. A zatímco Divadlo pod Palmovkou hlásí vyprodané reprízy, proti kontroverzní hře se zdvihl odpor autora dokumentu i skupiny historiků a pamětníků procesů, kteří mají pocit, že dílo znevažuje hrdinství výtvarnice i osud vězněné.

Tomáš Dianiška Jedenatřicetiletý rodák z Banské Bystrice vystudoval na pražské DAMU obor herectví. Do prvního angažmá nastoupil v libereckém Divadle F. X. Šaldy, kde s vrstevníky založil populární alternativní scénu Divadlo F. X. Kalby. Od loňské sezóny je hercem pražského Divadla pod Palmovkou, svou vlastní tvorbu dále rozvíjí ve zdejší komorní scéně Studio PalmOFFka. Vedle Mlčení bobříků je autorem či spoluautorem aktuálně uváděných her Přísně tajné: Hrubá nemravnost, Zvrhlá Margaret či LOGO. Hostuje i v pražském A Studiu Rubín. Větší roli si zahrál v seriálu Hořící keř, dále se objevil v českých filmech Habermannův mlýn, Don’t Stop, Alois Nebel. Menší roli měl i v americkém sci-fi Ledová archa (Snowpiercer). Je členem recesisticko-hiphopového dua Pipinky Pičo.

Mlčení bobříků je vyprodané. Čekal jste, že vaše hra vzbudí takový ohlas?
Čekal jsem, že na to budou lidé chodit, protože jsme to dělali, aby to bylo vtipné. Ale nechtěli jsme přímo kontroverzní hru, s režisérem Fričem jsme si zadali cílovou skupinu přibližně 17 – 40 let, ideálně tedy spíše pro mladší lidi. Takový ohlas jsme nicméně nečekali.

Že se ale inscenace, která obsahuje satirické hajlování či masturbaci s bustou, někoho dotkne, jste předpokládat musel…
No, náhodou ani ne. Tyhle ošklivé prvky jsou v dnešních hrách obvyklé, už jsme je měli na scéně víckrát. V mladých divadlech je kdekdo nahatý, sem tam se i zahajluje, vždy to ale je udělané tak, aby to nějak logicky zapadlo. Nedošlo mi, že se to v Bobřících setká s takovým nepochopením, že se o tom dozvědí lidé, kteří si padesátá léta pamatují. Máme třeba představení o Alanovi Turingovi, matematikovi, který dešifroval kód Enigma. Zde se také hajluje, akorát to neuvidí nikdo z těch, kdo si pamatují jeho éru – tedy válečnou Anglii.

Kontroverze tedy vznikla tím, že se to dotklo doby, jejíž pamětníci jsou dosud živí? Nebo že to přilákalo diváky, které jste nečekali?
Možná to přilákalo lidi, které jsme nečekali. Samozřejmě je dobře, že přišli takzvaní oldskauti, kterým je třeba osmdesát a zažili perzekuci a hrozná padesátá léta. Ale hra byla primárně dělána jako nové divadlo. Měl jsem asi myslet na to, že mohou dorazit i starší diváci. Ale možná by to pak nebylo tak dobré, kdybych se bál, co na to řeknou.

Takže s vědomím toho, co vyvolala, byste hru jinak nenapsal?
Možná bychom o tom víc přemýšleli a dávali si větší pozor. Nicméně si nemyslím, že bychom měli něčeho litovat a předělávat to. To bychom ostatně mohli udělat na další repríze, ale nechceme.


Mluvil jste osobně s někým z kritiků, co napsali vyjádření? Kontaktovali nějak divadlo
?
Ne, ne, nemluvil. Oni jen vydali prohlášení, což mě docela mrzelo, ale dokážu pochopit, že se jim to nelíbilo. Jediné, co mě trápilo, bylo, co si o tom myslí Bedřiška Synková žijící ve Švýcarsku. Náš největší kritik Vavřinec Menšl byl nedávno v rozhlase, kde v přímém přenosu Bedřišce volali. Psal jsem redaktorovi, že to nebylo moc fér, když si nepozval i naši stranu. Chudinka Bedřiška to totiž zná jen z vyprávění. Napsal jsem jí proto dopis, kde jsem se snažil vše vysvětlit, popsal jsem jí kontroverzní scény a pokusil se vyložit divadelní postmodernu. Aby neměla pocit, že jsme nějací fracci z Prahy, kteří si dělají srandu z vážných věcí. Snad jí z toho bude jasné, že jsme chtěli pohanit komunismus a jí naopak vyseknout poklonu.

bobrici_2Napadlo vás, že pro mnoho lidí to bude poprvé, co se setkají s jejím zajímavým osudem? Není to moc velká zodpovědnost? I já se o něm třeba dozvěděl teprve z Menšlova dokumentu loni v létě.
Ten zaujal spoustu lidí, i mne. Zrovna jsem totiž hledal nějaký námět na hru a tohle bylo úplně přesné. Nedošlo mi, že bych měl nějakou velkou zodpovědnost. Když hra zaujme, tak si pak lidé spíš něco vygooglují a podívají se třeba právě na tu Menšlovu reportáž. Bedřiščin skutečný příběh naše hra jen naznačuje. Každý z toho snad pochopí, že to není dokument, ale jen divadlo. Když se chci podívat na dokument, můžu si ho potom pustit doma.

První impuls ke vzniku hry byl tedy přímo její příběh?
Nejdřív jsem ji chtěl udělat jako dojemný hezký příběh. Ale první scéna už byla o tom, jak skauti na táboře vyvolávají ducha Klementa Gottwalda a najednou začalo všechno do sebe zapadat. Otevřela se metafora, že totalita byla horor. Text je tak psán už od začátku. Pak do toho nastoupil režisér Jan Frič, kterému se to líbilo, vzal si to za své, ještě přitvrdil a zinscenoval to jako takzvaný slashhoror. Původně jsem chtěl, aby to bylo jemnější – duchařské, tajemné, napínavé. On do toho dodal výraznou hudbu a spoustu krve. Udělal z toho to béčko, což funguje ještě víc, a každému je jasné, že komunismus byl horor. Všichni to víme, ale nikdy se to takhle nedělalo. Je to doslovná metafora. Myslím, že můj text Fričovi padnul jako zadek na hrnec. Vzájemně se to tak nějak propojilo.

Je to vaše první společná práce?
Ne, ne, my jsme spolužáci. Já studoval herectví, on režii. Na DAMU to tak funguje, že jsou oba ročníky rovnou spojené. Takže jsem s ním už pracoval. Už mi v Rubínu režíroval hru House of Love 2: Návrat hezkých hochů.

Ve zmíněném protestním prohlášení se dokonce píše, že „tunelujete“ skutečný příběh. Nemají alespoň v tomhle kritici vaší hry pravdu? Tím myslím, že kombinace skauti, zombie, masturbace s Gottwaldovou bustou by na divadle asi zabralo samo o sobě i bez Synkové.
To ne. Protože ten příběh je o Bedřišce, která se dostala do vězení a kvůli tomu vznikla podoba korunové mince. Zmíněný televizní dokument, který odvysílali Reportéři ČT, je vlastně super historka, taková anekdota, která by na celovečerní hru nestačila. Proto jsme to museli ozvláštnit. Bez Bedřišky by to ale nešlo. Její příběh je silný, dojemný, smutný – slouží jako background, kolem kterého máme ty bubliny hororu a hnusné vtipy. Je to až nechutně vtipné, ale přitom pod tím zůstává dojemný příběh. Myslím, že právě to diváci oceňují. Mohli bychom si něco vymyslet, ale nemělo by to takovou sílu.
Musí tam mít skutečný příběh, podobně jako ve zmíněné hře o Alanu Turingovi. Nebo jsme v Liberci dělali kus LS Down o Timothym Learym. Mám rád, když to má v sobě něco skutečného, co mohu přetvořit, pokřivit a udělat z toho divadlo.
A jestli Bedřiščin příběh tunelujeme? Mně bylo líto, že to takhle napsali. Je pravda, že jsme paní Synkovou předem nekontaktovali. Dozvěděla se o premiéře až z novin. Dramaturg Divadla pod Palmovkou s ní mluvil po telefonu a vysvětloval, co chystáme za formu. Na premiéru pak dorazila její kamarádka, té se hra nelíbila. Zašli jsme pak za ní, tamním oldskautům vše vysvětlili a oni to pochopili. Nejbližší repríza je třeba nyní zadána pro skauty. Na premiéře totiž byla jedna skautská vedoucí, která si nyní zamluvila celé představení.

bobrici_3Jaký máte vy osobně vztah ke skautingu? Chodil jste do skauta? Hra je totiž plná trefných narážek na skautskou činnost.
Ne, nechodil. Dříve jsem jezdil na jiné tábory, ale do skautu přímo ne, což mě mrzí. Vše je vypozorované, vyčtené z knížek. Zabýval jsem se tím asi půl roku, používal obvyklá klišé.


Osobně na Bobřících oceňuji, že mají potenciál přitáhnout mladé publikum, které činohra tolik netáhne. Je to způsob, jakým by se mělo divadlo vydat? Žánrová koláž plná popkulturních citací?
Já se o to snažím. Šest let jsem působil v libereckém Divadle F. X. Šaldy, kde jsem si to zvolil za svoji misi. Ještě na škole jsem byl zvyklý z DISKu, že na hry chodí moji vrstevníci. V Liberci to najednou byli diváci starší než moji rodiče. Začal jsem tam proto dělat generační divadlo. Jsem ze Slovenska, tehdy jsem tam nikoho neznal, byl jsem trochu vykořeněný. Takže možná z nudy a s vědomím toho, že divadlo může být i pro mladé, jsem napsal hru o Facebooku nazvanou Googling and Fucking. Bylo to cílené, věděl jsem, že by se to mohlo líbit. Já bych na to třeba šel. Chytlo se to, lidé začali chodit, tak jsme pokračovali dál jako Divadlo F. X. Kalby. Některé hry se ještě hrají, třeba právě zmiňovaný kus Přísně tajné: hrubá nemravnost, což bylo asi to nejlepší, co jsme udělali. Je to podobné Bobříkům – dojemný příběh homosexuála Adama Turinga, který se zabil kvůli tomu, že ho společnost nechápala. Ale předtím ještě stihl vytvořit první počítač, který rozluštil Enigmu a pomohl ukončit válku. Hrajeme to nyní na Palmovce. A dále třeba 1000 věcí, co mě serou, což je ještě vyprodanější než Bobříci, protože to už je totální popík. Takových her by asi mělo být víc, podobně je zde stavěný snad jen Rubín. Někdy jsou divadla či režiséři, kteří hrají pro mladé, příliš artoví, příliš umělečtí a ne každý to pochopí. My jsme chtěli, aby Bobříci byli právě ten popík. Veselí, divocí, rychlí, klipovití. Taková koláž narážek, kde každý ví, o co šlo a nic se nemusí vysvětlovat. Jsou tam vtipy a do toho dojemný příběh Bedřišky. Divokou crazy formou ukazujeme smutný příběh. Je to smutnoveselé, což vytváří napětí.

bobrici_4V Liberci jste tedy tehdy vytvořili generační záležitost?
Ano, propagovali jsme to jenom přes facebooky. Možná to bylo i tím, že jsem chodil do třídy s Fričem, Špinarem či Kolečkem. Všichni tihle kluci dělali autorské věci. Už na škole třeba Špinar napsal hru Homo 06 o životě homosexuálů v roce 2006. V Liberci mi pak nepřišlo něco podobného nemožné. Autorské divadlo totiž lidé ocení, z tvůrců i herců cítí, že je to od nich, že je to mladé. Dáváme tam hudbu, kterou posloucháme, jsou tam vtipy, které slyšíme v hospodě, je to prostě aktuální, o nás. V Liberci na nás chodili i diváci, co předtím v divadle nikdy nebyli.

Jak to s vaší libereckou scénou vypadá nyní? A jak došlo ke spojení s Palmovkou?
Divadlo F. X. Kalby nyní už moc nefunguje, už tam jen dohráváme. Přesunuli jsme se právě pod Palmovku. Ředitel Divadla pod Palmovkou Michal Lang byl dva roky šéfem činohry v Liberci. Když vyhrál konkurs do Prahy, tak si mne vzal s sebou s tím, že tady budeme pokračovat pod názvem Studio PalmOFFka. Byl jsem v Liberci šest let, takže jsem rád, že se to opět trochu posunulo.

Herectví pro vás zůstává prioritou? Nebo vás nyní po úspěchu víc láká autorská činnost?
Spíš to herectví. Bobříci jsou teď populární, protože mají kontroverzní formu, ale necítím se jako autor. Je to jen takové hobby. I když v Liberci teď budu dokonce režírovat hru o cestování v čase, něco jako Back to the Future na český způsob. Současní studenti ČVUT se dostanou do roku 1989 a omylem spustí Sametovou revoluci. Bude to mít premiéru v říjnu. A pak bychom ještě chtěli s Fričem udělat něco dalšího na Palmovku, ale ještě nevíme co. Ale jinak jsem normálně v hereckém angažmá na Palmovce, teď třeba chystáme Večer tříkrálový.

foto Martin Špelda

Přidat komentář