Než přijdou Stouni

kolektiv autorů / Slovenské národní divadlo, Bratislava

Na plzeňském mezinárodním festivalu DIVADLO se statutárně první slovenská činohra prezentovala s komediální féerií, jejímž středobodem jsou mýtus i tvorba Rolling Stones. Na výsledném tvaru se podíleli především dramaturg Daniel Majling (úspěšný též jako spolupracovník českého Dejvického divadla) a režisér Matúš Bachynec, který se ještě jako student VŠMU prosadil pozoruhodným projektem Kabaret normalizace aneb Modlitba pro Martu (2018), v němž titulní postavu M.K. ztvárnila mimořádně talentovaná Monika Potokárová (která opustila tento svět žel z vlastní vůle hned v příštím roce po premiéře).

Entrée divadelního pásma o figurkách, které se různým způsobem vztahují k fenoménu Rolling Stones, zahajuje na forbíně Robert Roth, ztvárňující postavu nazvanou Stoun, a v poloimprovizovaném, energií nadupaném monologu vypravuje, jak cestou z Bratislavy do Prahy na dnes už legendární koncert stopnul Čechy, v nichž brzy identifikoval členy skupiny Olympic. Po rozevření opony vidíme přípravu na dobudování pódia pro koncert, ale jindy a jinde než v Praze, promotérka (Jana Oľhová) podrobuje testu brigádníka, který se přihlásil do ochranky pro chystanou akci, přijímá ho, protože dotyčný o kapele neví zhola nic (všechny citace si dovolím uvést v českém překladu): „Abyste tomu rozuměl, na tuto práci potřebujeme lidi, které Stouni vůbec nezajímají. Přesně takové, jako jste vy. Potřebujeme, aby se během koncertu dívali kam? Do publika, ne na kapelu. Rozumíte?“

Další vydařenou postavou je manažer v podání Emila Horvátha, který se vyznačuje ještě razantnějším provozním cynismem. O prosbě promotérky, která by ráda do zákulisí za Mickem pustila jednu letitou groupie (ta už ostatně dorazila a někde blízko čeká), nechce ani slyšet. Jako odstrašující příklad uvádí manažer lapálie s „máslovou královnou“ před lety.Říkala, že má v kabelce kilo másla, kterým chce namazat Micka, a to máslo z něho slízat.“ Ale Jagger prý tuto pikantní službu jako vegetarián odmítl, a tak se k důvěrnému kontaktu, když už máslo bylo přineseno, nabídl manažer samotný. Avizovaná groupie, která utekla z domova důchodců, ovšem právě přichází na místo, a manažer v ní poznává, no ano, máslovou královnu. To jsi ty? ptá se zjihle. Šarmantní fanynku ztvárňuje nevyhasínající hvězda slovenského divadla Emília Vášáryová, v této roli zasněná i vzdorovitá.

Jestliže scénář místy nabízí šťavnatý humor, ale občas jeho kvalita přece jen poněkud drhne, Oľhová, Vášáryová a Horváth ve vrcholné interpretační formě nabízejí publiku dílem smutnosměšné, dílem suverénně ironické, především však – i přes zákruty bláznivé fabule ─ uvěřitelné postavy. Z herců mladší generace je nutné kromě rockově uvolněného Rotha vyzdvihnout ještě Daniela Fischera v roli přesvědčivě estétského docenta muzikologie, který „chce tu kondenzovanou banalitu vidět zblízka“. Poté, co se zasní nad kvalitami Schönbergovy Zjasněné noci jako jednoho z vrcholů hudby dvacátého století, odbude produkci nearticifiální hudby přezíravým: „Čtyři akordy, to je celý rock, pop i blues. Čtyři akordy! Čtyři akordy, které vás naučí v prvních hodinách na ZUŠce. V případě blues jde většinou jen o tři akordy…“ Nicméně docent si později zahraje v ad hoc sestavené kapele, kterou podvodný manažer vydává za Stouny (výše finanční nabídky zdolá zapřisáhlý teoretikův odpor k pokleslým partiturám). Zkušený šíbr, Horváthem suverénně ztvárněný, bezskrupulózně předpokládá, že emocemi zmatené publikum na vzdálené pódium nedohlédne (obří obrazovky nebudou „z technických důvodů“ k dispozici). Jde jen o to, aby kapela zahrála repertoár Stounů přijatelně. A opravdu, kombinace herců a několika profesionálních muzikantů nezní vůbec špatně.

Ještě je zapotřebí dodat, že vydařený „zcizovák“ nabídne Jana Oľhová jako promotérka. Herečka vystoupí z role a sdělí, že Slovenské národní divadlo, tato vlajková loď slovenské kultury, nedostalo práva na interpretaci autorských písní Rolling Stones, takže Satisfaction se ozývá němě, Robert Roth otvírá ústa, z nichž lze odečíst známý text, bicí tepou a Oľhová do rytmu dává k lepšímu: „Vám k uměleckému zážitku jistě stačí notový zápis. Začneme melodií, kterou zpívá zpěvák, Gis, H, D, H, Cis, Cis, E, G, E, Fis, Gis, H, D, H, Cis, Cis, E, G, E, E, E, Fis… Pardon, trochu jsem to popletla… Ale to vám nemusím říkat. Správně je samozřejmě E, E, E, Gis a ne E, E, E, Fis… To by bylo, jak sami uznáte, komické.“

Ale z pódia se přece jenom nějaká muzika ozve, už v polovině představení dojde na Love in Vain (kde Stouni naštěstí nejsou autory, jde o „starý“ kousek Roberta Johnsona), Rothův vokál se tomu Jaggerovu dost podobá, a inscenace  vrcholí trefnou volbou, Dylanovým Like a Rolling Stone. Takže kromě kvalitních herců se daří dostávat vlny energie přes rampu také živé a pohybově odvázané kapele.

Nebudu prozrazovat „satanské“ a další dějové peripetie produkce, dílko je poměrně čerstvé a třeba se vám poštěstí je někdy v Bratislavě zhlédnout.

 

Přidat komentář