PEKINGSKÁ KACHNA: Liao I-wu a Lukáš Adam

Multižánrová ostravská umělecká kavárna Stará aréna těží ze své bohaté minulosti (dříve Divadlo hudby, později místo pro aktivity Komorní scény Aréna, která po své profesionalizaci získala důstojnější a především větší prostor pro svůj umělecký růst). Kromě hudebních a filmových produkcí zde působí divadelní subjekt, v němž si jako hosté občas zahrají interpreti ze všech tří ostravských činoher, také studenti herectví i amatéři. Většinu divadelních produkcí režíruje Pavel Gejguš, repertoár, zaměřený především na velmi mladé publikum, seznamuje diváky často – v dosti stručných dramatizacích – se závažnými i provokativními díly světové literatury (Warren Miller: Prezydent Krokadýlů, Vladimir Sorokin: Telurie).

Písemnictví čínské představuje na malém jevišti Staré arény herec Lukáš Adam (1992), který sestavil a v Gejgušově režii se čtyřmi studenty konzervatoře (dva plus dvě) předvádí litanický projekt Pekingská kachna (s podtitulem Gastronomický výlet za hranice lidskosti a vkusu). Ten vychází z textů čínského básníka Liao I-wu, který byl za svou tvorbu (především za báseň Krveprolití, vztahující se k masakru na náměstí Nebeského klidu v Pekingu v červnu 1989) vězněn a týrán, v roce 2011 se mu podařilo emigrovat a žije nyní v Německu. Vznik projektu probíhal na etapy a Lukáš Adam k tomu uvádí: „Inscenací Pekingská kachna chci uzavřít kruh tématu čínských traumat. (…) S texty, z nichž je inscenace složena, jsem se zúčastnil tří ročníků Poděbradských dní poezie s cílem provokovat k diskusi a nabourat zaběhnutý úhel pohledu na disciplínu recitace. (…) Chuť zinscenovat všechny tři díly v jedné celistvé inscenaci jsem měl několikrát, naposledy během návštěvy čínského prezidenta v Praze na jaře 2016.“

V úvodu běží na plátně známé záběry, kdy mladík se dvěma igelitovými taškami kličkuje před tankem tak, aby obrněná obluda musela buď zastavit, nebo… Najednou se dotyčný z plátna jakoby vydělí, Lukáš Adam v bílé košili, světlých kalhotách a se dvěma igelitovými taškami stojí před plátnem a počíná recitovat: „Plač plač plač plač…“ Nastupují ostatní aktéři v krvavě červených košilích, chovají se suverénně, navlékají si umělohmotné rukavice, jaké známe od lékařů či celníků. Adamova recitace je zřetelná a dobře akcentovaná, protagonista v ní střídá upřímný patos s bolestným civilismem: „Tohle není tvoje doba. Ani zvuk vlastního pláče už ti nepatří. Vypsals hon na sebe sama.“ A ten hon na sebe nenechá dlouho čekat. Rudí pochopové protagonistu obstoupí a autoritativními gesty ho donutí svléci se donaha. I v této nerecitátorské situaci pokračuje ponížený ve statečné deklamaci: „Na jevišti jsi odehrál svůj part, potupeného tě vodí ulicemi, ale pláčeš dál. Oči ti praskají a žhnou do zástupů přihlížejících, ale pláčeš dál.“ Kvarteto provádí náznaky policejně-vězeňské prohlídky, pak recitujícího povalí na zem, zakrývají ho svými těly a odhazují do stran kusy reálného, v jevištní realizaci nejspíš vepřového masa. Končí první část a jeviště se pohrouží do tmy.

Druhý díl zanedlouho začíná opět promítáním, tentokrát dojde na statický obraz husté vegetace kdesi na venkově, od textu Krveprolití se přechází k Liao I-wuovým Hovorům se spodinou. Text je z roku 2002, kdy autor vedl rozmluvy s čínskými venkovany, kteří mu sdělovali otřesné zážitky z období, v němž došlo v Číně k takzvanému Velkému skoku. Pan Čeng vypráví o hladu, kdy v letech 1959–1960 často nebylo k jídlu nic jiného než jíl, ten ovšem měl ničivé zdravotní důsledky. Čenga ztvárňuje Lukáš Adam už v rudé košili, autora, který toho říká mnohem méně, jeden z jeho jevištních kolegů s diktafonem. Dojde na líčení zdrcující zkušenosti zpovídaného s kanibalismem. Čeng ve funkci jakéhosi kontrolora dopadl rodinu, v níž se konala hostina či spíš naturální žranice, jejíž obětí byla tříletá dcerka. Vyprávění zachází do „nevydýchatelných“ detailů, jakými jsou struktura uvařeného masa, popisy zvířecí žravosti způsobené předchozím hladověním atd. Adam Čengovo vyprávění interpretuje posmutněle, ale v podstatě docela střízlivě.                              Po předělové zatmívačce dojde na třetí, kabaretní díl Kulky a opium. Zatímco se protagonisté předchozího výjevu nejspíš převlékají, vtrhne na jeviště druhý z konzervatoristů, patřičně rozverně kostýmovaný, s velkou mísou čokoládových cukrátek a nabízí je návštěvníkům, aby si oddechli od předchozího hrůzného příběhu. Ovšem „show must go on“ a už je na jevišti všech pět účinkujících v blyštivě křiklavých úborech, hlavní textovou nálož má na bedrech opět Adam. Dochází k losování, něco lze nejspíš vyhrát. Co ovšem? Mezi zmíněnými pochutinami loví protagonista jména a osudy, bonbóny rozmařile vyhazuje do vzduchu a mnohé padají na zem. O jaká jména a osudy jde? O 202 osob, které v červnu 1989 zahynuly na náměstí Nebeského klidu. Ostatně tento kabaretně stylizovaný díl inscenace začíná pozváním „vítejte u naší brutálně krásné loterie 202 osob“, dryáčnické losování vždy nabídne informace o úmrtí daného jedince, například: „34. Muž, 42 let, zaměstnanec právního oddělení sekce patentů CCPIT. Jackpot! Ráno 4. června na něj začali vojáci nečekaně střílet před bránou Ministerstva veřejné bezpečnosti na třídě Věčného míru. Byl zasažen do břicha a potrhán tříštivou střelou, zakázanou mezinárodními úmluvami. Jeho popel spočívá na hřbitově Věčného klidu.“ Zběsilé losování se pomalu uklidňuje, dojde na lyriku ze Zpěvů staré Číny a zapálení věčného ohně, „formátem“ v rámci malého jeviště a chudého divadla ne příliš spektakulárního. Finále dokresluje vokální pocta zemřelým, kvinteto zpívá velmi dobře, ostatně Lukáš Adam má výrazné zkušenosti i jako muzikálový sólista. Zní čínská lidová Beautiful Night On The Grassland, jejíž motiv se ozýval v inscenaci už dřív.    Účinně komponovaný jevištní triptych není zážitkem snadným a vlastně ani povznášejícím. Obsahuje ovšem naději, že představitelům nejmladší generace není osud světa, a v logice věci také osud této republiky, lhostejný.

 

Stará aréna Ostrava

Přidat komentář