Přerušená sezona

Cena kritiky za rok 2019, organizovaná časopisem Svět a divadlo a týkající se několika kategorií, měla být letos vyhlášena 16. března, tedy pár dní poté, co kvůli koronavirové karanténě „spadla klec“, takže výsledky – kromě uveřejnění v nízkonákladovém dvouměsíčníku – shrnul pouze kratičký stream ze stísněných prostor redakce. K žádnému potřásání rukou, polibkům, přípitkům ani potlesku nemohlo tedy dojít. Ceny se týkají jednoho kalendářního roku, z hlediska našeho ohlédnutí zahrnují tedy také první polovinu sezony.

Připomeňme pro pořádek, že v těch nejprestižnějších kategoriích zvítězila Městská divadla pražská, následovaná ostravskými Bezruči (kategorie Divadlo roku), Erika Stárková v Bowieho muzikálu Lazarus (MDP, o inscenaci jsem referoval v UNI 2019/12) získala cenu za ženský herecký výkon, v „pánské“ kategorii na pomyslných stupních vítězů stanul Jakub Albrecht, představitel titulní role z projektu Bezruký Frantík Divadla pod Palmovkou. Úspěch slavila inscenace Transky, body, vteřiny ostravských Bezručů (inscenace roku i původní česká hra roku), v níž Tomáš Dianiška jako autor i režisér (zároveň spoluautor Bezrukého Frantíka) předestřel variaci na skutečný osud přední české předválečné běžkyně Zdeny Koubkové, jíž byly později anulovány její rekordy, neboť se zjistilo, že není ženou, a Zdena se pak nechala přeoperovat na Zdeňka (představitel Jakub Burýšek se díky hlasujícím kritikům dostal v mužské herecké kategorii na druhé místo, zároveň získal titul talent roku).

Divadelní sezona začíná pravidelně mezinárodním plzeňským festivalem, jako členu dramaturgické rady mi nepřísluší ho hodnotit, ale chci připomenout, že se nám mezi jinými hosty podařilo přivézt z Varšavy významnou wajdovskou herečku Krystynu Jandu, která v tísnivém monodramatu Zápisky z vyhnanství (šlo o četbu z knihy autentických vzpomínek Sabiny Baral a interpretaci polských a židovských songů) evokovala jakoby pouze „administrativní“, ve skutečnosti však poměrně násilný odsun značné části židovské inteligence z Polska do emigrace v roce 1968.

Loňské „kulaté“ výročí sametového převratu inspirovalo divadelníky ke zvýšenému zájmu o Václava Havla jako dramatika, tři divadla (aniž by se domlouvala, spíš byla po zjištění stejné dramaturgické volby vlastně zaskočena) nastudovala Žebráckou operu, Městská divadla pražská svěřila režii Davidu Radokovi, Městské divadlo Brno uvedlo inscenaci Hany Burešové (pražská režisérka je na této scéně pravidelným hostem a vždy ji zvou k uvedení náročnějšího titulu), ve zlínském divadle nastudoval tuto obměnu Gayova i Brechtova příběhu tamní umělecký šéf Patrik Lančarič. Z trojice inscenátorů se tentokrát nejlépe vedlo Haně Burešové, která přesným čtením textu dala také výrazně vyniknout dvěma mimořádným brněnským hercům, Petru Štěpánovi jako Macheathovi a Janu Mazákovi v partu Peachuma. Na Václava Havla došlo i v Ostravě, konkrétně v Národním divadle moravskoslezském, jeho poslední hru Odcházení (poprvé od jejího premiérového boomu v roce 2008) připravil mladý režisér Vojtěch Štěpánek a s hlavní rolí exkancléře Riegra se důstojně popasoval Jan Fišar, jedna z opor zdejšího činoherního souboru. Ve Zlíně se ovšem vedle „výroční“ Žebrácké opery objevilo na jevišti další výrazné politikum, a to revuální pásmo o minulých třiceti letech v naší republice pod názvem Jednou budem dál (čtenářům UNI jistě není nutné vysvětlovat inspiraci pro titul kusu). Ředitel divadla Petr Michálek píše i režíruje, po úspěšných titulech Ovčáček čtveráčekOvčáček miláček (podotýkám, že satirické ostří obou dílů netrpělo neduhem prvoplánovosti) zabodoval znovu. Jednou budem dál je především jeho projektem. V bohatě nařaseném tvaru vystupují jak Karel Kryl, Marta Kubišová i Michal David, tak plejáda politiků od Havla po Zemana. Ten byl skvěle zpodoben hercem Rostislavem Markem, který prezidentovu obsedantní prezentaci Vysočiny připomněl recitací z Halasovy lyrické prózy Já se tam vrátím (s typickou hlasovou modulací i držením těla).

Cena kritiky za rok 2019, organizovaná časopisem Svět a . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář