Prokofjev jako předznamenání alternativy

Opera Láska ke třem pomerančům nepatří k často uváděným Prokofjevovým dílům na rozdíl od baletu Romeo a Julie. Její uvedení na scéně Národního divadla však odpovídá záměru končícího uměleckého ředitele Petra Kofroně inscenovat méně známá díla, jako to už udělal v případě Šostakovičova Oranga. Navíc opakovaně dával najevo zájem o sovětskou porevoluční tvorbu, v rámci cyklu Krása dneška s Pražskou komorní filharmonií uvedl v roce 2013 díla Alexandra Mosolova, Nikolaje Roslavece a Arthura Vincenta Lourié.

 

 

 

Avantgardnost sovětské porevoluční tvorby před tím, než ji spoutal Ždanovem prosazovaný socialistický realismus a byla označena na formalistickou a buržoazní, je patrná i v Prokofjevově polystylovém díle, ve kterém se objevují i postupy, které se mnohem později uplatnily u alternativního rocku.

Hudba je plná divokých zvratů, střihů a změn, v koktejlu se mísí styly. V úvodu znějí mohutné sbory, kde proti sobě bojují zastánci komedií, tragédií, sentimentální lyriky a banální zábavy, jednoduchá diatonika se střídá s rozstřikujícími se gejzíry not v duchu fauvistů. Jeden z kritiků dokonce psal, že Prokofjev nabil brokovnici notami různých délek a vypálil ji proti bílé zdi, zatímco jiný ji označil za bolševický jazz. Ve stylové směsi dojde i na wagnerovskou tubu a při vyznání lásky také na romantickou hommage, při které všichni zastánci lyriky pláčou. Srdce milovníka zappovských persifláží zaplesá, byť se Frank nehlásil k Prokofjevovi, ale ke Stravinskému.

Prokofjev byl podobně jako Zappa milovníkem ironie, což je patrné už ve volbě námětu, jíž se stala hra Carla Gozziho Láska ke třem pomerančům. Benátčan, z jehož tvorby je známá ještě komedie Král jelenemTurandot, čerpal ze staré italské pohádky. Ta se mu stala především prostředkem, jak si to vyřídit s dvěma jinými dramatiky, autorem tragédií Pietrem Chiarrim, jehož jazyk ho přivedl k nápadu, že princ je tráven těžkými verši, a Carlem Goldonim, kterému vytýkal využití francouzských vzorů. Tepal však i banální prostředky comedie dellʼarte, byť se k ní sám hlásil.

Prokofjev ovšem nečerpal z Gozziho převyprávění díla (původní text se nezachoval, navíc šlo zřejmě o canovaccio, tedy bodový scénář, na jehož základě měli herci improvizovat) hrdě nazvaného Kritická analýza pohádky Láska ke třem pomerančům. Základem mu byla upravená verze ruského divadelníka Vsevoloda Mejercholda, který sice studoval u Stanislavského, ale pak se postavil proti realistickému proudu a snažil se, aby divadlo přinášelo podívanou, útočilo na smysly, k čemuž se mu hodily jarmareční balagan i comedia dellʼarte stejně jako nejrůznější formy grotesky (nelze zapomínat, že Mejerchold byl velkým obdivovatelem E. T. A. Hoffmanna).

Bizarní pohádka vypráví o princi, který trpí smrtelnou hypochondrií a zasměje se, až když zlá čarodějnice Fata Morgana uklouzne a rozhodí nohy. Ta ho však ještě stihne zaklít, takže je sžírán touhou po třech pomerančích, které ukrývají princezny, jež musí za každou cenu vysvobodit.

 

Mejerchold dal taškařici, za kterou dílo označil, divadelní formu, i když stále nebyl text rozepsán do dialogů, jež napsal až Prokofjev. Skladatel ještě vypíchl absurditu, princ musel vzít pomeranče kuchařce, která má ohromnou vražednou měděnou sběračku, což se mu podaří, protože je marnivá a zalíbí se jí stuha, kterou dostal od kouzelníka. Banalita se tu snoubí s dadaismem a předznamenává surrealismus. Skladatel však především upravil konec, aby nakonec nezvítězilo ani dobro ani zlo, i když se princeznu zakletou mezitím do krysy podaří odčarovat a slaví se svatba. Intrikána Leandra, Smeraldinu, která se vydává za princeznu, i Fatu Morganu nechá uniknout, protože zlo není nikdy zcela poraženo. Skutečně nadčasové.

 

Prokofjev však hlavně vdechl svou hudbou taškařici život, podařilo se mu bizarní námět spojující pohádku s parodií přetavit v soudržnou operu, přičemž využil toho, že mu námět umožnil využít širokou paletu postupů, které měl dokonale zvládnuté.

Dirigent Christopher Ward, který už v národním nastudoval Brittenova Billyho Budda, opět prokázal své kvality. V jeho podání je Láska ke třem pomerančům konzistentní, přitom nic neztratila na pestrosti a různosti. Dokázal najít i adekvátní dynamiku. O něco méně přesvědčiví byli na první premiéře pěvci s výjimkou Evy Urbanové, kteří ve vypjatých pasážích až moc sázeli na sílu. Prokázali však značný dramatický talent, což platí zejména o Arturu Garbasovi v roli Leandra, přesně v duchu role nechutně slizkém a úlisném.

Přidat komentář