PUSTINA: Thomas Stearns Eliot, Lucie Trmíková, Jan Nebeský, Martin Dohnal/Spolek JEDL, Praha

Komplikovanou básnickou skladbu Pustina (někdy překládanou také jako Pustá země) nositele Nobelovy ceny za literaturu T. S. Eliota (1888–1965) připravil pro jevištní prezentaci neúnavný experimentátor Jan Nebeský podle scénáře své partnerky a spolupracovnice, herečky Lucie Trmíkové. Pod hlavičkou souboru JEDL (jde o zkratku ze jmen zakladatelů Jan Nebeský, David Prachař, Lucie Trmíková) a ve spolupráci s taneční skupinou 420 People a komponistou Martinem Dohnalem vzniklo ojedinělé dílo, vydělující se z obvyklé domácí divadelní produkce smělým rukopisem, existenciální naléhavostí a poselstvím jistě poněkud komplikovaným, přesto pro nepředpojatého příjemce povznášejícím.

 

Produkce se pohostinsky realizuje v alternativním prostoru DUP 39, libreto obsahuje nejenom verše z Pustiny, ale také z dalších Eliotových opusů, vlastních textů autorky scénáře i starozákonní Knihy Kazatel. Existenciální krize, kterou Eliot do své proslulé kompozice vložil na počátku dvacátých let minulého století, není téměř sto roků po svém vzniku o nic méně aktuální, vnitřní vyprahlost i tápání společenských „reprezentantů“ pociťujeme též dnes. Strukturou dialogu mezi dvěma aktéry (Lucie Trmíková a Petr Jeništa) probleskuje naděje s akcentem na křesťanské hodnoty, i když nijak prvoplánově. Režisér vkládá skladbu hercům do úst jako dialog a můžeme být svědky jak partnerské roztržky, tak společného hledání nových cest, pakliže komplikovanou výpověď pro ilustraci poněkud zjednodušíme. Dramatické mezivztahové entrée připomíná i Eliotovo martyrium s duševně nemocnou manželkou, které také přibližuje nedávno na ČT Art reprízovaný film Tom a Viv režiséra Briana Gilberta z roku 1994. Velká poezie je doplňována celou řadou jevištních akcí, z nichž bychom některé mohli chápat jako hračičkaření, kdyby s textem podivuhodně nesouzněly. Oba protagonisté zprvu sedí za stolem v lesklých umělohmotných oděvech (jako z nějaké sci-fi), navržených Petrou Vlachynskou, jsou obsluhováni dvěma tanečníky Filipem Staňkem a Lukášem Nastišinem (později se ukáže, že skvělými), ti zprvu připraví pro Lucii i Petra každý po jednom volském oku – v inscenaci se totiž hodně vaří. Jsou oblečeni jako svářeči, hlavu chráněnou přes obličej, temeno i uši, jejich pracovní plášť však kryje trup jen zepředu, vzadu naopak odhaluje sporé lesklé slipy, v nichž zůstanou tanečníci i později po odložení ochranných prostředků. Jejich vypracovaná těla tak mohou v pohybových až artistických sekvencích doplňovat jevištní dění svou estetickou dokonalostí – ostatně jejich šéf a choreograf inscenace Václav Kuneš má průpravu v Holandsku pod vedením Jiřího Kyliána. U klavíru sedí komponista Martin Dohnal, autor dost podstatné složky produkce, doprovází velmi dobře zpívající aktéry, také však mimořádného kontratenoristu Jana Mikuška, který se v bizarních kostýmech (jednou i se světélkující obuví) objevuje na postranních ochozech-balkónech či vystoupá na stříbřitý žebřík, umístěný u zadní stěny čelem k publiku. Hudební stránka produkce se vyznačuje výrazovou barvitostí, od čísel lyrických až po zpěvánky s příměsí humoru (v nich Petr Jeništa zdatně paroduje operní machu). Roztomilostí, které poselství textu nijak nezpochybňují, ba právě naopak, by se dala vyjmenovat další řada: vaření barevných špaget a manipulace s nimi včetně jejich pojídání, dvoje obřadná převlékání herců, s nimiž pomáhají tanečníci, skotačící sklenice na stole, atletické evoluce členů 420 People, gurmánské srkání ústřic, v posledních minutách inscenace i zapálení téměř trampského ohníčku v plechovém vědru. Jan Nebeský má totiž mimořádný cit pro vytvoření na první pohled trochu absurdní jevištní reality, které ovšem brzy jako zcela samozřejmé podlehnete, čemuž pochopitelně napomáhá suverenita interpretů.

 

Oba herci jsou bez nadsázky skvělí, tak jemnou a přesnou práci s textem na českých jevištích vídáme málokdy. Dokáží zprostředkovat slovo básníka tak, že se přihlížejícímu tají dech nad jeho krásou, ojedinělým zážitkem je pak převyprávění scénáristčina mystického zážitku (snad snu), při němž obraz zahrady a zásadního setkání, k němuž na ní dojde, je evokován se znepokojivou silou. Hodnoty a poselství v textu obsažené, mohou být vnímány jednotlivými diváky nejspíš s různou intenzitou i proměnlivým zacílením. Za důležitá sdělení, související mimo jiné i s Eliotovou konverzí, považuji třeba „Pane, nauč mě, prosím tě, přijímat od tebe život, tento dar přítomného okamžiku. Okamžiku, v němž mám vždy všechno, co mám k životu mít“, ale také „víra, naděje a láska jsou jen v čekání“.

 

Nerad se v rámci kritické profese uchyluji k patosu, nicméně vzkazuji: děkuji, bylo to krásné.

 

 

 

Přidat komentář