Slavný utopický (či moderněji řečeno dystopický) román významného reprezentanta a vlastně jednoho z otců americké sci-fi Raye Bradburyho můžeme považovat za jeho nejnaléhavější dílo. Vždyť 451 stupňů Fahrenheita z roku 1953 není žádná fantastická vize daleké budoucnosti, charakterizovaná nebývalými vymoženostmi dosud neznámých technologií, ale krutý obrázek totalitního režimu, kde největším prohřeškem je vlastnit jakékoliv knihy. Smutný hrdina příběhu, požárník (v reáliích této novely požárníci ohně zakládají, nikoliv hasí, na byvší význam profese si vlastně už nikdo nevzpomíná), likviduje pozůstatky knih v některých domácnostech. Často bývá zapálen i dům, v němž čističi „kontraband“ naleznou. Občané, žijící ve společenství, které očekává vypuknutí válečného konfliktu, případné „knihomoly“ bez jakýchkoliv výčitek svědomí udávají. Hlavní postava Bradburyho díla, požárník Guy Montag, se ovšem zaplete s „disidenty“. Ke knihám se dostane přes Clarissu McClellanovou, patřící do komunity, uchovávající „paměť knih“. Filmová verze Francoise Truffauta z roku 1966 nadějeplnou existenci této skupiny podtrhla, a scéna, v níž si její členové přeříkávají slavné texty, které se naučili zpaměti, se do mě vryla při pololegálním zhlédnutí filmu za minulého režimu jako značně povzbudivá. Tento rozměr ovšem inscenace mladého režijního a dramatizátorského tandemu Kristýna Kosová-Adam Svozil postrádá. Nemíním to jako výtku, vždyť žijeme v jiné době, v níž sice nehrozí likvidace knih, nastává však zával banalitami a lživými informacemi (nejen) na sociálních sítích a zabírá u značné části populace, ne-li v jisté míře u populace celé. V dramatizaci díla dominuje dnešní zhrublý jazyk, primitivnost požárníků i jejich dámských protějšků (manželek, milenek) se omezuje na úderné promluvy ze slov, nepřesahujících často dvě slabiky (tak například Guyův velitel, kapitán Beatty, se s ním po skončení likvidátorské šichty pravidelně loučí přátelským: „Zdar jak sviňa! Pocem, ty zmrde! Byls dobrej – tak čus!“)
Jevištní verze ústeckých divadelníků začíná v prudkém tempu a v rapovém rytmu. Guy (Václav Hanzl) odchází za povzbudivého pokřikování své ženy Mildred (Anna Kratochvílová) a její kamarádky Carol (Anna Fišerová) do práce, kde ho očekávají nadřízený Beatty (Adam Ernest) a kolega Black (Lukáš Černoch). Ženy pak nakupují, chlapi, nejsou-li v akci, posilují, Black téměř permanentně. Při příchodu na požárnickou základnu, ale i do bytů, všechny vždy vítá hlasové čidlo, ztvárněné na jevišti stále se povzbudivě a křečovitě usmívající Terezou Volánkovou. Ta má v soupisu rolí Vypravěčku, Hlasatele, Hlas technologie a propagandy, Policii, TV reportéra, TV komika a Muže z pohotovosti (ten zasahuje, když se stále „šťastná“ Mildred předávkuje prášky, aby jí vypumpoval žaludek a vyměnil krev). Herečka ztělesňuje zautomatizované společenské projevy totality, působí zlověstně i tím, že před ní není úniku, je totiž stále na jevišti. Guyova setkání s lidmi z druhé strany pomyslné barikády, Clarissou (Marta Vítů) a profesorem Faberem (Jaroslav Achab Haidler) vnášejí do divadelního celku jediné momenty normální lidskosti. Vymývání mozků je ilustrováno též sledováním primitivní a vulgární reality show v televizi, ta je znásobeně promítána – z hlediska účinnosti inscenace poněkud nepřehledně – na dvě stěny Guyova a Mildredina bytu. V televizním blábolu hrají titíž herci, kteří ve svých rolích onu zhůvěřilost sledují, dojem je o to tíživější. Nejvýraznější dramatický konflikt přináší inscenace při Beattyho návštěvě u poněkud znejistělého podřízeného, kdy mu šéf s důrazností, připomínající podobné odhalení z Orwellova 1984, dává výrazně najevo, že o jeho prohřešku – kontaktu s knihou – dobře ví. Guy je svým posláním znejistěn hlavně proto, že při jednom požárnickém zásahu neshořely pouze potištěné svazky, ale i jejich stará majitelka, která se jich nechtěla vzdát a nehodlala opustit dům. Na znepokojený dotaz, k čemu je taková aktivita dobrá, Beatty odpovídá, že je „dobrá pro tebe, pro mě, pro tvou ženu. Pro tuhle zemi, která ze všeho nejdřív potřebuje stabilitu. Všechny nepokoje měly vždycky v základu nějakou knihu“.
K problematičtějším momentům inscenace patří zdánlivě okrajová skutečnost, že kniha, o níž jde na jevišti především, má být bible, herci však manipulují s povážlivě útlým svazkem. Také hovoří-li na několika místech jednající osoby jako vypravěči (netýká se to univerzálního monstra, představovaného Volánkovou), nepůsobí to jako ozvláštňující výrazový prostředek, ale jako nedostatek dramatizátorské invence, a to především v apokalyptickém finále, které jde celé nějak do ztracena a prchající Guy (kapitána při vzájemném konfliktu sežehl plamenometem) se při něm po jevišti rozpačitě motá. Herecké výkony jsou solidní, i když ne výjimečné, nejkonzistentněji působí přesvědčený představitel režimu Beatty v podání Adama Ernesta. Ovšem i přes některé realizační nedostatky považuji inscenaci Bradburyho Fahrenheita za důležitý a aktuální dramaturgický počin, který dokládá sympatické směřování ústeckého Činoherního studia.