Míru zdar!

Kristýna Nebeská

Winternitzova vila, Praha

Na Malvazinkách se nachází vila s pohnutým osudem. Byla vystavěna na počátku třicátých let minulého století podle plánů architektů Adolfa Loose a Karla Lhoty (mimo jiné tvůrců známější Müllerovy vily) na objednávku právníka Josefa Winternitze, který byl ovšem židovského původu a v roce 1941 byla celá jeho rodina deportována do Osvětimi. Koncentrační tábor přežily jen jeho žena Jenny a dcera Suzan. Majetek jim byl sice po válce vrácen, nicméně vystaven milionářské dani, a tak se z vily stala mateřská školka a byla pro tyto účely poměrně necitlivě přestavěna. Ale vlastně i v této funkci měla specifickou magii. Shodou okolností jsem do téhle školky chodil, ačkoliv byla vzdálena několik stanic trolejbusem od mého domova. Tehdy jsem ovšem netušil, co se tu odehrávalo a to, že byl jedním z architektů můj dědeček, jsem se dozvěděl až relativně nedávno při slavnostním otevření vily po rozsáhlé rekonstrukci. Teď je to kulturní památka, která připomíná historii, ale zároveň je otevřena i novým podnětům (v současnosti je tam například výstava o nových architektonických projektech), konají se tu přednášky, hudební vystoupení a v neposlední řadě také divadelní představení.

Mladá režisérka Kristýna Nebeská vytvořila pro tento prostor site-specific projekt inspirovaný vzpomínkami Jenny Winternitzové. Je to velice specifická forma divadelního vyjádření, která je do určité míry jakousi etudou, ale má v sobě nesmírnou hloubku a mnohavrstevnatost. Děj začíná scénou s dvěma mladými komunisty (Jiří Chadraba, Lenka Netušilová), kteří zde jsou ještě před otevřením školky a „opěvují zářné zítřky“. Vlastně taková až parodická stylizace, která ovšem navodí odlehčenou atmosféru, k níž ostře kontrastuje závěrečná vskutku srdceryvná scéna. Za oknem vily se najednou objeví Jenny (Lucie Trmíková) a ptá se, zda si může natrhat třešně. Je odmítnuta a nastává pomyslný střet minulosti a nových pořádků. Není to dramatický konflikt v pravém slova smyslu, ale spíše naznačení určité neslučitelnosti. V druhém dějství se Jenny vrací do vily tajně v noci se spiritistkou (Petra Lustigová) a dvěma mladými pomocníky (jejich rolí se zhostili představitelé mladých komunistů), aby se zde při seanci pokusili zjistit, zda je na živu syn Jenny – malý Petr. V této fázi to má charakter tragikomedie, ale postupně začne nabývat na síle a vše ústí v monolog tiše plačící Jenny, který má nesmírný emotivní náboj a zanechává v divákovi hlubokou katarzi. Scenáristka a režisérka v jedné osobě tedy pracuje s určitými schématy, ale dokáže jim vtisknout lidský rozměr, což umocňují i drobné textové i inscenační detaily a vychytávky, které nejsou jen samoúčelnými gagy, ale vlastně pošťouchnou divákovu pozornost. A navíc tu opravdu funguje autenticita prostoru, kde je divák přítomen ději de facto tváří v tvář. I když je samotná story postavena jen na několika situacích a nemá složitou dramatickou stavbu, přesto postihuje řadu rovin a má silnou výpovědní hodnotu. Právě ono pouhé navození problematiky může v citlivém divákovi rezonovat dál.

Přidat komentář