Richard Wagner: Zlato Rýna/Opera Národního divadla

Jakékoli uvedení některé části Prstenu Nibelungova Richarda Wagnera je vždy výjimečnou událostí. Nejen ve světě opery, protože ho přesáhl, jeho idea Gesamtkustwerku byla obecnější. V patnáctihodinové tetralogii ji naplnil a současně změnil podobu opery, protože dal mnohem větší prostor orchestrálním pasážím s posílenou dechovou sekcí. Komplexně propojil hudbu a zpěv, kdy orchestr už nemá za úkol jen doprovázet pěvce, ale mnohdy přebírá vůdčí roli ve výpovědi.

Nové pojetí je velmi výrazně patrné hned v úvodní části Prstenu, ve Zlatě Rýna. Wagner v něm důsledně využíval leitmotivů, kdy se s určitými postavami nebo ději spojoval motiv či zvuková barva. Je proto radikálnější než závěrečný Soumrak bohů, v němž dal prostor i áriím.

Sto padesát let od premiéry Zlata Rýna připomněla Opera Národního divadla jeho koncertním provedením v karlínském Foru. Byť se může zdát, že je to dlouhá doba, nepůsobí Zlato Rýna nijak zastarale, protože právě Wagner výrazně proměnil vážnou hudbu po stránce zvukové a harmonické. Jeho tvorba znamenala konec klasické hudby stojící na tonalitě. Už v Tristanovi a Isoldě pracoval s nezvyklým tzv. tristanovským akordem, který rozvíjel disonantně. Wagnerova tonální neurčitost stála na počátku cesty k atonalitě, k Schönbergovu odmítnutí souzvuku jako základu hudby a k Webernově dodekafonii.

Z Wagnerových postupů včetně mohutného zvuku a zálibě v basech dosud čerpá mnoho skladatelů filmové hudby, patrné je to zejména v doprovodu různých bojových scén třeba v Pánovi prstenů.

Ale stejně tak z Wagnera čerpali i mnozí představitelé industriálu, protože mohutné wagnerovské motivy se tak krásně pojí se zvuky želez, což ostatně věděl i sám skladatel. Ve scéně, kde se ková kouzelný prsten zajišťující svému nositeli vládu nad světem, sáhl Wagner po kovadlinách.

K mohutnému zvuku přispívá zvětšené obsazení orchestru s rozšířenou dechovou sekcí. Zní v ní i wagnerovské tuby, které vznikly proto, že skladatel hledal nástroj, který by mohl reprezentovat sídlo bohů Valhalu. Nástroj s ohromujícím rozsahem tří a půl oktávy, který je zvukově plný a přitom měkký, zaznívá poprvé ve druhé scéně, když Wotan jde poprvé navštívit sídlo, které na jeho přání zbudovali obři Fasolt a Fafner. Wagner však nechal vyrobit ještě další dva nástroje – basovou trubku a kontrabasový trombón, protože si uvědomoval dramatickou působivost hlubokých tónů.

V orchestru je 17 nástrojových skupin, mimo jiné šest harf, protože skladatel kladl velký důraz na komplexní plný zvuk, který se tak zalíbil nacistickým pohlavárům v čele s Hitlerem. Ne náhodou Wagnerova hudba zaznívá ve filmu Leni Riefenstahlové Triumf vůle oslavujícím sjezd NSDAP. Konvenoval jim i skladatelův antisemitismus patrný ve spisku Židovství v hudbě, kde autor Židům upíral schopnost tvořit silná originální díla a tvrdil, že pouze kopírují. Židé pro něj taky symbolizovali nastupující kapitalismus, který jako bytostný romantik odmítal. George Bernard Shaw v Dokonalém wagneriánovi nejen vyzdvihoval Prsten Nibelungův jako vrchol umění, ale současně jej označuje jako kritiku průmyslové společnosti.

Podstatnější však bylo téma díla zpracovávající předkřesťanské starogermánské a skandinávské mýty, které podpořilo nacionalistické a pangermánské tendence a vyzdvihovalo velikost Germánů v době před sjednocením Německa, čehož pak opět využil Adolf Hitler.

Wagner složil nejen hudbu, ale je také autorem libreta celého patnáctihodinového Prstenu. K partiturám napsal velmi podrobné scénické poznámky udávající i rozmístění postav a jejich gesta.

O divadelní složku byli návštěvníci Zlata Rýna ve Foru ochuzeni, protože se jednalo jen o koncertní provedení, ale ani to neubralo nic na síle a působivosti díla, které umocnily výkony pěvců, mezi nimiž bylo několik zkušených wagnerovských interpretů. Vynikající byl zejména německý basbarytonista Thomas Gazheli v roli krále skřetů Albericha, který se zřekl lásky, již se mu nedařilo získat, a vyměnil ji za moc. Odstínil různé podoby postavy, nejen úlisnost a touhu po moci, ale i onu bolest, když jeho nadbíhání odmítly Dcery Rýna. I když se jednalo o koncertní provedení, svůj projev podtrhával výraznými gesty. Výtečný však byl i Štefan Margita, který se tuzemskému publiku poprvé představil v roli lstivého Logeho, což je ze severské mytologie dobře známý bůh Loki. I on dokázal v nelehké roli vypočítavého intrikána odstínit všechny nuance. Egils Silinš v roli Wotana, což je severský Ódin, byl jistý, ale trochu moc sošný, své kvality naopak prokázal basista Karl-Heinz Lehner, který na poslední chvíli zaskakoval v roli obra Fasolta. Méně přesvědčivá byla Maria Kobielska jako Freia, jejíž projev se blížil až k hysterii, byť k ní role bohyně věčného mládí, které neustále hrozí, že se stane ženou obrů, může poněkud svádět.

I koncertní provedení pod taktovkou Andrease Sebastiana Weisera, který řídil Orchestr Státní opery, potvrdilo mimořádnou sílu díla a patří k vrcholům tuzemské sezóny. Současně je jistou splátkou, neboť od uvedení kompletního Prstenu Nibelungova ve Státní opeře už uplynulo více než deset let. Přitom jde o klíčové dílo, jež nabízí mnoho interpretací. Je jistým paradoxem, že si jej přisvojovali nacisté, přestože vypráví o tom, že touha po moci je zničující a vede k destrukci světa, jak to ukazuje Soumrak bohů, který se hrál v Berlíně ještě krátce před tím, než ho dobyla Rudá armáda. Interpretovat ho však lze také psychoanalyticky, téma odmítnuté lásky k tomu svádí, i z hlediska jungovských archetypů, či filozoficky, neboť Wagner byl ovlivněn Schopenhauerem a měl velký vliv na Nietzscheho, který byl skladatelovým velkým obdivovatelem. Lze si i uvědomit jistou paralelu s Tolkienovým Pánem prstenů, byť v jeho případě jde spíše o inspiraci stejnými zdroji, a zamyslet se nad tím, nakolik právě Wagner přispěl k popularitě Lokiho, který se objevuje ve sci-fi Roberta Heinleina Job: Komedie spravedlnosti.

 

 

 

Opera Národního divadla, Praha, Forum Karlín, 23. a 26. května

 

 

Přidat komentář