Roland Schimmelpfennig: Říše zvířat, Studio Hrdinů

Studio Hrdinů, o jehož uměleckých počátcích jsem psal v květnovém čísle UNI, otevřelo nový „hrací rok“ jako první ze všech pražských divadel, a to hned 31. srpna. Pro divadelnické klima hlavního města není ovšem asi důležité, že to bylo především kvůli dalšímu vytížení režisérky Kamily Polívkové v zahraničí (do vídeňského Burgtheatru směřovala jako kostýmní výtvarnice, spolupracující s režisérem Dušanem Pařízkem, hned den poté). Velký sál ve Veletržním paláci byl zaplněn dychtivým premiérovým publikem do posledního místečka (někteří známí publicisté seděli i na schodech).
rollandPolívková nastudovala hru momentálně hodně hraného německého dramatika Rolanda Schimmelpfenniga (ročník 1967) Říše zvířat v překladu Radky Denemarkové a obsadila především své bývalé spolupracovníky z již zaniklého a ve finále své existence po právu věhlasného Pražského komorního divadla. Vedle nich se na rozlehlém jevišti, kde vlastně není realizovatelná klasická kukátková scénografie, objevili Petr Vaněk (známý z hlavní role v Marhoulově filmu Tobruk) a čerstvá posila Divadla Na zábradlí Jakub Žáček.
Inscenace se rozjíždí velice pomalu, herci si natírají končetiny různými barvami (pomáhá jim s tím také Iveta Jiříčková v roli maskérky), někteří (konkrétně Ivana Uhlířová) už mají na hlavě zvířecí masky, vyrobené technikou origami. Prvním replikám divák ne zcela rozumí, herci se přou, dokonce i hádají, zda kečup, solničku, pepřenku, volské oko či toast, až po chvíli, kdy začnou srovnávat se svým současným údělem (zebra, lev, antilopa, marabu, krokodýl, cibetka) pochopíme, že jde o hereckou trupu, která hraje ve zvířecí show. Produkce po mnoha letech spěje k derniéře a předchozí potravinářská hesla znamenají eventuální nové role v chystaném titulu, který se bude jmenovat Zahrada věcí. Brzy sledujeme ukázku ze hry o zvířátkách (předtím jsme byli svědky škorpení, hádky a poněkud unavených vztahů mezi členy hereckého seskupení), výjev má poněkud snový ráz, natření protagonisté v maskách se vlní a poskakují před obrovskou bílou plochou zdi, na ni jsou – spíš cudně než opulentně – dopromítány další postavy ze zvířecí podívané, lépe řečeno jde kromě krokodýla o dvojníky těch na jevišti. Představitelé jsou velice autentičtí, takže i přes velmi volné tempo, které může být do jisté míry způsobeno premiérovou atmosférou, ale zároveň je – domnívám se – také záměrem režisérčiným, se ztotožníme s existenciálními trampotami, vyplývajícími z rutinního ztvárňování cibetky (Gabriela Míčová), antilopy (Ivana Uhlířová), ptáka marabu (Jiří Štrébl), zebry (Petr Vaněk) i lva (Jakub Žáček).
rolland2Do toho vtrhne podivný, rtuťovitý panáček (Jiří Černý), který počne komunikovat s představitelem zebry Frantou, ostatní herci mezitím víceméně odpočívají. Ten chlapík si potřebuje zavolat, byl prý okraden, takže nemá telefon ani číslo na kohokoliv, chová se poměrně neomaleně, vůči Frantovi si počíná dosti agresivně, vyjde ovšem najevo, že je vlastně jakýmsi hledačem talentů či spíše vhodných tipů pro reklamní spoty, možná i dramatickým autorem. Černý roli neurotického, přesto jednoznačně k cíli mířícího prudiče ztvárňuje brilantně, zde funguje inscenace nejvtipněji a zároveň i nejnapínavěji. Franta, který ve zvířecí show účinkuje už šest let, vycítí příležitost. V posledním obraze si herci – už bez zebry Franty – rozebírají nové role (volské oko, kečup atd.) a uzavírají celou hru ústy představitele ptáka marabu tím, že bývalého kolegu budou muset povolat do zbraně, je totiž díky na všech kanálech vysílanému spotu, natočenému dokonce za oceánem, všeobecně známou tváří a bez ní by byl úspěch nové produkce ohrožen.
Kamila Polívková v programu k inscenaci – s odvoláním na nejistou profesní situaci „svých“ herců po zániku Pražského komorního divadla píše: „Jako první začaly přicházet nabídky na účinkování v televizních seriálech či na komerčních scénách. Odmítnout najednou nebylo tak jednoduché, jako když máte jistotu stálého a kvalitního angažmá. Zvolili jsme Říši zvířat, protože jsme měli dojem, že se nás to najednou týká. Byli jsme postaveni před rozhodnutí uhájit si svůj vlastní prostor a udržet nastavenou úroveň nebo povolit a prostě se jenom snažit nějak uživit.“ Je zřejmé, že skupina divadelníků, kterým jde o to věnovat se nekomerční tvorbě, nepovolila. Osahávání nového divadelního prostoru v bývalém kinosále, který má spíš některé atributy venkovního prostoru než útulného divadélka, bude, zdá se, ještě chvíli trvat. Akustika tu má problematickou úroveň a výtvarné hrátky, k nimž prostor vybízí, zatím spíš odvádějí pozornost od textu. Přičemž konkrétně masky v této inscenaci, dílo Ondřeje Cibulky, disponují nepřehlédnutelným půvabem a fantazií. Herci, jak už bylo konstatováno, podávají kvalitní výkony, možná by to chtělo příště nasadit – při veškeré úctě k Schimmelpfennigově věhlasu na evropských jevištích – text méně přímočarý, mnohovrstevnatější.

Přidat komentář