Pořád to samé. Ale pokaždé jinak

Ve spolupráci magazínu UNI a klubu Jazz Dock proběhlo 20. října setkání hudebních publicistů, hudebníků i veřejnosti s názvem Miles Davis tam a zpátky (*90 + 25) Otevřená debata o hudbě za Milese i po něm. Přinášíme zápis nejzajímavějších okamžiků dvouhodinové diskuse, do níž se kromě hlavních mluvčích zapojilo i několik dalších odborníků, sedících v publiku. Debatu moderoval hudební publicista a muzikant Ondřej Konrád, „k ruce“ mu byl šéfredaktor magazínu UNI Ondřej Bezr. Hlavními diskutéry byli hudební publicista, dramaturg, producent a bývalý vydavatelský redaktor Antonín Matzner, klavírista a skladatel Emil Viklický, hudebník, pedagog a umělecký ředitel JazzFestu Brno Vilém Spilka, šéfredaktor hudebního měsíčníku Full Moon Michal Pařízek a saxofonista a výtvarník Marcel Bárta. Hlasy z publika přispěli hudební publicista a bývalý aktivista Jazzové sekce Vladimír Kouřil, rozhlasový redaktor a publicista Jiří Starý a hudební publicista a rozhlasový redaktor Petr Vidomus.

kolo3Konrád: Pojďme odstartovat mírně provokativní otázkou: Miles Davis byl už za svého života považován za jakéhosi krále jazzu, který vždycky udával směr. Tento mýtus po jeho smrti nejen pokračoval, ale byl ještě utužen. A tak se ptám: není v tomto smyslu Miles Davis přece jen přeceněn? Byla to opravdu tak zásadní figura? Hybatel jazzových dějin?
Matzner: Určitě není přeceněnou osobností. Já sám jsem s jeho hudbou žil déle než padesát let, nasával jsem jeho inovace, kterými oblažoval jazzový svět. On dokázal něco neuvěřitelného. Totiž že několikrát v životě překročil svůj vlastní stín. Vždycky, když v některé oblasti dosáhl vrcholu, náhle nás šokoval úplně zásadním zvratem. Já sám jsem staromilec, takže pro mě „real Miles“ je ten z padesátých a šedesátých let, jednak období obou kvintet a sexteta, jednak alba s Gilem Evansem. Přestože i nadále ukazoval mnohým směr, troufnu si říct, že jeho hudba z posledních dvaceti let života svou hloubkou ani krásou předchozí období nepřekonala. Nicméně mě nikdy neurazil, nikdy mě nezklamal.
Vděčím osudu, že jsem měl to štěstí jej jeden čas vídat každý rok na pódiu na North See Jazz Festivalu v holandském Haagu. Setkal jsem se tam s ním naposledy ještě dva měsíce před smrtí v roce 1991, a dokonce jsem s ním mluvil ještě o týden později, shodou okolností také v Haagu, když jsme domlouvali podrobnosti už ohlášeného pražského koncertu na Mezinárodním jazzovém festivalu, ke kterému už bohužel nedošlo, protože zemřel. Že jsem ho sem nedokázal dovézt mě velice mrzí, a přitom jsme byli dokonce dvakrát velmi blizoučko. Poprvé ještě za bolševika, kdy vypadly z Davisova evropského turné dva termíny a jeho evropská manažerka Gabi Kleinschmidt mi nabídla, že ho pošle do Prahy, s tím, že to nebude stát takřka nic. Nicméně, jakkoli ta nabídka byla velice velkorysá, já byl tehdy v postavení, že jsem nemohl absolutně nic rozhodnout. A tehdejší ředitel Pragokoncertu Posejpal to celé skrečoval. No a podruhé se to nepovedlo z osudových důvodů. Celé to říkám proto, že pro pochopení osobnosti Milese Davise mělo obrovskou vypovídací hodnotu vidět ho na pódiu a získat vhled do magie jeho tvorby. Do způsobu, jakým ovládal své spoluhráče, jaké jim dával signály. To byla nesmírně velká škola zejména pro aktivní hudebníky.
Viklický: Miles Davis je každopádně obrovská figura. Nemyslím si, že je v současné době na scéně někdo, kdo se mu vlivem a charismatem vyrovná. On sám říkal, že pětkrát otočil kolo jazzu. Pět je možná trošku nadsazené číslo, já vidím ta otočení dvě, ovšem naprosto zásadní. Jednak roku 1959, kdy na albu Kind of Blue od harmonicky naprosto zahuštěné muziky přešel k modálnímu jazzu. Někteří kritici sice říkají, že Davis nebyl s tímto modálním konceptem první, George Russel publikoval svoji slavnou knížku Lydian Chromatic Concept of Tonal Organization už o šest let dřív, ovšem Davis tyto teorie uvedl do praxe. A od té doby podle jeho modální metody učí všechny školy. Druhé zásadní otočení kola bych viděl v roce 1969, kdy od kvinteta se Shorterem a Hancockem přešel do jazzrocku. Ale těžko říct, co byl větší zlom, zda Kind of Blue nebo Bitches Brew a následná muzika.
Kdybych ale měl říct, co je pro mě osobně na Milesovi nejhodnotnější, to je Druhý velký kvartet, tedy Davis, Shorter, Hancock, Carter a Williams. S touhle sestavou se podle mého názoru jazz dostal úplně nejdál, kam mohl, a můžeme ho klidně posuzovat měřítky vážné hudby. Když to srovnám třeba se slavnou skladbou Terryho Rileyho In C z roku 1964, tak Davis je jednoznačně hudebně dál.
Bárta: Já se přidám k tomu, co říkali pánové přede mnou, totiž že Miles Davis byl jednoznačný král. Asi to souvisí s dobou, která byla jaká byla – dnes by těžko mohl s takovými převratnými věcmi přijít, v současné době už se pracuje způsobem jakéhosi pelmelu. K Davisovi v šedesátých letech bych rád zdůraznil, že jeho desky v rámci akustického jazzu znamenaly zásadní proměnu rytmiky a jeho koncept přetrvává dodnes. Moje první setkání s Davisem byla deska Nefertiti z roku 1967 a byl jsem naprosto okouzlen. Ale zároveň musím dodat, že na rozdíl od pana Matznera jsou pro mě důležitá i Davisova sedmdesátá léta. Ta jsem objevil později, ale jak jsem si pak přečetl v jeho autobiografii, i on sám je považoval za nejdůležitější, protože se právě tam nejvíc uplatnil jako autor – v předchozí dekádě se kromě standardů hrály hlavně Shorterovy věci, Davis sám v té době moc nepsal. A když jsme narazili na klasickou hudbu, právě v sedmdesátých letech Davis poslouchal Stockhausena a myslím, že třeba na albu Get Up With It je to jasně slyšet.
Pařízek: Ke všemu, co už bylo řečeno, bychom měli ještě dodat nehudební rozměr osobnosti Milese Davise, jeho společenskou důležitost už od padesátých let vlastně dodnes. Jako příklad stačí, že už je pětadvacet let po smrti a stále se o něm velmi aktivně diskutuje – a takových lidí asi moc není. Další věc, o které se moc nepíše, jsou jeho hrdé černošské postoje, to byla myslím velice důležitá složka jeho osobnosti. A pokud bych dodal přece jen něco k hudbě, připomněl bych jeho úplně poslední období, kdy experimentoval s hip hopem nebo nahrával s Princem. A docházelo k té zajímavé věci, že žánry, které si vybíral, aby si s nimi hrál, pak zpětně ovlivňoval. Hip hop, který se zrodil na konci sedmdesátých let a mimo jiné vychází právě z těch Davisových desek, o kterých mluvil Marcel Bárta, dokázal vlastně posléze modifikovat tím, že se do něj sám zapojil.

Vilém Spilka
Vilém Spilka

Spilka: Nejprve řeknu, že jsem se poprvé víc seznámil s Milesem Davisem díky zde přítomnému panu Matznerovi, který někdy v 90. letech pouštěl na Vltavě celou desku Bitches Brew. Vydržel jsem ji až do konce a od té doby jsem postižen. Miles Davis je pro mě jeden z nejzásadnějších jazzových tvůrců vůbec. Přestože čas od času slízl smetanu někomu jinému – i to ale byla možná součást jeho umění a nemění to nic na tom, jaký byl úžasný muzikant. A abych odpověděl na původní otázku, přeceňovaný určitě není. Vím, že když o něm mluví trumpetisti, často v tom cítím nějaký mindrák: on sice skutečně z hlediska zvládnutí nástrojové techniky není nejlepší, ale ve všem ostatním drtivou většinu trumpetistů výrazně převyšuje. Osobně Davise neberu jako trumpetistu, ale jako komplexního umělce.

Bezr: Pět účastníků se shodlo na obdivu vůči Milesi Davisovi. Možná je pravá chvíle oslovit publikum, zda nechce někdo polemizovat nebo vznést nějaký provokativní protinázor.
Kouřil: Nevím, jestli je to provokativní a protinázor. Dnes se všichni shodují na tom, jaká byl Miles Davis osobnost. Ale když si vzpomenu na celé období, kdy jsem chodil na jazzové koncerty, což bylo od začátku šedesátých let, většinové české publikum bylo vždycky vůči tomu, co dělal Miles Davis, pozadu. Svědčí o tom spousta dopisů a článků v Bulletinu Jazz, třeba ten, který v roce 1975 hodnotil výsledky výroční ankety Down Beatu slovy „Miles Davis konečně pátý“.
Vidomus: Když se podíváte do českých jazzových učebnic, například pro Konzervatoř Jaroslava Ježka, některá období Milese Davise jsou upozaděna. Jako by nebyla považována za dostatečně důležitá nebo reprezentativní. Je to případ zejména jeho tvorby v 70. a 80. letech. To je můj dojem z českého prostředí ve vztahu k Davisovi.
Viklický: Pro to bych měl vysvětlení, ale neberte mě úplně vážně, protože já jsem odpůrce jazzového školství a vždycky říkám, že základní věci se člověk musí naučit sám a pak přichází praxe. Z různých rozhovorů víme, že Davis svoje spoluhráče nijak nevychovával, neučil. Nikdy jim neříkal, co mají hrát nebo že zahráli špatný akord. Jen je svou hrou naváděl tam, kam potřeboval. A vybíral si takové kolegy, kteří byli schopni na to reagovat. Byl to neškolní způsob výuky svých spoluhráčů. A ten se na jazzových školách učit nedá.

Ondřej Konrád
Ondřej Konrád

Konrád: Není to, že jazzové školy na celém světě produkují takovou spoustu technicky a teoreticky dokonale vybavených hráčů, nakonec na škodu? Emile?
Viklický: Nejlépe to řekl Oscar Peterson. Když se ho jednou zeptali, která je nejlepší jazzová škola, odpověděl: „Jeviště“. Pochopitelně, v té škole – nebo sám – se člověk naučí stupnice a akordy, ale to opravdové se stane až na tom jevišti. Tam se to prostě buď podaří nebo ne. A jen na jevišti se zkušenějšími kolegy může člověk skutečně růst.
Bárta: Škola je ale důležitá v jedné věci: je to pro muzikanty setkání. Mohou se seznámit a začít spolu něco vytvářet. A systém školy by je k tomu měl motivovat.

Konrád: Vilém Spilka je vedoucím jazzové katedry Janáčkovy Akademie múzických umění, ale také studoval jazz ve Spojených státech. Jaký ty vidíš smysl jazzového školství? A jak se v USA učí o Milesi Davisovi?
Spilka
: Možná trochu kacířsky souhlasím s tím, co říkal Marcel, že smysl jazzového školství je především v setkávání. Nejde tolik o systém, co hrát a jak hrát. Snažíme se vybrat ty, kteří mají hudebně co říct a pak je nasměrovat do správných dveří. A v USA? Tam převládá drilovací systém, to mohu potvrdit z vlastní zkušenosti. Miles Davis tam byl probírán jako technicky nepříliš schopný trumpetista, s čímž já osobně vlastně nesouhlasím. Jistě, není to takový ten typický „stříkač tónů“, pohybuje se hlavně ve středních polohách, ale v těch má obrovskou kvalitu a lyriku výrazu. Navíc, jeho nahrávky z 50. a 60. let jsou technicky naprosto fantastické.
Matzner: Ohledně hráčských kvalit Davisovy hry: na jeho adresu se používalo ve své době přímo příslovečné označení „geniální kiksař“. Miles Davis naprostou absencí klasického školení skutečně není srovnatelný třeba s Maynardem Fergusonem nebo Wyntonem Marsalisem. To jsou hráči svým školením předurčení, že jsou schopni hrát hudbu od Haydna až po moderní koncerty Andrého Joliveta. Nicméně bych chtěl upozornit, a on sám na to ve své autobiografii vzpomíná, že si po tom známém pětiletém období v 70. letech, kdy údajně celou dobu nevzal trubku do ruky, musel znovu osvojovat nátisk. A skutečně si ho velmi rychle osvojil. Poslechneme-li si úplně poslední nahrávku jeho života z července 1991, tedy koncert v Montreux, který končí novou verzí Soley Gila Evanse, tam hraje par excellence, s pevným nátiskem, prostě krásně. Takže: není to sice Ferguson, není to Marsalis, ale hodnota jeho hudby je někde jinde.
Pařízek: Ovšem, Davis není Marsalis. Ale zároveň Marsalis není Davis. Davis má hodně společného třeba s Davidem Bowiem. Ten si také uměl dokonale vybírat spoluhráče a hudební prostředí, v jakém se chtěl zrovna pohybovat. A také mu vyčítali, co ukradl tady a co támhle. Ale on byl ten, kdo tomu dal směr. A přesně tohle uměl i Davis.

Konrád: Zatímco například Ornette Coleman je nesporný revolucionář, který přišel se zcela novým konceptem, o Davisovi se totéž říct nedá. Čerpal z různých věcí a hodně mu byli nápomocni jeho nejbližší spolupracovníci.
Viklický: Každopádně souhlasím s tvou myšlenkou, že mu hodně pomáhali jeho spoluhráči – vždyť proto si je také vybral! Příkladem je, jak se dostal na Kind of Blue pianista Bill Evans. Nevím, nakolik je ta historka pravdivá, ale zdá se mi, že by mohla být. Před nahráváním Kind of Blue přišel Davis za Evansem do klubu Village Vanguard a napsal mu na papírek: G- A+. Evans nevěděl, co to má znamenat, a Davis zachraptěl: „Zejtra mi to přines.“ No a na Kind of Blue je geniální skladba Blue in Green, která začíná právě těmito akordy. Na starších vydáních desky byl mimochodem jako autor uveden pouze Davis, až na těch pozdějších bylo Evansovi přiznáno aspoň spoluautorství.

Antonín Matzner
Antonín Matzner

Matzner: V Davisově kariéře je jako „bílý vzadu“ nesmírně podstatný aranžér a kapelník Gil Evans. On jí prochází vlastně od The Birth of The Cool z konce 40. let až do let osmdesátých. Uvědomte si, že Human Nature z repertoáru Michaela Jacksona a baladu Time After Time od Cyndi Lauper aranžoval pro Davise na album You’re Under Arrest z roku 1985 právě on. Gil Evans byl podobně jako Davis člověk, který celý život překračoval sám sebe, ještě v pětasedmdesáti, krátce před smrtí, spolupracoval se Stingem.
Bárta: O síle spojení Davis – Evans vypovídá, že jediný návrat v kariéře Milese Davise byl ten už zmíněný slavný koncert v Montreux těsně před smrtí, kde se právě vrátil k hudbě ze starších společných desek s Gilem Evansem.
Matzner: Sluší se říct, že od Gila Evanse dostával Miles Davis impulsy také ke své modální metodě. Když společně v roce 1958 točili album Porgy And Bess, Evans napsal Davisovi pro skladbu I Loves You Porgy pouze dvě „kila“ a nějakou stupnici, ale žádný harmonický model, na který by měl hrát.
Pařízek: Miles Davis a Gil Evans se mimochodem shodovali i v lásce k Jimimu Hendrixovi. Na Evansově koncertě se Stingem, o kterém tady byla řeč, je coververze Hendrixova Little Wing.

Konrád: S Jimim Hendrixem plánoval Miles Davis spolupráci, dost možná společnou kapelu, ale vlivem Hendrixovy smrti k tomu nedošlo. Nicméně zhruba od té doby začala hrát kytara v Davisově hudbě vedle trubky téměř dominantní roli
Spilka
: Ano, když přišel do Davisovy kapely na konci šedesátých let John McLaughlin, Miles mu prý řekl tím svým chraplákem: „Musíš hrát jako Jimi Hendrix.“ A od té doby McLaughlin začal používat zkreslený zvuk, hrát rockověji. No a pak další kytaristé, hlavně Mike Stern a John Scofield v 80. letech, to byla další silná etapa.
Bárta: Na desce Live Evil, sestavené z živých koncertů, je patrné, jak Davisovi Hendrix chybí. Sám hraje na trubku přes kvákadlo a vlastně si tak toho Hendrixe sám „dělá“.
Spilka: Ono to souvisí i s tím, že se vždycky nechával ovlivňovat nějakou vlnou. A když byla vlna takovýchhle zvuků, šel po nich a snažil se najít nové způsoby, jak může jeho trubka znít. Nikdy nechtěl ustrnout.

Konrád: Abychom téma uzavřeli, opět bych vyzval kolegy z publika, jestli nemají nějaké poznámky.
Starý
: Když byla řeč o školství: jak známo, Miles Davis studoval hudbu jen jeden jediný rok, ale protože to byl mimořádně citlivý člověk, ucítil, že se praxí naučí mnohem víc než ve škole. A s tou svou citlivostí si nejen dokázal vybírat perfektní muzikanty, ale také reagovat na společenské dění. Na všecky změny, které se odehrávaly v Americe v 50. a 60. letech. Věnoval se ostatně i jiným kulturním odvětvím. Ať už to byl film, ve kterém se prosadil komponováním i herecky, anebo výtvarné umění, kdy sám výborně maloval. Velkým způsobem ho ovlivnily intimní kontakty se ženami, byl několikrát ženatý, měl spoustu dětí, a každá z jeho žen ho nasměrovala někam jinam. Jeho život byl bouřlivý po všech stránkách. Myslím si, že jako jediný jazzový muzikant doby mezi 50. a 90. lety dokázal překročit hranice čistě jazzové hudby a stala se z něj umělecká celebrita, jež k jazzu přitáhla spoustu lidí, které byste k tomuto žánru nikdy nedostali.
Matzner: Je dobře, že Jiří Starý zmínil intelektuální rozměr Davisovy osobnosti, protože on se průběžně stýkal opravdu s těmi největšími celebritami kumštýřské Ameriky. A ony samy navštěvovaly jeho koncerty, chodily do klubů, ve kterých hrál. Ať už to byli abstraktní expresionisté kolem Jacksona Pollocka, Leonard Bernstein, televizní moderátoři, komici a herci. Marilyn Monroe nebo Marlon Brando byli velmi pravidelnými návštěvníky jeho klubových koncertů. To je skutečně „těžká váha“.
Pařízek: To všechno nepochybně souvisí s jeho schopností prezentace. Byl velice hrdý nejen na to, co udělal, ale, obecně, na to, co je. S nikým se, jak známo, moc nemazal. A podívejte se na jeho fotografie z přelomu 50. a 60. let: do té doby takový styl fotografií žádný jazzman neměl. Nejen že se nechával fotit s trubkou, ale i v různých nesouvisejících prostředích – známé jsou třeba ty snímky z boxerského ringu. Čili změnil dosavadní obraz jazzu i vizuálně, včetně stylu oblékání.

Konrád: Co se s hudbou stalo po Milesově smrti? Platí, co napsal Keith Jarrett, že totiž jazzová scéna postrádá po jeho smrti někoho, kdo by ukázal, kudy jít
Spilka
: Určitě postrádá. Je čím dál větší problém objevit zajímavé nové současné umělce. Když se snažím sehnat účinkující na náš festival, často se stává, že se musím opakovat, což nechci. Anebo musím sahat k legendám. Je dobře, že ještě mnohé z nich hrají, ale nevznikají legendy nové. Vznikají sice výborné kapely, ale ty se většinou pohybují na pomezí žánrů. To samozřejmě vůbec není nic špatného, nicméně jazz jako takový, ten pravověrný, se moc nevyvíjí. A nevidím z toho cestu ven. Možná chybí právě taková producentská ruka, jakou měl Miles Davis.
Matzner: To je určitě pravda. Na druhou stranu si vezměte celou současnou scénu. Synkretické procesy kolem postmoderny a globalizace způsobily, že ani ve vážné muzice dnes nejsme schopni říct, kdo je Stockhausen nebo Cage těchto let. A v literatuře? Ano, je spousta vynikajících spisovatelů, ale nikdo z nich není vůdčí „top“ osobnost. Souvisí to s celkovým rozmělňováním, které je dobovým trendem. Vezměte si – už to bylo naznačeno – že Berklee a další školy chrlí spousty studentů, kteří všichni báječně hrají, umějí stupnice, mrskají to nahoru dolů, ale najít mezi nimi originální hlas, se kterým vždy přicházeli ti mistři v minulosti, je nesmírně těžké. Protože dneska hrají všichni skvěle, ale stejně.
Bárta: Já myslím, že originální hlasy jsou, ale jsou trochu ztraceny v tom obrovském množství, které nikdy dřív takové nebylo. Asi končí doba velikánů, těch „vysokých stromů“, a je doba spíš kapel, jak o tom mluvil Vilém Spilka. Tedy muzikantské spolupráce.

Konrád: Dnes asi nejuznávanější akustickou jazzovou kapelou je Wayne Shorter Quartet, takže napojení na Milese Davise pořád trvá. A v přední linii jsou stále Herbie Hancock, John Scofield, Marcus Miller a další a další Davisovi spoluhráči. Kterému z těchto „pohrobků“ se podle vás nejlépe dařilo a který je největším impulsem pro současnou hudbu?
Bárta: Myslím, že Wayne Shorter je opravdu jednoznačně dneska nejvlivnějším hudebníkem „Davisovy stáje“. A je to asi tím, že se vyvíjí stále dál a dál, přestože je mu dnes už osmdesát tři let. Což je neskutečné.

Emil Viklický
Emil Viklický

Viklický: Hned za Shortera bych zařadil Hancocka. Který kromě skvělé hudby v současné době působí i politicky, je celosvětovým velvyslancem jazzu. A kdo další? Třeba Dave Holland, ten má krásnou kapelu.
Spilka: Já si myslím, že každý, kdo hrál s Davisem, dostal na cestu polibek úspěchu. Ať si vezmete Mikea Sterna, Johna Scofielda, Kennyho Garretta a mnohé další – ti všichni se dnes velmi slušně živí jazzem. Angažmá u Davise prostě bylo nejlepším doporučením.

Bezr: Probrali jsme přímé „pohrobky“, nicméně – o leckom ze současných mladších jazzmanů občas slýcháme, že je „nový Davis“. Dá se to podle vašeho názoru o někom ze současné scény říct? Přibližuje se mu někdo vlivem?
Spilka: Vždycky, když se objeví nějaká nová figura, vkládají se do ní obrovské naděje. V současné době je to třeba Robert Glasper, člověk, žijící „dva životy“, jeden v jazzu a druhý v hip hopu. A oba žánry umí perfektně hrát. Je mu osmatřicet a vkládá se do něj hodně nadějí, takže má ještě čas, aby je naplnil. Nicméně musím říct, že jako leadera celého jazzu ho také nevidím.
Pařízek: Já také nevidím vysloveného leadera, ale mimořádně zajímavá osobnost je například saxofonista Kamasi Washington nebo jeho anglický nástrojový kolega Shabaka Hutchings, který hrál letos na Jazz Goes To Town v Hradci Králové se svou kapelou Sons of Kemet. Washington a Hutchings mají společné to, že oba mají řadu projektů, hrají se spoustou různých lidí. Kamasi Washington hraje například i s Kendrickem Lamarem nebo Flying Lotusem, který je mimochodem příbuzný s Johnem Coltranem. A zdá se mi, že Washington i Hutchings mají podobný rozhled jako Davis a že pokračují v jeho hledání a objevování. Snaží se jazz zavést někam trošku jinam. Zmodernizovat ho a přiblížit ho populární hudbě – samozřejmě v pozitivním slova smyslu.

Konrád: Není ta neschopnost najít nového leadera dána tím, že zatímco dřív jazz stál na „-ismech“, ze kterých se vůdčí osobnosti snáze vylupovaly, v současné době spíš žijeme v době různých crossoverů
Pařízek
: A není to třeba spíš tím, že byl ten Davis opravdu jedinečný?
Bárta: Davis je tak dokonale a ve všech směrech mýtická postava druhé poloviny 20. století, že se nahradit ani napodobit prostě nedá. Jeho následovníka si musíme každý z nás poskládat z několika osobností.

Bezr: Já se ten všeobecný soulad zase pokusím trochu narušit, a tak se ptám: udělal Miles Davis někdy nějakou chybu? Natočil třeba desku, kterou opravdu točit neměl
Bárta
: On sám považoval za chybu jednu desku – která je samozřejmě podle mého názoru nádherná – a ta se jmenuje Quiet Nights. Aranžoval ji Gil Evans a jsou to bossa novy. Ale Davis byl naprosto nespokojen s tím, jak na té desce hraje, a vůbec nechtěl, aby vyšla.
Viklický: To je klasický příklad, jak Davis pracoval. Přišla éra bossa novy a Davis si to musel zkusit. Aranžmá Gila Evanse jsou vynikající, ale Davis tam skutečně nehraje moc dobře. Takže je to možná opravdu ta, kterou neměl dělat.
Bárta: Já jsem k němu tak nekritický, že se mi i tahle deska líbí.
Spilka: Na tom, že se vždycky chytil nějakého populárního žánru, jako v tomto případě bossa novy, nevidím nic špatného. Prostě chtěl, aby jeho muziku slyšelo co nejvíc lidí. To je myslím chyba dnešní doby, kdy žijeme v bezpečí a nemusíme o lidi bojovat. Pak nás to limituje ve snaze vymýšlet projekty, které publikum opravdu zasáhnou.
Konrád: Ale poslední Davisovo období, které známe hlavně z DVD nahrávek, protože jeho management byl tehdy zřejmě ochoten poskytovat svolení k natáčení kdejakého koncertu, myslím tak úplně silná éra nebyla. Já sám jsem ho viděl v roce 1990 v Londýně. Bylo to samozřejmě vzrušující, protože jsem viděl poprvé Milese naživo, ale objektivně musím přiznat, že zase tak zvláštní koncert to vlastně nebyl.
Matzner: Já bych u Davise nemluvil o chybách. Je to přirozený proces při uplatnění umělce. Nejsem k tomu kompetentní, nejsem odborník na hudbu 18. století, ale myslím si, že asi všech více než sto Haydnových symfonií nemá stejnou hodnotu, není stejně zdařilých. To ostatně není ani těch devět Beethovenových.
Konrád: Když se v 70. letech na pět let odmlčel, jistě v tom byly objektivní důvody, hlavně jeho zdravotní potíže, ale myslím, že sehrálo roli i to, že najednou nějak nevěděl, jak dál, jak se v té džungli, rozpoutané Bitches Brew, sám zorientovat.
Bárta: Taky myslím, že tam nějaký syndrom vyhoření nastal. Vedl divoký život, jezdil dlouhé šňůry, měl různé drogové eskapády. Potřeboval si odpočinout.

Konrád: Jak na vás působil Milesův návrat v roce 1981 a celé období až do smrti
Viklický
: Byl jsem na Milesově vystoupení na North Sea Jazz Festivalu v Haagu v roce 1991 a byl to snad nejlepší rockový koncert, jaký jsem kdy viděl. Bylo tam pět tisíc lidí na stojáka, narvaných na sebe, fantastický zvuk. Hrál tam Scofield, na basu Dave Holland a na saxofon Kenny Garrett. Byl jsem v backstagi, tudíž dost blízko k pódiu, a bylo krásné sledovat, jak to Davis dirigoval. Ne mluvením, ale tím, že vždycky zahrál jen pár not a jimi určoval další průběh skladby pro celou kapelu. Byla to obrovská show, měl velké charisma.
Matzner: Já jsem vždycky z legrace říkal, že s Milesem by nemohl hrát Blind Lemon Jefferson, prostě nikdo slepý, protože se na něj všichni museli celou dobu dívat. Peter Lipa, se kterým jsem byl na Davisově koncertě asi osmkrát, říkal – a on pak vykulí ty tenisáky a všichni najednou začnou hrát jako jeden muž. Ale musejí ho pořád sledovat. Jeden z nejlepších Davisových koncertů, které jsem zažil, byl ve Varšavě v roce 1983. Poláci mu udělali pomyšlení, namluvili mu, že jsou málem něco jako černoši, protože trpí pod bičem otrokáře, a on to vzal za své. Skutečně se tam choval úplně jinak než kdykoli jindy. Pak jsme s Milanem Svobodou seděli asi do čtyř do rána a lili jsme si do hlavy panáky, protože jsme se nemohli z toho zážitku vzpamatovat.

Konrád: Blížíme se k závěru. Naposled se ještě zeptám na poznámky nebo dotazy z publika.
Vidomus
: V současné době zažíváme díky vydavatelství Columbia velký davisovský boom v podobě vydávání dříve neznámých živých i studiových nahrávek. Mám na mysli několikacédéčkové boxy typu The Complete Bitches Brew Sessions a podobně. Vlastně tam jde o nahrávky, které patrně sám Davis za svého života ani vydat nechtěl. Takže bych se rád zeptal, jestli tyto nahrávky odhalují něco převratně nového a ukazují Davise v novém světle.
Bárta: Podle mě k žádným odhalením nedochází. Já ty věci neposlouchám a cítím za tím v první řadě byznys.
Matzner: Jednou jsem byl v Cannes na snídani s Georgem Martinem. Byla mimo jiné řeč o tehdejším zpřístupňování různých nevydaných nahrávek Beatles. George Martin si byl jist, a já se s tím ztotožňuju, že na těch deskách není nic, co by v našich uších změnilo obraz Beatles tak, jak je známe. A myslím, že to obdobně platí i u toho Davise.
Spilka: Není fér vydávat cokoli, co umělec nepustil sám za sebe. Zároveň ale musím přiznat, že jsem slyšel nějaké alternativní verze známých nahrávek, které byly lepší než ty originální. To se mi stalo nejen u Davise, ale třeba i u Wese Montgomeryho.

Bezr: A jak to vidíte s těmi Davisovými živými, dříve nevydanými nahrávkami, které teď vycházejí? Na nich bychom mohli slyšet něco nového, ne?
Spilka
: Tam asi ano. Například jsem rád, že někdo natočil poslední turné Coltranea s Davisem, protože to je kapela v úžasné formě a tyhle desky považuji za jedny z vůbec nejlepších, co byly v jazzu natočeny. I když jsou poměrně málo známé.
Pařízek: Na těch živácích, které teď vycházejí, je výborné, že jsou kompletní. A že tudíž přinášejí třeba záznamy z pěti dní za sebou – a ty koncerty jsou pokaždé úplně jiné. A člověk má teď možnost si je všechny poslechnout vcelku. Na takovémhle byznysu z mého pohledu není nic špatného.

Konrád: Závěrečná otázka pro všechny zní: dovedete si představit, co by Miles Davis hrál dnes
Spilka
: Asi by reflektoval, co se děje kolem něj, takže by asi míchal současnou černou muziku s elektronikou.
Pařízek: Určitě elektroniku. Stoprocentně.
Matzner: Tohle je slepá ulička. Já věřím, že by nás Miles překvapil a že by přišel na něco úplně nového. Já osobně jeho poslední, posmrtně vydanou desku Doo-Bop nedokážu doposlechnout vcelku. A jsem přesvědčen, že by touhle cestou nepokračoval.
Viklický: Opravdu netuším, co by dělal. Ale osobně bych si velice přál, aby se vrátil k té periodě 1964–68.
Bárta: Já si myslím, že by dělal pořád to samé. Ale jinak…
Starý: Když Davis umíral v nemocnici v Santa Monice, řekl jednomu svému příteli, že ho nejvíc mrzí, že už neuslyší, jak bude znít v příští sezóně blues. Já jsem přesvědčen, že blues procházelo celým jeho životem a je svým způsobem slyšet z každé jeho nahrávky. Takže si myslím, že by hrál blues i nadále.

Foto: David Weber

Přidat komentář