Smutek sluší Elektře

Eugene OʼNeill, Národní divadlo Brno

Významný americký dramatik Eugene OʼNeill (1888–1953) se nechal v jednom ze svých vrcholných dramat inspirovat klasiky antické tragédie, především Aischylovou Oresteiou, ale také Eurípidem a Sofoklem, neboť všichni podávají dramatickou výpověď o osudech mytického rodu Átreovců. Rodina, jejímiž členy jsou Agamemnón, Klytaimnéstra, Elektra a Orestes, se ovšem ve hře z roku 1931 představuje s příjmením Mannon a také s jinými křestními jmény: Ezra, Kristina, Lavinie, Orin. Fatální vztahy s množstvím krvavých následků však řeckou klasiku připomínají, jsou ale podstatně okořeněny freudovskými psychoanalytickými rozbory klasických archetypů, především oidipovského a Elektřina komplexu, tedy hlubinnými vazbami syna na matku a dcery na otce. Oba muži, otec a syn, se vracejí z války Severu proti Jihu, u jejich „předobrazů“ se jednalo o válku trójskou. Kristina svého manžela otráví, neparticipuje na tom však aktivně její milenec (jako v antické mytologii), a Orin zabije na naléhání sestry pouze Kristinina milence, nikoliv svou matku, jak se děje v Orestei. Rozdíly bychom mohli hledat dál, důležité jsou však OʼNeillem bravurně a drtivě vykreslené temné vášně v rodině, značně podbarvené incestní tenzí. Tragédie se na českých jevištích čas od času objevuje, nyní ji po delší době nastudovalo brněnské Národní divadlo, režie se pohostinsky ujal Michal Dočekal.

Oficír Ezra (Petr Kubes) dorazí z bojiště konečně domů, raněný Orin (Viktor Kuzník) ho následuje až o něco později. Oba toužebně očekává dcera, respektive sestra Lavínie (Petra Lorencová), nikoliv však paní domu Kristina (Hana Tomáš Briešťanská). Té se už před odchodem do války manžel zhnusil především jako sexuální partner, našla si pak milence Adama (Martin Siničák). To ovšem její podezíravá dcera zjistila, při verbálním konfliktu se jí matka ke svému mimomanželskému poměru hrdě přiznává, Lavínie o tom informuje bratra (nikoliv otce, k němuž lne až chorobně) a vyzývá ho k činu. Sama ovšem zdůrazňuje, že jde o spravedlnost, ne o pomstu. Matka po první spolu strávené noci otráví manžela silnými léčivy, Orin později se sestřinou participací likviduje Kristinina milence. Další krvavé zákruty nekomentujme, spíš si povšimněme inscenačních postupů.

Scénografii řeší Dragan Stojčevski pomocí točny, na jejímž obvodu se protáčí zakulacená stěna bytu, výtvarně to působí sice efektně, ale herci se málokdy dostanou do popředí jeviště, takže zvýšené úsilí o to, aby hlas dolehl do publika, činí inscenaci (jde v podstatě o intimní, komorní příběh) méně kontaktní a poměrně značně ukřičenou. Antický chór, komentující zákruty fabule, má v OʼNeillově tragédii na starosti stárnoucí sluha Seth (v pražských inscenacích jsem kdysi viděl v roli excelovat Svatopluka Beneše i Ilju Racka). V brněnské produkci ho zastupuje raperské duo Dan Kranich a Ivo Sedláček, jejich role jsou nazvány Barmani zvuku. Pozitivně stylotvornou participaci tohoto tandemu na inscenaci Šílený Herkules z projektu Antická Štvanice 2020 jsem v tomto periodiku připomínal (UNI 2020/10), tentokrát se podle mého úsudku jejich čísla s vyzněním tragédie míjejí. V první části tříhodinového maratónu se objeví několik divadelně méně konvenčních, zato zdařilých momentů, travička Kristina se například po otrávení manžela pokouší koberec plný rozházených pilulek, které by ji mohly usvědčit, důkladně vyluxovat, zavraždění Adama oběma sourozenci využívá kombinaci živého i nafilmovaného konání (Orin vystřelí na plátno, kde promítaný Adam po zásahu padá). Po přestávce Lavínie s bratrem poměrně brutálně manipuluje (výčitky svědomí u něho hrozí propuknutím šílenství), před příchodem do společné domácnosti mu kupříkladu autoritativně přikáže Čekej, on padne na všechny čtyři a „dělá pejska“, charakterizovaného udýchanou manipulací s jazykem, později v návalu amoku zběsile rozsekává hlávku zelí. Účinností těchto výjevů si už jist nejsem. Ani nápadem jindy skvělé kostýmní výtvarnice Evy Jiřikovské, která zjevující se mrtvoly členů rodiny ve finále oblékla do barevně pestrých teplákových souprav.

Soubor činohry brněnského Národního divadla se ovšem ukazuje v dobrém světle, jednající figury jsou herci ztvárněny přesvědčivě, soucítíme s nimi a také nás iritují, z Lavínie se ve finále stává nenávistná fúrie, možná ještě výraznější, než jak bývá tento part v inscenační praxi prezentován. V komornějším prostoru by ovšem tenze a vztahy mezi herci-postavami mohly vykazovat subtilnější, byť dramatické pohnutky konání, chápu ovšem, že zásadní titul je zapotřebí prezentovat na hlavní scéně (tedy v Mahenově divadle), kterou má „národní brněnská“ činohra k dispozici.

 

Přidat komentář