Hermann Hesse: Stepní vlk/Činoherní studio Ústí nad Labem

V době nastupující normalizace bylo vydání moderního překladu Hesseho Stepního vlka (Vratislav Slezák v roce 1972) pro mou generaci zjevením a ve srovnání s oficiálním glajchšaltováním umělecké produkce v zemi vítanou inspirací, nepředpojatě zpytující hlubiny lidské duše. Román z roku 1927 pozdějšího nositele Nobelovy ceny za literaturu však působil jako kultovní dílo i na západ od železné opony, připomeňme vznik americké rockové skupiny Stepenwolf v roce 1967. Poté, co jsem se po Narcisovi a Goldmundovi, Siddhárthovi a řadě povídek a novel pročetl až k autorově vrcholné Hře skleněných perel, jeví se mi, že Stepní vlk je Hesseho dílem přece jen tím nejzásadnějším, protože – ať to zní sebeparadoxněji – nejméně harmonizujícím.                                                

S komplikovaným románem o „duševní rozervanosti“ hlavního hrdiny Harryho Hallera se čerstvě popasoval režisér David Šiktanc v ústeckém Činoherním studiu, nedramatizovatelné arcidílo zdramatizoval spolu s dramaturgem souboru Karlem F. Tománkem. V románu se Haller ubytuje ve městě, kam právě dorazil (synovci bytné je hned od počátku podezřelý), touží po samotě a klidu a zároveň žádá, aby nebyl policejně hlášen. Jeho vnitřní boje, na něž bychom mohli aplikovat analýzy Nietzscheho (princip apolinský a dionýský), Freuda i Junga, jsou popsány v samostatně vloženém Traktátu, který je vlastně novelou uvnitř románu. Fabule pak částečně odhaluje momenty z Hallerovy minulosti, temnější stránky jeho duše ho aktuálně nutí navštěvovat pochybné (noční) podniky, k reflexi lidských hranic patří i zvažování možnosti vraždy či sebevraždy. Harry prostitutku Hermínu, která ho požádala o ukončení své životní pouti, usmrtí poté, co ji v podniku Magické divadlo, reálném možná ovšem jen po halucinogenní zkušenosti, přistihne v objetí s mladíkem Pablem. Hesseho obraznost je v tomto díle tajemně znepokojivá, kdyby se v něm neobjevovaly evropsky přísně racionální analýzy, napadlo by nás možná řadit knihu k předchůdcům magického realismu. Své tu ovšem koná i tradice německého literárního romantismu (E. T. A. Hoffmann, Novalis).

 

Šiktancova inscenace začíná předlouhou a němou scénou servírování kávy v měšťanském salonu, jak ho v hnědo-zlatavých tónech navrhl scénograf Jan Štěpánek. Kromě bytné a jejího synovce (Marta Vítů, Lukáš Černoch) jsou přítomny také další postavy, například profesor (Jaroslav Achab Haidler), později z nacionalistických pozic kritizující Harryho názory, či Pablo (Petr Uhlík), Hallerův občasný průvodce podsvětím. A také mladé ženy (Andrea Berecková, Anna Fišerová, Kristýna Podzimková), v dalším vývoji inscenace a s minimem jevištních replik bohužel zaměnitelné. Při úvodní scéně vidíme jen dvě, ta další se přidává ve vzpomínkových sekvencích. V knize jde přitom o výrazné a pro hrdinův osud důležité postavy. Minimalistickou expozici uzavře příchod „stepního vlka“ H. H. (Jan Plouhar). Protagonista dosud vynikl (jak v Ostravě, tak v Ústí nad Labem) při ztvárňování rasantních chlapíků, občas i kriminálníků, postava Hallera mu zcela nepadne, i když ji zvládá s profesionálním vkusem. Uvěříme mu však spíš uštvanost maloměšťáckými konvencemi než hlubinné kolísání mezi vysokým a nízkým. V jeho ústech se objevují nejzásadnější pasáže ponechaného textu, komplikovanost Hesseho výpovědi ani její nejednoznačnost ovšem dostatečně nezprostředkují. Inscenaci přerývají kratičké němé výjevy, oddělované nervní partiturou Vladimíra Franze (vlastně nejdramatičtější složkou jevištního celku), znázorňující kupříkladu milostná nedorozumění z Harryho minulosti, objevují se též hrozivá seskupení postav s vlčími maskami i náznaky orgií v nočních lokálech. Výtvarně půvabné aranžmá obnažených mladých milenců ve finále Harry „zruší“, přikládaje nůž k dívčinu hrdlu. K této koncovce se bohužel dospělo bez gradace, katarzi nepřináší. Postava Hallerem milovaného komponisty Mozarta, důležitá pro pointování Hesseho prozaického díla, absentuje.

David Šiktanc má za sebou řadu mimořádných inscenací (Brechtova Baala či Ibsenovu Divokou kachnu v ostravské Aréně, adaptaci Frischova románu Homo Faber zde v Ústí). Pokus porvat se se Stepním vlkem zasluhuje úctu, s oceněním je to tentokrát problematičtější.

Přidat komentář