Do sálu Divadla ABC, scény spjaté spíš s mainstreamovým repertoárem, nasadilo nové vedení Městských divadel pražských slavný, leč pro standardního návštěvníka divadel kontroverzní titul Andělé v Americe, dvoudílné drama Tonyho Kushnera (1956) z počátku devadesátých let minulého století. V češtině se dílo dostává na jeviště poprvé, ačkoliv brzy po uvedení v zemi svého vzniku byl brilantní překlad Jitky Sloupové otištěn aktuálně v časopise Svět a divadlo. Také v postkomunistickém středoevropském prostoru se drama (nejen) o AIDS, homosexualitě a americkém politickém milieu osmdesátých let už prezentovalo. Režisér Michal Dočekal, který je v posledních měsících v obdivuhodné tvůrčí formě (Massiniho Dynastie či zpracování Kafkovy Ameriky v brněnské Huse na provázku, Acherova opera Sternenhoch v Národním divadle) přivádí na jeviště košatou story s prvky vizionářského mysticismu. Louis (Viktor Dvořák) opouští chorobou AIDS zasaženého partnera (Tomáš Havlínek), ten má v nemocnici zjitřené vize, z nichž ta, provázená vždy erekcí, zhmotňuje anděla (Evellyn Pacoláková), který ho po několika návštěvách „pasuje“ na proroka. Louis sice trpí výčitkami svědomí, „sbalí“ však právníka Josepha (Martin Donutil), který svoji orientaci oficiálně nepřiznává, je ženatý s Harper (Beáta Kaňoková), ta chladným manželským soužitím trpí a má kvůli psychické nevyrovnanosti, podporované přemírou zklidňujících léků, také podivné vize. Důležitou postavou je ovšem také Josephův profesní mentor Roy Cohn (Ondřej Pavelka), reálná postava, u níž Kushner pro potřeby dramatu ani neměnil jméno, neblaze proslulý právník, který měl lví podíl na rozsudku trestu smrti nad manželi Rosenbergovými, radíval také kdysi mladému makléři Donaldu Trumpovi.
Proslul homofobní rétorikou, sám svou náklonnost k mužům popíral (v dramatu o sobě říká, že je heterosexuál, který se jen občas povyrazí se stejným pohlavím) a zemřel na AIDS. O nemocné Priora i Cohna se v nemocnici stará „diplomovaný ošetřovatel a bývalý transvestita“, černoch Belize (Filip Březina). Hned pět rolí, ženských i mužských, naplňuje svým herectvím Eva Salzmannová. Zprvu by se zdálo, že vedle již jmenovaných interpretačně pouze paběrkuje, brzy se však z jejích jevištních úkolů (výrazné jsou především přízrak Ethel Rosenbergové a mormonská Josephova matka) stává postava jakoby jedna, jakýsi intelektuálně provokující glosátor. Sestava figur působí jistě na první pohled značně nestandardně, sugestivně vygradovaná hra v přesvědčivé režii dává ovšem vyniknout výborným a zcela přirozeným hereckým výkonům. Židovský gay Kushner (také rasová a náboženská identita jsou v textu důležité) poskytuje jako autor interpretům příležitosti, jakých se jim málokdy dostane. Viktor Dvořák vykresluje Louise (prý nejautobiografičtější postavu hry) s odzbrojující autenticitou, scéna, kdy svádí Josepha, je nabita erotickou tenzí a zároveň jevištní cudností, také levicová rétorika, která se v Louisových tirádách objevuje, působí jako opravdu jdoucí zevnitř, nešustí papírem. Josephovi Martina Donutila věříme jeho sexuální i profesní rozháranost, také komplikované rozpaky, kdy se z prostředí „v rukavičkách“ ocitá v drsnější realitě, nad níž trochu ohrnuje nos, ale která ho začíná přitahovat. Pochvalu si zaslouží i kreace Tomáše Havlínka, jehož nemocný „prorok“ Prior s klinickou věrohodností prezentuje uvědomění si choroby i pozdější fyzické strádání plus vypjaté mystické vize, herec ani při výrazné expresi nikdy nesklouzne k prvoplánové interpretační hysterii. Velký úkol získal v partu Cohna také Ondřej Pavelka, jeho cynický profesionál v podstatě jenom jednou, předtím, než zemře, jakoby odloží svou profesionální masku. Jde o postavu skrz naskrz zápornou, záludnou a s ostatními povýšenecky jednající, tuto „formu“ si Cohn vypěstoval jako beranidlo, prorážející cestu k mocenským vrcholům.
Inscenace trvá s dvěma přestávkami 4 hodiny a 20 minut (jinde ve světě se hra zpravidla uvádí rozdělena do dvou večerů), ani na okamžik jsem se nenudil. První třetina má strhující tempo, je v líčení bohatě strukturovaného příběhu zcela pozemská. Po první přestávce ovšem dojde na „nadpřirozeno“, s nímž jsem už měl divácky tu a tam problémy, anděl přijíždí oděn v zlatavě blyštivém „brnění“, rozhýbe se i světelný park, v průhledu nad hlavami aktérů vidíme na dívčí pěvecký sbor Notre Dame, prezentující část hudebního vkladu Ivana Achera (do zvukového plánu inscenace zabudoval také občas zanotovaný evergreen Moon River z filmu Snídaně u Tiffanyho, snad jako upomínku na lepší americké časy). Patos mystických výjevů občas přitlumí civilní zhodnocení situace z úst „proroka“ samotného. K silnému zážitku přispívá dynamická scénografie Martina Chocholouška, zelenkavá barva evokuje především nemocniční atmosféru, pohyblivé, jako křídla se otvírající a zavírající stěny horizontu spoluvytvářejí byt Josepha a Harper, nepřekážejí ani při evokaci parku či mořského pobřeží. Režisér Dočekal přiznaně pracuje se zasahováním živlů do průběhu děje, sníh i déšť přichází přímo před naše oči prezentovat technický personál (sítkem s nadrobno nastříhaným papírem na dlouhé tyči, hadicí s kropenkou), kulisák pak točí válcem, vyluzujícím zvukové evokace mořského vlnění, o využití „hřmícího“ plechu ani nemluvě. Hra stará víc než čtvrtstoletí může na první pohled působit neaktuálně, ale naše středoevropská zkušenost by ani brzy po vzniku textu nepocítila rasanci aféry kolem choroby AIDS, při níž se aktivizovali jak moralisté, tak intelektuální elity, jejichž reprezentanty pandemie zasáhla. Také reflexe židovství i mormonství, Reaganova politika či ohlas gorbačovovské perestrojky v USA mohou dnes působit jako historická pikanterie. Nicméně obecný étos díla, v němž lze pojednávanou chorobu chápat i jako metaforu ke stavu nemocné společnosti, se nemusí týkat pouze politické velmoci na severoamerickém kontinentu. Kumštýřským skalpelem obnažené nitro hlavních postav i jejich často zoufalé jednání má šanci rezonovat také u nás doma. Dávno nežijeme jenom svými národními problémy. Andělé v Americe, smělý projekt Městských divadel pražských, patří k prvořadým divadelním událostem posledních měsíců.