Trapno jako estetická kategorie

Petr Prokop s Jiřím Havelkou klečí na barových židličkách, ruce u těla jako ploutve a pískají na celé kolo. Před nimi stojící Tomáš Jeřábek se snaží do kamery divákům přiblížit život delfínů, přes kvílení však téměř není slyšet. „Je potřeba říci důležitou informaci. Delfíni stejně jako lidé jsou jediný živočišný druh, který provozuje sex nejen kvůli rozmnožování, ale i pro zábavu.“ Jeho přednášku totiž těsně předtím přeruší naznačená kopulace mořských savců. To je jen střípek z rané tvorby ještě pouze lokálně známého souboru Vosto5, který testoval své improvizační schopnosti a specifický humor ve svém „magazínu pokleslého humoru“, tedy pořadu Baráž.
trapnoPro mnohé diváky tehdejší – značně odlišné – televize Óčko, byly právě tyhle momenty dějící se před specifickými ilustracemi výtvarníka Kakalíka v pozadí prvním setkáním s pražským souborem. „Natáčení bylo tenkrát velice živelné a s nadsázkou jsme tak v Óčku okusili něco z legendární atmosféry ‚nespoutaných devadesátek‘, i když to bylo časově až o dekádu později, navíc s překvapivými a bouřlivými ohlasy omezeného počtu diváků,“ vzpomíná jeden ze zakladatelů divadla Ondřej Cihlář. Vedle miniaturních scének zde sestava řádila i v improvizovaných a parodických talk show na ta nejbizarnější témata. Vše doplňovaly leckdy drastické animované minipříběhy okatého Kuřete – opět z Kakalíkovy dílny. I díky jeho tvorbě byl pořad na obrazovkách nezaměnitelný.
Někdo to miloval a někomu to připadalo trapné a ubohé. Na YouTube se skoro všechny díly dají stále vidět, tak ať lidé posoudí sami. My si za tím stojíme. Trapno je estetická kategorie, se kterou cíleně pracujeme skoro od svého vzniku. Myslím, že podobně nekorektní – ne ve smyslu politickém, ale spíš ve smyslu uvolňující ‚debility‘ – pořad na českých televizích stále chybí. Vedení televizí se zkrátka bojí, že se ztrapní, ale o to přeci jde. Minimálně Česká televize by k něčemu podobnému odvahu mít měla,“ nadhazuje Prokop. V Baráži působil třeba i v roli moderátora „pořadu, na který nemusíte koukat“. „Ano, je to tak, aspoň jednu hodinu za týden je možné vypnout televizní obrazovku a věnovat se nějaké své zálibě, koníčku anebo sebezdokonalení,“ uváděl třeba debatu s inženýrem Mokrým, odborníkem na balení dárků. Toho tehdy – komplet zamotaného do pleteného svetru – ztvárňoval Jiří Havelka. „Dobrý den, vidíte, že já sám jsem se dnes zabalil,“ skřehotal s akademickou vážností mimo jiné.
Vysílání Baráže pokrylo diváky, kteří by nás třeba nikdy neobjevili, ale je taky fakt, že už je to dávno a Stanice O, jak se tenkrát Óčko jmenovalo, ještě nemělo takovou sledovanost. Je však pravda, že nás stále překvapují živé vzpomínky diváků ve vzdálených koutech republiky,“ uvažuje Cihlář.
trapno1Těžko říct, jestli vytváření Baráže nějak ovlivnilo naši divadelní práci, ale každopádně nám to pomohlo se otrkat před kamerou a získat širší popularitu i mezi poměrně mladými lidmi. Tvůrčí svoboda byla v té době na Óčku téměř absolutní a my si mohli dovolit věci, které už nám později nikde jinde, zejména mluvím o ČT, neprošly,“ komentuje to po letech Prokop. A právě díky zkušenostem z Baráže zařadil soubor do svého repertoáru Stand’artní kabaret – linii absolutních a zcela nepřipravených improvizací, bez které by se nyní například neobešel žádný ročník festivalu Letní Letná.
Doba neuvěřitelné svobody. Až zhůvěřilosti. Nerozhodovala sledovanost, nebyla žádná dramaturgická komise či rada. Čistá radost, přetlak, totální improvizace, pro Baráž speciál potom i improvizace rychle vyselektovaná do scének. Intenzivní víkendy,“ vzpomíná na roky na Óčku nyní oceňovaný režisér a vedoucí katedry alternativního a loutkového divadla na DAMU Jiří Havelka. Ten se stal členem souboru až právě díky spolupráci na tomto pořadu. „Tam jsme se vlastně dali dohromady, předtím jsme se znali ze školy, ale nebyl jsem přímo ve Vosto5,“ říká Havelka.

DAMU jen tak mimochodem
Soubor totiž ještě na střední založila trojice Ondřej Cihlář, Petr Prokop a nyní už neaktivní David Kašpar. Stalo se tak ještě s dalšími nadšenci v roce 1996 v Gymnáziu Nad Alejí. Prostředí školy se podepsalo i na samotném názvu. První hry totiž hrávali v učebně č. 105 vybavené dřevěným jevištěm a pár reflektory. „Dnes se nám líbí i mimoděčný význam, že je to o trochu míň, než kdybychom to divadlo dělali na hranici svých možností – tedy o sto šest, k čemuž se samozřejmě snažíme přiblížit, ale jak je z názvu patrno, asi nám to nebude dáno,“ doplňuje Cihlář. „Mimochodem už od počátků jsme se těšili, až budeme jednou slavní a budeme do rozhovorů v novinách ten název vysvětlovat. Je možná z dnešního pohledu téměř čtyřicátníků lehce ‚gymnaziální‘, ale my ho máme rádi a nikdy jsme ani na chvíli neuvažovali o změně,“ říká Prokop.
Z nadšenecké studentské skupiny se brzy vytříbila zmíněná trojice, kterou pak po následném přijetí na DAMU doplnili další, nyní už zaběhlé tváře. „Zhruba od roku 1998 existuje ta Vostopětka, která žije dodnes a u které se snad dá vysledovat podobná poetika,“ upřesňuje Prokop. „Ostatní členy současného pětihlavého jádra Tomáše Jeřábka, Jiřího Havelku a Ondřeje Bauera jsme tedy poznali až na DAMU. Stali se pro další rozvoj divadla nepostradatelnými tvůrčími osobnostmi,“ doplňuje Cihlář, nyní autor několika odborných publikací o fenoménu nového cirkusu i cirkusu obecně.
Fakt, že se všichni tři zakladatelé nezávisle na sobě dostali na DAMU, prý pro divadlo samotné tolik určující nebyl. „Pro mě osobně byla Vosto5 jedním z důvodů k přihlášení se na DAMU. Byla to taková směsice motivací – divadlo obecně mě bavilo už před vznikem Vosto5 na gymplu a pak jsme se taky s Davidem Kašparem motali organizačně u jednoho mezinárodního mládežnického divadelního projektu, kde mě začala bavit divadelní produkce,“ říká Prokop, nyní proděkan DAMU, který na škole učí o české divadelní síti a nezávislé scéně. „Faktem ale je, že bych asi nikdy nenašel odvahu se na DAMU přihlásit, kdyby to jako první tajně rok před námi neudělal Ondra Cihlář. Jednoho dne jsme zkrátka zjistili, že ho vzali na režii na alterně na DAMU a pro nás s Davidem to byl impuls zkusit to taky. Všichni tři jsme v té době studovali jiné vysoké školy, takže to pro nikoho z nás nebyla taková ta vysněná varianta už od základní školy, ke které bychom se bezhlavě upínali,“ vzpomíná.

Improvizace, hovadnost, historie, intervence
Soubor se postupně etabloval specifickou poetikou, jeho interakce s diváky a originální přístup se staly značkou. I když se nebojí dotýkat ožehavých témat jako je dobronínský masakr, stále v jeho hrách prosakuje ona prvotní rozvernost. A přitom nikdy za cenu frašky či znevážení těžkého tématu. Z tři roky staré Dechovky, která se právě momenty poválečného vysídlení na Vysočině zabývá, i přes hravé momenty interakce mrazí v zádech, aniž by zde kdokoli mravokárně poučoval. „Pro mě osobně je klíčová autenticita a prožitek přítomnosti. Vosto5 má kontakt s divákem ve své DNA, ale doufám, že se snažíme hledat pořád nové překvapivé formy interakce,“ odkrývá Havelka. Vedle klasických her – pokud se o nich v případě této scény vůbec dá mluvit – zaujala Vosto5ka v posledních letech třeba projektem Mayday, zážitkovým divadlem, kdy se diváci s vysílačkami účastnili simultáže pádu letadla přímo na Karlově náměstí.
Naše dramaturgie vzniká hodně impulzivně v takových vlnách a jen velice těžko se plánuje v delším horizontu. Až nedávno jsme se kvůli víceletému grantu pokusili zpětně naši tvorbu analyzovat a kategorizovat a zjistili jsme s překvapením, že se v ní dají najít určité jasně čitelné linie,“ říká Prokop a rozděluje tvorbu souboru do čtyř větví. Jednou je tedy totální improvizace (k čemuž se řadí i televizní a rozhlasová tvorba), další linií jsou hravější, často retro inscenace inspirované různými kulturně společenskými fenomény (Proton!!!, Slzy ošlehaných mužů, Teatromat, Košičan 3). Cihlář tento směr označuje trefně jako „hovadný“, dle pojmu V+W. Třetí linii vidí Prokop ve větších projektech věnující se české historii (Dechovka, Pérák) a nakonec do čtvrté řadí experimenty a různé intervence ve veřejném prostoru (Kolonizace, Mayday, Druhé město).
Rovnováhu se z producentského hlediska snažíme držet mezi velkými a náročnými projekty a menšími inscenacemi, se kterými můžeme snadno zájezdovat. To je důležité kvůli financím a provozu našeho divadla, ale zábavností nebo vážností se neomezujeme. Zkrátka děláme to, co nás zrovna oslovuje a baví, a věříme, že to budou podobně brát i naši diváci,“ dodává.
Je pravda, že s některými skalními fanoušky funguje až jakési vzájemné spiklenectví, což pak při některých našich improvizovaných kabaretech vede opravdu k totálnímu propojení s divákem, až troufám si říct k takovému malému divadelnímu zázraku. To se děje třeba při venkovních kabaretech na Letní Letné. Venku na stráni sedí tisíc lidí, pod strání máme my malé pódium, ale to je všechno, jinak nic připravené, žádné rekvizity, žádná světla, hudba, ale najednou se hodinu děje něco mezi námi a diváky a my to sami nechápeme,“ říká ještě Havelka.

Stálá scéna?
Vedle nové verze Kolonizace patří k nejnovějším příspěvkům scény hudební polohraná a poločtená mystifikace Proton!!!, která zavede diváky nejen na Ostravsko, ale hlavně do zákulisí českého hudebního průmyslu. „Spouštěcí inspirací byl pro mne krásný film Pátrání po Sugarmanovi. Hned jsem si říkal, že by bylo skvělé udělat tomu takový legrační český divadelní otisk – vycházející ale samozřejmě z naprosto rozdílných reálií. Nakonec jsme si rok počkali na hudebníka Petra Marka, který se stal spoluscenáristou a hlavní hereckou postavou, kdy se ‚sám osobně‘ vydává na Ostravsko, kde úplnou náhodou narazí na ‚zapomenutou legendární kapelu‘ Proton!!!. Jeho znalost hudebního prostředí přineslo řadu nápadů a pikantních narážek na náš malý hudební rybníček,“ vysvětluje inspiraci v červnu uvedeného kusu Cihlář.
Aktuální Proton!!! se hraje v Jatkách78, další hry uvádí soubor v Arše či Ypsilonce. Dechovku až do uzavření uváděl v Baráčnické rychtě, nyní je přesunuta do KZ Domovina. Nabízí se tedy, zda by si již zavedený soubor nezasloužil nějaké stálé působiště. „Je to hodně těžké břemeno, máme ale pocit, že by to mohl být další logický krok v našem vývoji. Nebyl by to asi prostor určený výhradně tvorbě Vosto5, ale dramaturgicky a producentsky otevřené divadlo, kde by naše tvorba byla zásadním prvkem, ale vznikaly by v něm i projekty mnohem šířeji rozkročené s řadou dalších umělců,“ uvažuje Prokop. „Ačkoli je pohyb našeho divadla po různých scénách náročný, přináší také řadu výhod. Mnohé inscenace tak scénicky přímo vychází z rozdílnosti jednotlivých prostor, což umožňuje inscenační svobodu a různost. To ovšem nevylučuje, že se třeba jednou usadíme na jednom místě,“ doplňuje ho Cihlář.

Přidat komentář