Ultima Vez: Nekřič, když vyznáváš lásku

Divadlo Archa, 7.–10. února
S tvorbou významného vlámského choreografa Wima Vandekeybuse jsme dobře obeznámeni, protože jeho soubor Ultima Vez pravidelně hostuje v Arše od roku 1995, kdy tam uvedl Mountains Made Of Barking. Už jeho první průlomové dílo What The Body Doesn’t Remember ukázalo, že Vandekeybuse přitahují hraniční situace, vypjaté emoce, ale také meze lidského těla. Nezapomenutelná je scéna, kde si tanečníci pohazují tvárnicemi.
Poslední Vandekeybusova díla byla často plná násilí, ať už to bylo Radical Wrong o dospívání, objevování sexuality a teenagerské vzpouře proti autoritám, nebo Booty Looting o matce, která zabije své děti. Brutalitu ještě zvýrazňovaly komické momenty.
Ve stejném duchu se neslo i poslední představení Speak Low, If You Speak Love, jehož český překlad Nekřič, když vyznáváš lásku originální název zbavil druhého významu, tedy mluvit nízce, sprostě. Láska je tu podávána ne jako onen vznešený cit, který dokáže naplnit, ale jako vypjatá emoce, jež dodává sílu k přenášení hor, ale je taky nezměrně krutá, zničující. Občas je na prodej nebo se musí prodat a někdy se za ní skrývá chtíč, který při svém uspokojování nebere na druhé žádné ohledy, ponižuje je, týrá a mučí.
Představení není lineární, sestává z obrazů, ukazujících různé podoby lásky. Rozsypané mince, které evokují slavné Café Müller Piny Bausch i Třígrošovou operu, symbolizují, že láska se mnohdy prodává a kupuje.
Bambusové houští na pravé straně scény jasně naznačuje, že nátěr civilizace zůstává jen tenký, uvnitř jsme divoši, kteří emoce nemají pod kontrolou a snadno se jim poddávají a překračují zavedené normy chování.
Ženy jsou objekty touhy, jež se muži-samci snaží dobýt a mnohdy se uchylují k násilí. Avšak nejde jen o vztah muže a ženy, ale i o postavení v tlupě, kde se snaží každý vydobýt si co nejlepší pozici, což se neobejde bez intrik a agresivity, která ještě roste, když postavení ztrácíme. Jasně to ukázala jedna z nejsilnějších scén s tanečníkem, který stojí na dívce na improvizovaných saních. Ty vlečou při triumfální jízdě kolem pódia další tanečníci zapřažení jako koně nebo otroci. Kdo odpadne, má smůlu. Ale nakonec ji má i triumfující – už ho nemá kdo vléci. Tito démoni v nás se vždy znovu a znovu probouzejí a dostávají se ven z rakve, jakkoli hluboko ji pohřbíme a bez ohledu na to, že se je snaží pohřbít všichni, jak ukazují scény s rakví. A Vandekeybus jasně dává najevo, že se to netýká jen tanečníků, ale i diváků, když se obří udice zaměřuje i na ně. Nakonec přímo do publika tanečníci přicházejí a na chvíli je zakrývají. Jak už to bývá u Vandekeybuse, který spolupracoval s Davidem Byrnem, Markem Ribotem i Davidem Eugenem Edwardsem, důležitou roli hrají v představení muzikanti. Hrají na scéně a zapojují se i do děje. Dominuje jim africká zpěvačka Tutu Puoane, jejíž hlas zdůrazňuje magickou a potemnělou náladu, avšak dokáže být i ráznou africkou ženou, jež si umí zjednat pořádek. O hudbu se postaral člen skupiny dEUS Mauro Pawlowski, jemuž vypomáhali Elko Blijweert a Jeroen Stevens. Písničkářské pojetí se střídá s vysloveně rockovým, když humpolácké sólo na bicí doprovází agresivní pasáže. Starší choreografie Ultimy Vez byly konzistentnější a vycizelovanější, Speak Low bylo poněkud nevyrovnané a potřebovalo by usadit stejně jako předchozí kusy z posledních let. Ovšem tematicky je opět mimořádně silné a dotýká se klíčových otázek lidské společnosti a člověka vůbec.

Choreografie: Wim Vandekeybus

Přidat komentář