Nejpřekládanější švédský dramatik současnosti Lars Norén (1944) má za sebou kolem stovky divadelních her, začínal jako básník a dá se říci, že se z lyrika postupně stal tvůrcem divadelních her, které šokují zobrazováním temných stránek lidství, surovostí a brutalitou. Působil i jako praktik v divadelním provozu (režisér, divadelní ředitel). Experimentoval také s „dramatickou výchovou“ vězňů, jedna ze zkoušek s nimi pak nekontrolovaně vyústila do kriminálního činu (přepadení banky).
„Laskavá“ česká divadelní praxe si na jeho tvorbu zprvu příliš netroufala. První vlaštovkou v uvádění Norénova dramatického díla byla režie Josefa Janíka hry Noc je matkou dne v ostravském divadle Petra Bezruče 1991, o třináct let později nastudoval týž tvůrce na stejné scéně drama Chaos je sousedem Boha. Ve 21. století se už u nás s Norénem utkali i další divadelníci, fragment z obsáhlé hry Okruh osob 3.1. nastudoval Thomas Zielinski „experimentálně“ v garážích pražského Národního divadla s herci naší první scény, Démony pak v Národním divadle Brno polský režisér André Hübner-Ochodlo. Další dva tituly, O lásce a Chlad, se objevily v rámci prezentace jednorázových scénických skic (Divadlo LETÍ, respektive Divadlo NaHraně). Loni vyšly v knižní edici Divadelního ústavu Norénovy Tři hry, nejzávažnější text z tohoto svazku Válka představil nyní šéf liberecké činohry Šimon Dominik v české premiéře.
Inspirací pro hru z roku 2003 byl patrně balkánský konflikt na sklonku minulého století, v němž vyhřezly krutost a hrůzy, které se zdály být v Evropě už minulostí. Děj není sice přesně lokalizován, ale postavy hovoří o geopolitických konstantách jako Amerika, Rusko či Německo v rámci kontextu posledních dekád. Pět postav označuje autor jednoduše A, B, C, D, E, a i když se pak při vzájemném oslovování vyskytne občas reálné jméno, jako by snad ani nebylo důležité, válka zkrátka zničila všechno. V opuštěném, polorozbořeném stavení žijí matka (Jana Hejret Vojtková) a její dvě dcery. Ta starší (Karolína Baranová) chodí na živobytí pro všechny tři přivydělávat k silnici jako prostitutka, mladší (Michaela Foitová) je třináctiletá puberťačka a díky svému věku se vlastně lépe vyrovnává s tíživou situací (už si vlastně tolik nepamatuje na to, když bylo lépe). Návrat otce (Martin Stránský), který před lety odešel (či byl odvlečen) do války, ženy – především matka – příliš neočekávají. A přesto se chybějící muž jednoho dne objeví, ovšem slepý. Dramatické situace se odvíjejí hlavně od toho, že ženy tak úplně ztrátou mužského elementu nestrádaly, matka má intimní vztah s otcovým mladším bratrem (Jan Jedlinský), který se válce vyhnul, ne však dalším hrůzám mimo frontu, jak se dozvíme ve finále. Matka s dcerami jeho přítomnost před slepým otcem ovšem tají, informují o něm jako o zmizelém. Oba muži se pak v průběhu hry občas vyskytují na jevišti blízko sebe. Postupně se vyjevují hrůzné zážitky ze života všech zúčastněných, postavy jsou jimi poznamenány, chovají se zdivočele, tu a tam se v jejich jednání prodere na povrch přece jen lidská podstata. Že takto rozehraná „partie“ nemůže skončit dobře, je nabíledni.
Scénograf Karel Čapek vybavil zpustlý jevištní interiér stěnami z khaki plátěných, z drobných kusů látky pospojovaných celků (jaké známe ze zobrazování „vzdušných“ vojenských stanů v horkém klimatu), umístil pak do něj zbytky primitivních postelí, hodně „polní“ kamna a oprýskanou vanu, v níž se budou postavy omývat i koupat.
Drsné atmosféře jevištního celku herecky dominuje matka Jany Hejret Vojtkové, této ženě lze opravdu věřit jakousi okolnostmi odstartovanou zhrublost, ve vztahu k dcerám mateřské instinkty přetrvávají, i když musí vzít na vědomí, jakým způsobem zajišťuje její starší dcera materiální zázemí při boji o přežití. Matka ovšem silně lpí na mladším milenci a ve jménu tohoto vztahu by byla schopna zlikvidovat svého handicapovaného manžela. Obě dcery jsou vykresleny též uvěřitelně (i co se nedávných zážitků týče), Karolína Baranová ovšem ve jménu autenticity tlumí někdy hlasový projev k hranici slyšitelnosti. Mužské role jsou z hlediska psychologické věrohodnosti vlastně úkoly náročnějšími, Martin Stránský slepého otce interpretuje hořce a s poněkud vizionářským patosem, snad je tím v režijním plánu posílena inspirace Sofoklovou tragédií Oidipus na Kolónu, k níž ostatně sám Norén odkazuje. Jan Jedlinský je pro part bratra snad až příliš pohledný (dobře byl obsazen do role „zamilovaného Shakespeara“ v loňské liberecké premiéře), působí v jinak drsně naturalistickém obrázku jako ideál trochu odjinud, jeho psychické pnutí, kdy občas má blízko k tomu nechat se slepým bratrem poznat, je občas interpretačně nejisté, nejistou situaci jako takovou výjevy s ním pochopitelně zobrazují. Herec je pak zcela přesvědčivý v drastickém finálovém výstupu.
S Norénovou Válkou sestupujeme do nepříjemných hlubin, odhalujících nemilosrdně lidské instinkty, vyplouvající napovrch v nestandardních situacích. Plyne z toho, že inscenace diváky rozhodně nehladí po srsti, z těch, kteří se mnou sdíleli jednu z repríz, jsem měl dojem účastníků soustředěných, jevištním dílem zasažených. Pro takové má smysl hrát náročné divadlo.
Divadlo F. X. Šaldy Liberec