Festival Divadlo evropských regionů se letos v Hradci Králové konal už po třiadvacáté a svoji dobrou pověst potvrdil. Radostně uvolněnou atmosféru začínajícího léta orámovaly v prvním a posledním dni přehlídky razantní „bejkárny“, řečeno jazykem zcela neteatrologickým. Zdařilejší byla ta vstupní, produkce britské divadelní trupy Spymonkey z Brightonu, sestávající ze čtyř herců (tři plus jedna) a technického doprovodu (do projektu se zapojila i jedna z čestných uvaděček Klicperova divadla, nyní již na odpočinku). Všichni protagonisté ovšem z Británie nepocházejí, národnostně je zastoupeno též Německo a Španělsko. V režii (a podle scénáře) Tima Crouche předvedli Spymonkey kratochvíli Shakespearovy vraždičky (The Complete Deaths), tedy 75 vražd (včetně sebevražd), které lze v dramatikových tragédiích na jevišti spatřit (ne ovšem ty, o nichž se pouze mluví, herečka Petra Massey v rámci scénáře žadonila, že by si ráda „střihla“ Ofélii z Hamleta, i když k její smrti dojde za scénou – a je vlastně sporné, jde-li o sebevraždu). Mezi krvelačnými mistrovými kousky nemá konkurenci Titus Andronicus: „Titus, hlava rodiny, zabije svého syna, ty, kdo znásilnili jeho dceru, zapeče do koláče, dá je k jídlu jejich matce, zabije jejich matku, zabije svou dceru, aby ji ušetřil hanby“. Cituji z titulků, které pro hradecké představení připravil Michal Zahálka, úkolu se zhostil se suverenitou, včetně kongeniálního vytváření českých slovních hříček, pakliže se vyskytovaly v originále. Jak takové představení vypadá? Zasloužilá uvaděčka plete svetr a přitom reaguje
na gong, který završuje již jevištně realizované vraždy, zmáčkne totiž tlačítko a na svítícím displeji se od pětasedmdesáti odpočítává (publikum má tak vlastně k dispozici jakési divadelní hodiny). Herci s gustem a, ano, s humorem pojednávají vypjatá čísla z her, často se převlékají, jejich projev je občas – ku prospěchu věci – poněkud jarmareční, inscenaci se daří do tohoto krvavého balábile načrtnout i vztahy mezi jednajícími aktéry, kamera nám zprostředkuje kupříkladu laškování v šatně při převlékání, jako pikantním kořením to občas zablýskne nahotou, tančí se, protagonisté si vyhrají i s bublifukem, cákají na sebe barvami, občas počastují něžným úderem lehkou tyčí i publikum v první řadě (připojuji vlastní zkušenost), do toho všeho citují torza ze Shakespearova textu a povětšinou také svůj zcizující komentář… Podívaná nabízí pestrou paletu nálad, rytmus představení tepe obdivuhodně. Shakespearovské digesty jsou populární, i na českých jevištích se s úspěchem uvádí hra tria Borgeson, Long, Singer Souborné dílo Williama Shakespeara ve 120 minutách. V Hradci později předvedl španělský performer David Espinoza projekt Mnoho povyku pro nic, „vypůjčený“ titul žel odpovídal zhlédnutému, protagonista, zaštítěn třemi monology z mistra Williama, hodinu nudil promítáním bizarního haraburdí na stěnu (ve tmě pohyboval baterkou, později předměty snímal kamerou). Ovšem vystoupení brightonských herců připravilo hradeckým divákům radostný a inspirativní zážitek.
Poslední festivalový den divákům symbolicky potřáslo rukou zdejší Klicperovo divadlo, které uvedlo cca půl roku starou Krobovu inscenaci Havlovy Asanace a zcela čerstvého Netopýra, operetní pastiš, kterým se s postem uměleckého šéfa rozloučil David Drábek (bude ovšem se souborem dále pracovat jako režisér).
O Asanaci se v odborných kruzích (i v okruhu exprezidentových intelektuálních přátel) léta šušká, že nepatří k autorovým nejlepším textům, Krobova inscenace však jako by tyto škarohlídské postoje pacifikovala. I přes dobové ukotvení v atmosféře osmdesátých let minulého století působí inscenace aktuálně, a jazyk, občas považovaný za poněkud zaumný, zní i v momentech, v nichž je autorem odbornický blábol vědomě parodován, docela svěže, zvláště v porovnání s tím, jakými bezobsažnými frázemi jsme především od politické reprezentace dnes krmeni. A v tlacích na svobodu pohupující se společenská atmosféra (lépe, hůře, lépe, vždy však reprezentanty moci „dostatečně“ zdůvodněno) s výskytem idealistů, cyniků i oportunistů, co může být aktuálnějšího? V režii Andreje Kroba je komediální thriller z prostředí architektů v terénu hrán hradeckými s nadhledem a uvolněně, vynikají zejména Kamila Sedlárová v roli až příliš všeobjímající Luisy a Jan Sklenář coby revoltující idealista Albert. Režisér étos inscenace podtrhl i tím, že do menších rolí obsadil Marka Šimona, herce Divadla Járy Cimrmana i někdejšího Havlova spoluvězně, a Ladislava Svobodu, šéfa hradecké divadelní techniky, výraznou postavu protirežimní rezistence zdejšího souboru v listopadu 1989.
Čerstvou a problematickou novinkou je ovšem projekt Netopýr. David Drábek v předchozích jevištních opusech jako režisér i autor často koketoval s pokleslými formami zábavy, ale tak, že byl „nad nimi“ a dovedl se jim vysmát. Tady sice jistá dávka šklebu zůstává, ale formálně rozpadlý tvar, inspirovaný především Straussovým Netopýrem, se s televizní masovou zábavou povážlivě snoubí. V bláznivém reji hraje výraznou roli hodně infantilní sexualita. Omylem znásilněný, v ten drastický moment za „blondýnku sladkou“ považovaný tenorista Alfréd (Jan Vápeník) před nástupem do krátkodobého vězení tvrdí, že si nemůže sednout, ačkoliv má „jít sedět“ (to patří ještě k vtipnějším položkám humoru, směrovanému od pasu dolů). Ozývají se známé operetní hity, přičemž ty z Netopýra nejsou v převaze, ke slovu přijdou kousky z Nedbalovy Polské krve jako, ano, Blondýnky sladké, karetní Jednadvacet i Jsem diplomat, titulní popěvek z dalšího Straussova opusu, Cikánského barona, či proslulá Barkarola z Offenbachovy opery Hoffmanovy povídky. Hradečtí zpívají výborně (Petra Výtvarová, Martina Nováková, Janové Sklenář a Vápeník i další), uplatnil se také hostující Lukáš Adam (Jidáš z ostravské verze muzikálu Jesus Christ Superstar). Adam zde ztělesňuje prince Orlowského, u něhož se v originální fabuli Netopýra koná ples, při němž jsou hlavní figury „inkognito“ pod maskami a dochází k záletům i jejich odhalením. Tentokrát má Orlowski statut cikánského barona, což ztvrdí známým šlágrem, na plese vypukne požár, on s nasazením života zachraňuje dívku nižšího stavu Adélu (Natálie Holíková), sám hyne v plamenech. I tato „existenciální“ epizoda je ovšem zasazena do rozchechtané nálady celé inscenace.
Přepestrý byl letos hradecký festival, živý v blízkosti divadel, stanech pro doprovodné akce, parcích či dvorech pro open air program, pochopitelně i v hospodách a ad hoc vzniklých venkovních osvěžovnách. Permanentně měli nabito i ve zdejším antikvariátu, kde lze koupit kromě knih, reprodukcí, pohlednic atd. nosiče s kvalitní nekomerční muzikou. To všechno spoluvytvářelo báječný divadelní svátek na konci sezony a na začátku prázdnin.
Jan Kerbr