Vladimir Benderski: Dívám se Bohu do očí

Vladimir Benderski je Izraelec žijící v České republice, který působil jako herec v souborech Teatr Novogo Fronta, Divadlo Kámen i RockOpera Praha. Má za sebou účinkování v titulní roli imerzivního představení Golem (Tygr v tísni) i postavu Wolanda, taktéž v nedávném imerzivním pojetí Mistra a Markétky (Tygr v tísni). Zahrál si také Pařeza v monodramatu Den opričníka (opět Tygr v tísni). Jako režisér vytvořil představení Zrzek na motivy textů Daniila Charmse (Divadlo Husovka).

 

Narodil jste se v Oděse. Do Izraele jste odešel v roce 1973. Pokud vím, Židé dostávali ve větší míře povolení k emigraci až v osmdesátých letech. Jak se vám to povedlo?

Když Izrael vyhrál v roce 1967 šestidenní válku, židovské hnutí v Sovětském svazu nesmírně zesílilo. Intelektuálové začali být velice aktivní (ve vztahu k Izraeli a k judaismu). Samozřejmě jejich činnost byla nelegální, a všechny z té generace pozavírali, ale vzbudila zájem na Západě, protože Židé jsou po celém světě. Výsledkem byl mohutný tlak na Sovětský svaz, aby Židé mohli emigrovat do Izraele a aby ty v lágrech propustili. Mnohé z nich věznili dál, dokud nezemřeli. Ten tlak nicméně způsobil, že některým lidem začali dávat povolení k emigraci, ale pořád ještě jaksi za hranicí legality. Sovětský svaz byl celkově antisemitským útvarem, Židé byli občané druhé kategorie. Když jsem chtěl jít v sedmnácti s maturitou na univerzitu, tak Židů brali nějaká tři procenta.

 

Takže numerus clausus jako za cara.

Ano. A v Oděse se populace skládala přibližně z poloviny Židů, druhou půlku tvořili Rusové a Ukrajinci. Oděsa byla odpradávna židovské město, ve třídě jsem měl většinou spolužáky – Židy. Dostat se na univerzitu jako Žid bylo tudíž prakticky nemožné.

 

Cožpak se národnost ještě uváděla v dokladech?

Neuváděla, ale stejně. Mně se podařilo na univerzitu proniknout, ovšem na obor, na který jsem vůbec nechtěl. Druhá možnost byla jít na tři roky na vojnu, a pak by mě do ciziny nepustili, protože bych přišel do styku s vojenským tajemstvím. Tak jsem šel radši na obor strojírenství, i když jsem o něj vůbec nestál. Studoval jsem rok a půl a pak jsme nějakým zázrakem dostali povolení. Už dva roky předtím mí rodiče byli bez práce, protože jakmile podali tu žádost, okamžitě je vyhodili. 

A jak se živili?

Měli štěstí. Můj táta je stavební inženýr a ještě dnes, v devadesáti sedmi, pracuje pro firmy. Máma byla architektka a oba po vyhazovu dělali načerno, pro instituce, které potřebovaly splnit plán. Já jsem se dostal na univerzitu těsně před podáním žádosti. Jakmile nám povolili emigraci, z univerzity mě okamžitě vyrazili a na ulici mě opakovaně napadali neznámí mladíci. Pokračovalo to, dokud jsme neopustili Sovětský svaz. Já se do Ruska už nikdy nevrátil, bohužel Rusko je pro mě země, kde jsem si dost vytrpěl, a nemám k ní dobrý vztah. Ani k Rusům.

 

V inscenaci Mistr a Markétka jste se tam ovšem vrátil. Jaké z toho máte pocity?

Já se tam vrátil, abych něco napravil. Jako Woland, tedy ďábel, všemi těmi postavičkami manipuluji, celý děj Mistra a Markétky posouvá právě Woland. 

Vladimir Benderski je Izraelec žijící v České republice, kter . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář