Zimní premiéry v avantgardním sklípku

Sklepní scéna Rubín na Malé Straně (nyní oficiálně A studio Rubín) má za sebou poměrně bohatou i dramatickou historii. V době normalizace tu nalezla útočiště nekonvenční seskupení (Divadlo Orfeus Radima Vašinky, později Divadlo na okraji Zdeňka Potužila). Po roce 1989 se zde po období relativního bezvládí usídlilo dnes poněkud neprávem zapomínané Divadlo Nablízko, v posledních letech je pak A studio Rubín značkou pro stagionu, která uvádí provokativní a v estetickém názoru velice mladistvý repertoár, o čemž svědčí i dvě poslední premiéry.
Titul Já, mé druhé já a já a (podle blogového bestselleru Jiřího Vaňka Sebedrás) hovoří za všecko. Facebookové sebevzhlížení milostně těkavého narcise zadaptovali pro jeviště a také zrežírovali Kristýna Kosová a Adam Svozil, nedávní absolventi DAMU. Do dvou rolí obsadili věhlas oprávněně požívajícího Miloslava Königa a komediálně nadanou studentku Natašu Mikulovou. Inscenace je koncipována vlastně jako čtená zkouška, při které aktéra (sám sobě režisérem) napadají ještě další eventuální vylepšení celkové koncepce, tvůrčí pochybnosti si suverén nepřipouští. Dáma, ačkoliv občas čte či hraje některé z jeho krátkodobých protějšků, plní spíš funkci asistentky.
V úvodu inscenace fixíruje v koketní němohře König publikum pohledem, jím ztvárněná samolibost by se „dala krájet“. Kdybych herce neznal a neviděl ho v řadě skvěle ztvárněných závažnějších rolích, skoro bych uvěřil, že on sám tak nesnesitelným tupcem je. Povrchní facebookové známosti směšnomutný hrdina přepjatě, ale vždy jen na chvilku prožívá, pro své milostné objekty (vztah je občas „konzumován“, občas zůstává platonický) má – snad výstižné – přezdívky jako například Metadonová nebo Žíhaná. Odbočkami od hlavní velmi tříštivé linie je divadelní tvar permanentně zcizován, König interpretačně exceluje, jeho jevištní partnerka na solidní úrovni přihrává, diskutabilní komiku vnáší na jeviště i rozdílnost jejich fyzických typů, ona dobrácky plnoštíhlá, on souměrný krasavec. Lze-li hovořit o nějakých reáliích kromě těch virtuálních, často je připomínána Letná, sebevědomí si neurotický narcis později stvrzuje v nepálských velehorách (snad tam skutečně zdolává výšky). Všechny kontakty, pokusy o vztahy, návraty a rozchody působí banálně, ovšem jsou důležitě traktovány.
Přiznám se, že nadšené premiérové přijetí (budu-li podezíravý, podotknu, že sál je natolik malý, aby zajistil divácké zastoupení spřízněnými dušemi) mě překvapilo. Hlučným smíchem reagovalo publikum na kdejakou hláškou či nasazení popového songu, ať už živě či z nahrávky (identifikoval jsem Leaving on a Jet Plane), a moje rozpaky nad produkcí prohlubovalo. O nic víc než o povrchní internetové tlachání nešlo a mně se vtipným nejevilo. Ano, facebookové zkušenosti se vyhýbám a mohlo mi tedy uniknout leccos specifického, oslovujícího ty, kteří „v tom jedou“. Miloslava Königa považuji nadále za špičkového herce a Natašu Mikulovou čerstvě za interpretační příslib, od Kosové a Svozila jsem už několik jejich tvůrčích počinů viděl a připadly mi (zvláště ty ještě studentské) podstatně závažnější než tato féerie.
To variace na sofoklovské téma Anti-gone: Blackout je inscenací mnohem ambicióznější. Jan Frič režíruje v textu Lucie Ferenzové Pavlínu Štorkovou (Antigona), Sandru Černodrinskou (Isméné), Ondřeje Pavelku (Kreón) a Lukáše Příkazkého (Haimón). Libreto je ovšem čechrané také příspěvky jiných autorů, v programovém letáčku je přiznána výpůjčka od J. H. Krchovského (básničkou, která zazní v inscenaci). Zopakujme si, o čem Sofoklova tragédie pojednává. Mezi dětmi krále Oidipa poté, co se odehrál příběh o neuvědomělém soužití s vlastní matkou, její sebevraždě a vládcově sebeoslepení, vznikne spor o následnictví v řízení Théb. Sourozenci Polyneikés a Eteoklés se měli ve vládnutí střídat, Eteoklés však nechtěl bratrovi vládu po uplynutí určené lhůty předat. Ten tedy spunktoval proti Thébám válečné tažení (spiknul se s nepřáteli), rozhodnout pak měl souboj mezi oběma. V něm zabíjí Polyneikés Eteokla, je však umírajícím též probodnut, vlády se ujímá jejich strýc Kreón, Eteokla nechá se všemi poctami pohřbít, zakáže však důstojné spočinutí tělu Polyneikově. Mrtví mladíci však mají ještě sestry, Antigonu a Isméné, Antigona se rozhodne bratrovo tělo přes Kreóntův zákaz pohřbít, Isméné ji od toho odrazuje, Antigona však poctu Polyneikovi realizuje, za trest má být zaživa zazděna, Kreón je od vykonání trestu odrazován jak věštcem Teiresiásem, tak svým synem Haimónem, který Antigonu miluje. Vladař si však nedá říci, Antigona a po ní i Haimón volí dobrovolnou smrt.
V interpretaci Friče a Ferenzové a za scénografické participace Pavly Kamanové máme možnost vidět dost rasantní verzi. Jevišti vévodí figurína nahého muže v pozici podobné Rodinovu Mysliteli, je o něco větší než jednající herci, přesto tento mrtvý, představující Polyneika, působí především při sugestivních změnách osvětlení „jako živý“. Co se aktérů týče, vidíme hned zkraje Antigonu s pájkou, s níž už při prvním monologu „bastlí“, výsledky jejích elektrotechnických aktivit tvoří vlastně součást scény, visí totiž na stěnách, Antigona mezi nimi křídou kreslí schémata obvodů, jeviště je plné kabelů, žárovek, ve finále pak má hrdinka na čele připevněnou zásuvku. Ano, situace, vhodná pro občasný blackout, který se tu a tam přihodí jako vhodný předěl mezi jednotlivými výstupy. Jak na to tvůrci přišli? Asi ve třetině inscenace Isméné o své sestře po poměrně důkladné freudistické vsuvce konstatuje, že její sestra trpí Elektřiným komplexem (pandánem rozšířenějšího komplexu oidipovského) a zdůrazněním slov Elektra a elektřina jakoby publiku napoví. No budiž. Inscenace je směsí tragédie a zábavných zcizujících výstupů. Kromě vypjaté, až masochisticky zásadové Antigony (na eventualitu, že by mohla být kamenována, se přímo rozkošnicky těší) ve znamenité interpretaci Pavlíny Štorkové se ostatní postavy objevují v televizním studiu před mikrofonem, pak i na obrazovce a svoje role civilně komentují jakoby z odstupu. Jsou herecky přesvědčiví, Sandře Černodrinské bych rád lépe rozuměl.
Inscenace nabízí řadu aluzí, kromě logických hrátek s odkazem Sigmunda Freuda dává Kreón k lepšímu ve svém televizním projevu „k národu“ také populární shrnutí známého filozofického podobenství o platónské jeskyni, přičemž podotýká, že byli s Platónem přáteli. Výzvu ke klidu a pořádku pak zakončí nám všem známým: Ať mír dál zůstává s touto krajinou!
Hudební podkres pracuje s povědomými motivy, kupříkladu s prvními takty beatlovského Come Together, ozve se i trochu živého vokálu, který připomene, že Pavlína Štorková s Lukášem Příkazkým zpívají lépe, než je v herecké branži běžné. Finálová „elektrická“ sebevražda Antigony, která stupňující se napětí příběhu přibarvovala též drásavými motivy na jakýsi druh tereminu, probíhá jako noisová nakládačka, herečka řádí za mixážním pultem a na jeviště se valí (jak jinak) divadelní dým. To strašidelné finále však trvá na můj vkus poněkud dlouho. Celek této možná povrchně, přesto poutavě (autorsky i interpretačně) prezentované verze klasického tématu zanechává ovšem spíš příznivý dojem, režisér Jan Frič opět přesvědčil o svém originálním divadelním vidění, sympatické na produkci je mimo jiné i to, že si v takovémto sklepním „odvazu“ s chutí zahrají sólisté naší statutárně první scény (Štorková, Pavelka).
Jan Kerbr

Přidat komentář