Další hledání trilobitů

Jubilejní ročník udílení audiovizuálních cen Trilobit, které vyhlašuje Český filmový a televizní svaz FITES, z. s., za podpory Městského kulturního centra Beroun a města Beroun byl podruhé ve své historii vysílán 14. ledna 2017 v opožděném přímém přenosu Českou televizí. Pakliže loňská show poněkud hledala svou televizní tvář a vsadila na moderátorskou hvězdu v podobě Jana Krause, líbivý hudební doprovod a vůbec trošku pozlátkovou atmosféru, letos bylo možno zaznamenat značný posun, i když určité rozpačitosti nebo spíš nedotaženosti se tam rozhodně našly. Moderátorská dvojice kolegů z Dejvického divadla Martina Myšičky a Hynka Čermáka tu měla vlastně dvojroli. Jednu předtočenou, kde ztvárnili tvůrce televizního přenosu, a poté jevištní. V ní byl Myšička jakoby zpočátku popleteným moderátorem a Čermák ztělesnil badatele Joachima Barranda, který se na pódium dostane z opět přednatočeného němého filmu s prvky grotesky skrz jakousi jeskyni provázen mladičkým Jeníkem Nerudou (v podání Matěje Převrátila), o němž se spekuluje, že byl Barrandovým levobočkem. Nápad ve své podstatě nosný a k věci, neboť Barrande učinil řadu svých objevů nejen na skále pod filmovými studii, ale právě také v okolí Berouna. Ostatně jedním z cílů těchto cen je pro širší veřejnost objevovat a prezentovat díla, která by někdy mohla uniknout jejich pozornosti. Ocenění pak dostávají také mnohdy díla kritická, tudíž nebylo od věci ani glosování „režiséra“ a „technika“, které umírněně šilo do poměrů v televizi. Jenom to mělo zpočátku občas punc chtěnosti až trapnosti, což se však záhy srovnalo. Vynikající volba pak tentokrát padla ve výběru hudby, kterou obstaral Prague Super Quartet ve složení Josef Vejvoda, Jiří Stivín, Emil Viklický a František Uhlíř. To tam sedlo nejen jako „retro“ (i když z jiné doby než žil Barrande, což bylo připomenuto), ale zkrátka adekvátním projevem, který se k cenám tohoto typu hodí. Takže ceremoniál byl rozhodně vzdálen nějaké honosné oficialitě nebo estrádní show. Podstatné jsou ovšem zejména vítězné filmy. V následujícím výčtu je hodnocení poroty a kurzívou komentář autora této stati.

HLAVNÍ CENA TRILOBIT 2017
scenáristovi Štěpánu Hulíkovi a režisérům Ivanu Zachariášovi a Alici Nellis za osmidílné kriminálně-psychologické drama Pustina (z produkce HBO).

Porota oceňuje v kontextu naší současné dramatické tvorby zcela výjimečnou, svébytnou poetiku a naléhavou společenskou a mravní výpověď o našem světě. Promyšlený scénář, nekonvenční režie, emotivní kamera i hudba a strhující herecké výkony z něj činí dílo světových parametrů.
Tohle dílo by rozhodně pozornosti neušlo tak jako tak už proto, že se jedná o všeobecně atraktivní produkci HBO, která mu zajistila poměrně masivní reklamu. Nicméně je to věc skutečně výjimečná, která sice opravdu dosahuje světových parametrů, ale přitom má specifický český charakter. Není to tedy odvozenina seriálů typu Most, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale svébytně vystavěný vrstevnatý odraz naší současnosti. A opravdu strhující podívaná, kdy se nemůžete dočkat rozuzlení. Žádná nastavovaná kaše, i když určité dramaturgické nedokonalosti by se tu při troše hnidopištví najít daly. Tak třeba pátý díl má najednou úplně jinou stavbu, poprvé se tu porušuje časová souslednost a zcela zmizí paralelní děje. Otázkou je, jak to vyřešit jinak, aby se děj posunul dál a příliš se netříštil. Diskutabilní je motiv přírodní školky, který se v úvodu zdá být celkem nosný a pak se zcela vytratí. Ovšem zase logicky se později nehodí moc do krámu. Naopak vypjatá sexuální scéna v prvním dílu není laciným lákadlem, ale určitou (byť schválně zavádějící) indicií. Důsledná je ovšem filmová poetika, která nestaví na samoúčelných obrazových efektech, ale umocňuje celkovou atmosféru a dodává jí jakýsi přízračný ráz. To podtrhují již zastavené obrazy v úvodních titulcích. Životní roli tu má Zuzana Stivínová, které lze věřit každý pohled, každou emoci.

CENA TRILOBIT 2017
Emílii Vášáryové za brilantní ztvárnění titulní role ve filmu Eva Nová.

V režii Marko Škopa vytvořila sugestivní psychologickou studii zestárlé herečky-alkoholičky na strastiplné cestě k sebepoznání, odpuštění a naději.
Niterný komorní příběh, z něhož běhá mráz po zádech, ač se tam akčně vlastně jakoby nic neděje a vše plyne velice pomalu. Právě tím ovšem vynikne herecký výkon, který je už charakterem role determinován určitou přirozenou“ pózou. Téma alkoholismu je do značné míry pouze rámcem, je to spíše studie zoufalství a promarněného, byť kdysi třpytného života. Nejsilnější je scéna z domova důchodců, která je esencí marnosti. Přes až nihilisticko-existencialistický ráz vlastně procítěné drama, v němž je ovšem oné naděje snad jenom jiskřička.

CENA TRILOBIT 2017
Vitaliji Manskému, Vítu Klusákovi a Filipu Remundovi za  dokument
V paprscích slunce.

Porota oceňuje dramaturgickou originalitu a otřesnou výpovědní sílu obrazu, s níž se tvůrcům podařilo proniknout pod propagandistickou fasádu severokorejského režimu, kdy tvůrci skutečnost apriorně nehodnotí, ale nechávají, aby se sama odhalila zevnitř, vlastním jazykem a vlastními prostředky.
Scénář k tomuto snímku byl dodán severokorejskou stranou a tvůrci se jím skutečně řídili, jenom při výsledném střihu nevynechali veškerou manipulaci, která celé natáčení provázela. Ono by to bylo strašidelné i bez toho. Prostě orwellovština na třetí. Záznam totálního vymývání mozků od útlého dětství. Život se de facto redukuje na nekonečné opěvování a vzývání maršálů, ale ani to nemůže zabránit přirozenému lidství v každém člověku, které se tomuto zrůdnému mechanismu, byť podvědomě, brání.

CENA TRILOBIT 2017
Pavlu Štinglovi za filmový dokument Odvaha.

Porota oceňuje unikátní zobrazení tvůrčího procesu i okolností vzniku osmimetrové jezdecké sochy Jošta Lucemburského v Brně, která je zásluhou jejího autora, sochaře Jaroslava Róny, originálním zhodnocením městského veřejného prostoru; mimořádně zdařilá je i obrazová složka filmu, tj. kamera a střih.
Ačkoliv se snímek sám kategorizuje jako dialog, je to spíš monologistická zpověď s přesahy v podobě až antiexistencialistických úvah. Róna se sám prezentuje jako dítě štěstěny, které se narodilo přesně ve správnou chvíli, kdyby se tak stalo o něco málo dřív nebo později, nikdy by nemohl být tím čím je. Především ovšem obrazový koncert na půdorysu „pouhého“ popisu práce, ovšem v průběhu tří let. Za ten by cena měla patřit i kameramanovi Miroslavu Jankovi a střihačům Toničce Jankové a Jakubovi Vovsovi.

ZVLÁŠTNÍ CENA POROTY
režisérům Tomáši BojaroviRozálii Kohoutové za celovečerní dokument FC Roma.

Porota oceňuje humor a zralý nadhled, s jakým se tvůrci pustili do příběhu romského fotbalového mužstva, se kterým „nikdo nechce hrát“. Téma xenofobie sledují bez předpojatosti a reakce řady fotbalových fanoušků kolem premiéry naznačily, že česká dokumentaristika stále ještě může být činem občanské statečnosti.
Netendenční film, který neukazuje protagonisty nijak černobíle coby právem ukřivděné chudinky, ale prostě dokumentuje stav věci včetně „rasistických“ názorů proti bílým. I když xenofobové by na to měli určitě jiný názor. Pozoruhodné bezesporu je, jak blízko se tvůrci dokázali ke svým protagonistům dostat.

CENA VLADISLAVA VANČURY
kameramanovi Jaromíru Šofrovi za celoživotní dílo, jímž tvůrce přispěl ke kultivovanosti české audiovizuální tvorby a k jejímu mezinárodnímu věhlasu.

Snad jen dodat, že Jaromír Šofr (ročník 1939) absolvoval FAMU v roce 1963 filmem Strop Věry Chytilové a podílel se na zásadních dílech české nové vlny včetně snímků O slavnosti a hostech Jana Němce, Farářův konec Ewalda Schorma a v neposlední řadě na oskarových Ostře sledovaných vlacích Jiřího Menzela. Dodnes je aktivní jako filmař, pedagog a průkopník digitalizace.

CENA FERDINANDA VAŇKA
za přínos rozvoji občanské společnosti
Lukáši Landovi a Jiřímu Krejčíkovi za reportáž Účastníci zájezdu z pořadu Reportéři ČT.

Porota oceňuje občanskou i dokumentaristickou odvahu a vynalézavost, s níž snímek obrazově usvědčujícím způsobem zvěčnil zdánlivě bagatelní událost jedné utajené návštěvy na Pražském hradě, organizované lidmi pohrdajícími českými zákony; snímek na malém detailu odhaluje nebezpečné metody populismu s dalekosáhlejší platností.
Na téhle ceně je signifikantní už to, že se ještě loni jmenovala po Václavovi Havlovi, což ovšem majitelé copyrightu na tohle jméno zakázali. Přejmenování jí ovšem právě dodává nový rozměr. Reportáž sama je příkladem investigativní žurnalistiky v tom nejlepším slova smyslu. Neváhá šít do nejvyšších míst a odhalovat skutečnost, že představy o našem životě ve skutečně demokratické společnosti je značně iluzorní. Realita, kterou ukazuje, je však opravdu šokující.

CENA JOSEFA ŠKVORECKÉHO za audiovizuální adaptaci literárního díla režisérce Tereze Kovářové za film ZOO.

Mladá režisérka skvělým způsobem rozvedla základní motivy hry nedávno zesnulého amerického dramatika Edwarda Albeeho Stalo se v ZOO, když komorní příběh převedla do mozaiky prolínajících se mikropříběhů v jedoucím vlaku mezi Ostravou a Prahou. Daří se jí moderní vyprávěcí formou zachytit pocity absurdity a samoty současného člověka.
Typicky studentský film s vytříbenou obrazovou i stavební estetikou a poněkud „amatérskými” hereckými výkony, které je ovšem možno záhy přijmout jako určitou stylizaci. Výjimkou je ovšem postava ztvárněná v Čechách usazeným americkým básníkem Lucienem Zellem, který zde hraje sám sebe s nonšalancí sobě vlastní. Nechybí tu napětí ani smysl pro absurdní drama a skvělé zachycení rozpolcenosti jedince.

CENA DĚTSKÉ POROTY – BEROUNSKÝ MEDVÍDEK 2017

Cenu nakonec získal těsnou většinou animovaný film Lichožrouti režisérky a spoluscénáristky Galiny Miklíkové s nádhernou poetikou danou už předlohou Pavla Šruta. Přidávám hodnocení jednoho z porotců Adama Veselého (12 let):  Krásné výtvarné zpracování. Krásně naprogramované postavičky, bylo krásně vidět vlákna Lichožroutů. Praha krásně reálně zobrazena. Příběh by mohl být originálnější. Mínusy: Vltava (voda) bylo slyšet šplouchání, ale přitom se ta voda nepohybovala. Další díl Lichožroutů prosím! Ale lepší zpracování vody.

Hlasoval jsem ale pro Normální autistický film (režie Miroslav Janek): Je dobré, že lidi chtějí ukázat lidi s touto poruchou. Budeme tedy vědět, co je to za lidi. Děkuji vám za natočení filmu a podpoření těchto dětí!

ZCELA ZVLÁŠTNÍ CENU – ZLATÝ CITRÓN

Ministerstvu kultury České republiky za neschopnost jasně a kvalifikovaně rozsoudit spor o způsobu digitalizace filmů ze Zlatého fondu kinematografie. Problematická podoba patnácti filmů zdigitalizovaných NFA za 26,5 milionů korun, na níž se samo ministerstvo finančně spolupodílí, přitom dokazuje akutní potřebu za účasti zúčastněných stran věc odborně posoudit a závazně rozhodnout.
Dlouhodobý vyostřený spor, k němuž se necítím kompetentní vyjadřovat. Zajímavostí bylo, že si cenu osobně převzal současný ministr kultury Daniel Herman, který ovšem v inkriminovaném čase nebyl ještě ve funkci, takže „za nic nemůže“.

Přidat komentář