Morriconeho jazz pro italské gangstery

Ennio Morricone, který patří k nejdéle aktivním italským skladatelům filmové hudby, skládal hudbu k snímkům rozmanitých žánrových poloh a jejich kombinacím, kde měly největší zastoupení kategorie vznikající na základě velké poptávky publika, producentů i distributorů. K těmto populárním žánrům, jež zároveň vznikaly ve tvorbě některých režisérů také jako intelektuální a zpolitizovaná podívaná, patří i poliziesco all’italiana (policejní film po italsku).
Podobně jako u jiných italských populárních žánrů, i v tomto případě se Morriconeho hudba k jednotlivým filmům liší podle jejich tematického, vypravěčského i formálního pojetí, přičemž vychází také z aktuálních dobových hudebních trendů. Skladatel zde využil širokých možností instrumentálního vyjádření od dynamických melodických témat přes melancholické a lyrické motivy až k avantgardnímu experimentování s nelibozvučnými a kakofonickými prvky. Oproti populárnímu žánru giallo all’italiana (detektivní film po italsku) umožnily Morriconemu policejní, gangsterské, mafiánské a zlodějské snímky více rozvinout jazz i jeho kombinace s jinými hudebními styly a žánry. Jazzové kompozice využil skladatel zejména u populárních filmů pro široké publikum založených na akční a spektakulární podívané, kde jazz koresponduje s dynamickým a napínavým vyprávěním, přičemž se opíral také o historické tradice italské a evropské hudební kultury.

Špionážní a zlodějské filmy
Morriconeho první kompozice k filmům populárního žánru poliziesco all’italiana byly ke komediálním snímkům rozvíjejícím tematiku gangsterství a mafie jako národní nadsázku a zábavnou podívanou. Jedná se konkrétně o dva snímky I due evasi di Sing Sing (Dva utečenci ze Sing Singu, 1964)1 a I maniaci (Maniaci, 1964) Lucia Fulciho, v nichž je Morriconeho hudební složka v některých motivech stylisticky i žánrově velmi odlišná a v jiných naopak podobná. Zejména pro první zmíněný film parodující zločinecké a vězeňské příběhy o rafinovaně naplánovaném útěku složil skladatel různé jazzové motivy pro saxofon, basu a perkuse evokující gangsterství v období americké prohibice. Druhý snímek, jenž je povídková komedie o národních povahových charakteristikách Italů, obsahuje také dvě kriminálně pojaté epizody o sicilském mafiánovi a dvou nočních zlodějích vykrádajících luxusní byty. Pro tento film složil Morricone i několik popových písní2, z nichž je nejznámější La mia mania v podání Gianniho Morandiho a která prolíná mužský zpěv za doprovodu smíšeného sboru, hru na saxofon a perkuse a štěkot psů, čímž Morricone zdůrazňuje ironický charakter podívané. Později skladatel spolupracoval s Fulcim na mysteriózním psychedelickém thrilleru Una lucertola con la pelle di donna (Ještěrka s ženskou kůží, 1971). Soundtrack k tomuto filmu obsahuje také dvě verze avantgardně jazzové skladby A Lucio Fulci, jež Morricone během práce na snímku věnoval režisérovi.

Ennio Morricone, režisér Giuliano Montaldo a herečka Erna Schürer

Během 60. let zkomponoval Morricone hudbu také k několika akčním špionážním thrillerům s dobrodružným pozadím a detektivní zápletkou, které bývají italskými filmovými historiky pro svůj víceznačný žánrový charakter někdy řazeny do dvou kategorií populárních žánrů: spionaggio all’italiana (špionážní film po italsku) a poliziesco all’italiana. Morriconeho hudba k snímkům Slalom (Slalom, 1965) Luciana Salceho, Matchless (Matchless, 1966) Alberta Lattuady a OK Connery (OK, Connery, 1967) Alberta De Martina3 evokuje svými jazzově popovými dynamickými tématy špionážní dobrodružství tajných agentů, ale některými jinými motivy naopak detektivní thriller či akční policejní podívanou. Kompozice k De Martinově snímku, kterou skladatel napsal společně s Brunem Nicolaim, obsahuje i italsky a anglicky zpívaný leitmotiv Man For Me, který v rytmické popové poloze nazpívala Maria Cristina Brancucci vystupující pod pseudonymem Christy. Brancucci nazpívala také jinou ústřední popovou píseň Deep Down z Morriconeho stylisticky moderní hudby ke komiksovému snímku Diabolik (Diabolik, 1968) Maria Bavy o rafinovaném maskovaném zloději šperků, který uniká policii. Všechny tyto filmy jsou policejní podívanou, neboť zobrazují souboj mezi policií a gangstery, ale zápletkami, postavami i prostředím přesahují do jiných žánrových poloh jako špionážní a komiksové vyprávění. Obě zmíněné písně patřily v 60. letech k posluchačsky nejoblíbenějším Morriconeho hudebním motivům.
Ke speciální kategorii filmů, k nimž Morricone skládal hudbu, patří také zlodějské snímky o rafinovaně a sofistikovaně naplánovaných loupeží klenotů, diamantů nebo peněz, které mají charakter i napínavé dobrodružné podívané. Vedle retro pojatého filmu Arabella (Arabella, 1967) Maura Bologniniho se swingovými, foxtrotovými a ragtime motivy složil Morricone hudbu pro snímky Ad ogni costo (Za každou cenu, 1967) Giuliana Montalda a Ruba al prossimo tuo (Okraď bližního tvého, 1968) Francesca Maselliho, kde skladatel uplatnil široký záběr rozmanitých hudebních témat. Zatímco pro Montaldův film složil ironický leitmotiv pro tubu, trubku, perkuse a smíšený sbor a několik melancholických motivů a jejich variací, pro Maselliho snímek napsal romantický leitmotiv pro smíšený sbor, housle, rolničky a perkuse a několik témat pro sólový ženský vokál v podání Eddy Dell’Orso, elektrickou kytaru, harmoniku, syntetizátory, strunné, smyčcové a dechové nástroje. V kompozicích pro oba filmy Morricone rozvinul i několik tanečních témat ve stylu valčíku a exotických rytmů jihoamerické samby, které doprovázejí protikladnou dynamiku filmového vyprávění. Odlišný tvůrčí přístup zvolil skladatel v hudbě pro sociální tragikomedii s prvky zlodějského příběhu Anche se volessi lavorare, che faccio? (I kdybych chtěl pracovat, co bych dělal?, 1972) Flavia Mogheriniho, kde se zaměřil především na lyrická a melancholická témata doplněná popovými skladbami a rytmickými sborovými motivy.

Příběhy o gangsterech a mafiánech
Pro široký okruh filmů populárního žánru poliziesco all’italiana začal Morricone komponovat hudbu v druhé polovině 60. let, kdy se producenti a režiséři zaměřovali především na filmy s mafiánskou, gangsterskou a zločineckou tematikou. Morriconeho hudba k těmto snímkům se vyznačuje moderními a experimentálními kompozičními přístupy, které skladatel souběžně uplatňoval také v populárním žánru western all’italiana (western po italsku). V Probuď se a zabíjej (Svegliati e uccidi, 1966) Carla Lizzaniho variuje ústřední motiv pro elektrickou kytaru, klavír, perkuse a dechové nástroje za doprovodu smíšeného sboru, který doplňují sólový motiv pro trubku, sbor a bicí nebo popová píseň Una stanza vuota v podání Lisy Gastoni. Pro Gli intoccabili (Nedotknutelní, 1968) Giuliana Montalda zkomponoval vedle několika rytmických tanečních motivů ve stylu lounge, shake a valčíku také několik verzí písně La ballata di Hank McCain, jež nazpíval britský zpěvák a kytarista Jackie Lynton. Zatímco v Roma come Chicago (Řím jako Chicago, 1968) Alberta De Martina uplatnil skladatel v kompozici – napsané společně s Brunem Nicolaim – zejména různé instrumentální motivy na bázi popu a jazzu, v Comandamenti per un gangster (Rozkazy pro gangstera, 1968) Alfia Caltabiana se zaměřil zejména na avantgardní kakofonickou linii hudby s melancholickou popovou písní Solo nostalgia zpívanou Jane Relly.
Na dynamičnost a rytmičnost skladeb podpořených moderními hudebními trendy a experimentováním s možnostmi zvuku rozvinul Morricone také v italských gangsterských dramatech a policejních thrillerech 70. let. V akčním metropolitním thrilleru Città violenta (Násilnické město, 1970) Sergia Sollimy skladatel variuje několik dynamických a akčních motivů pro elektrickou a akustickou kytaru za doprovodu perkusí, klavíru, strunných a smyčcových nástrojů. V akčním kriminálním filmu Un uomo da rispettare (Muž hodný úcty, 1972) Michela Lupa kombinuje symfonickou, jazzovou a popovou linii s avantgardním experimentováním s velkým důrazem na instrumentaci jednotlivých motivů. Jiné hudební polohy zvolil Morricone ve dvou akčních policejních thrillerech, kde podobně jako ve výše uvedených filmech zdůrazňuje kulminací zvuku jednotlivých nástrojů dramatické napětí spektakulární podívané. Ve filmu Revolver (Revolver, 1973) Sergia Sollimy rozvíjí souběžně se symfonickými tématy také popové skladby v tanečním rytmu lounge a shake i virtuózně pojatý houslový motiv odkazující se na barokní hudbu Antonia Vivaldiho, jež doplňuje popovou písní Un amico v podání francouzského zpěváka Daniela Beretty. Ve snímku Milano odia: la polizia non può sparare (Milán nenávidí: policie nemůže střílet, 1974) Umberta Lenziho prolíná melancholický jazzový sólový výstup pro saxofon a perkuse s avantgardními experimentálními liniemi.
V 80. letech skládal Morricone hudbu k filmům populárního žánru poliziesco all’italiana již pouze ojediněle, neboť začínal více spolupracovat s Hollywoodem, pokračoval v psaní kompozic pro snímky intelektuálních italských tvůrců a nadále pracoval také v italské televizi na mezinárodních koprodukčních projektech. Na jazzu je kompletně založená Morriconeho hudba k policejnímu thrilleru Modrooký bandita (Il bandito dagli occhi azzurri, 1980) Alfreda Giannettiho, kde se skladatel v jednotlivých skladbách zaměřuje na dynamickou souhru piána, kontrabasu, violy a perkusí doplněnou v některých motivech také houslemi. V rámci mafiánské podívané se stala v tomto období nejznámější Morriconeho hudbou jeho kompozice pro výpravné gangsterské drama Tenkrát v Americe (C’era una volta in America, 1983) Sergia Leoneho4, kde se skladatel zaměřil i na historický kontext hudby doprovázející příběh odehrávající se v letech 1920–1968. Vedle symfonických, valčíkových a jazzových témat Morricone složil také několik motivů pro sólový ženský vokál v podání Eddy Dell’Orso a melancholickou lyrickou skladbu pro Panovu flétnu v interpretaci rumunského flétnisty Gheorgha Zamfira. Některé hudební motivy charakteristické pro thriller napsal Morricone také pro společenskou satiru Stark System (Starkův systém, 1980) Armenie Balducci o bývalém karabiniérovi, který se živí jako herec v policejních filmech.

Sergio Sollima – Revolver (1973)
Sergio Sollima – Násilnické město (1970)
Michele Lupo – Muž hodný úcty (1972)

 

 

 

 

Giuliano Montaldo – Nedotknutelní (1968)
Carlo Lizzani – Probuď se a zabíjej (1966)
Alfredo Giannetti – Modrooký bandita (1980)

 

 

 

 

Intelektuální filmy o policii a mafii
Velké zastoupení mají v Morriconeho tvorbě zpolitizované a intelektuální policejní, mafiánské a gangsterské snímky levicově a marxisticky zaměřených italských režisérů, kteří více než na akční scény a spektakulárnost kladli důraz na ideologické vyznění jejich filmů. Zejména Elio Petri ve snímcích Podivné vyšetřování (Indagine su un cittadino al di sopra di ogni sospetto, 1969)5, La proprietà non è più un furto (Vlastnictví není již krádež, 1973) a Todo modo (Todo modo, 1975) zdůrazňoval alegorický a metaforický rámec vyprávění, jemuž byla přizpůsobena i Morriconeho hudební složka obsahující groteskní, avantgardní a experimentální motivy. Kompozice z těchto filmů blížící se Morriconeho vlastnímu konceptu tzv. absolutní hudby ve svém pojetí neevokují témata obvykle spojovaná s akční policejní podívanou. Podobný postup zvolil skladatel i v hudbě pro mafiánské vězeňské drama Vyšetřování skončilo, zapomeňte (L’istruttoria è chiusa: dimentichi, 1971) Damiana Damianiho, kde použil pouze nelibozvučné experimentální motivy nahrané avantgardním uskupením Gruppo di Improvvisazione Nuova Consonanza (Improvizační skupina Nový souzvuk). Podobně jako v symfonické kompozici pro justiční thriller Pátá moc ve státě (La violenza: quinto potere, 1972) Florestana Vanciniho, i v Damianiho snímku vystihuje Morriconeho hudba anonymní abstraktnost tématu mafie a kolektivní strach z organizovaného teroru.
Mnohé intelektuálně pojaté filmy žánru poliziesco all’italiana vznikaly z pohledu producentů jako kompromisní projekty založené i na žánrových atributech populární podívané, aby byly snímky přístupné širokému publiku. Tomuto procesu byla podřízena rovněž Morriconeho hudební složka zahrnující rytmické a melodické linie i experimentální kakofonické prvky. Pro mafiánské drama La moglie più bella (Nejkrásnější manželka, 1969) Damiana Damianiho zkomponoval skladatel operně pojaté téma pro sólový ženský vokál v podání Eddy Dell’Orso za doprovodu židovské harfy a perkusí, jež rozvinul v několik instrumentálních variací. V soudním retro dramatu s detektivními prvky Sacco a Vanzetti (Sacco e Vanzetti, 1971) Giuliana Montalda6 doplňují avantgardní nelibozvučné motivy a skladby pro hoboj a syntetizátory dvě popové lyrické balady La ballata di Sacco e Vanzetti a Here’s To You, které za doprovodu smíšeného sboru nazpívala americká folková zpěvačka Joan Baez. Melancholická a lyrická instrumentální témata naopak Morricone rozvinul ve zpolitizovaném soudním dramatu Imputazione di omicidio per uno studente (Obvinění studenta z vraždy, 1972) a retro dramatu s kriminálním pozadím Aféra profesora Murriho (Fatti di gente perbene, 1974) Maura Bologniniho, kde se skladatel uchýlil k variování symfonických motivů. K prvnímu uvedenému snímku napsal také popovou baladu Un po’ per giorno v podání Massima Ranieriho a folkovou píseň Scappa, fratello, scappa, jež nazpívala Maria Monti.

Quentin Tarantino a Ennio Morricone

Na tvůrčím kompromisu melodičnosti a experimentování byly založeny i Morriconeho partitury k italským policejním, mafiánským a gangsterským filmům v druhé polovině 70. let i následujících obdobích. Rozdílnou hudbu napsal skladatel pro dvě sociologicky pojatá kriminální dramata Carla Lizzaniho. Zatímco ve filmu Storie di vita e malavita (Příběhy ze života a podsvětí, 1975) o vydírání mladistvých dívek k prostituci složil symfonické jarmareční motivy ve stylu filmů Elia Petriho, pro snímek o milánských neofašistech San Babila: 20.00 hodin (San Babila, ore 20: Un delitto inutile, 1976) zkomponoval především různé jazzové motivy, z nichž některé jsou rytmizované popovými liniemi. V retro mafiánských a gangsterských dramatech Železný šéf (Il prefetto di ferro, 1977) a Corleone (Corleone, 1978) Pasquala Squitieriho Morricone vychází z kulturních tradic sicilské lidové hudby, kterou prezentuje také v instrumentálních melodramatických a lyrických polohách a doplňuje o jazzová témata charakterizující retro stylizaci příběhů. Pro první z uvedených filmů složil také lyrickou baladu La ballata del prefetto Mori, kterou zpívá Rosa Balistreri. Zejména symfonické kompozice opírající se o důraz na instrumentaci jednotlivých témat uplatnil Morricone v dalších kriminálních thrillerech jako Il giocattolo (Hračka, 1979) Giuliana Montalda, Ogro (Ogro, 1979) Gilla Pontecorva a Il pentito (Kajícník, 1985) Pasquala Squitieriho.

Několik poznámek závěrem
Populární žánr poliziesco all’italiana poskytl Morriconemu společně s italským westernem prostor k práci s širokým záběrem hudebních poloh, stylů a žánrů, do jejichž uspořádání vkládal skladatel symfonickou rovinu podpořenou instrumentací. Také v 90. letech skládal Morricone k italským snímkům s tematikou policie, mafie a zločinu již jen příležitostně: např. k mafiánskému dramatu Dimenticare Palermo (Zapomenout na Palermo, 1990) Francesca Rosiho nebo policejnímu thrilleru La scorta (Eskorta, 1993) a kriminálnímu snímku Vite strozzate (Zúžené životy, 1996) Rickyho Tognazziho. Větší prostor dostal skladatel v oblasti televize, kde složil v letech 1986 až 2001 symfonickou hudbu k sedmi sériím mezinárodně úspěšného mafiánského seriálu Chobotnice (La piovra) v režii Florestana Vanciniho a Luigiho Perelliho. Velkou diváckou popularitu zajistila seriálu kromě mezinárodního hereckého obsazení, zahraničních lokalizací a akčních scén právě Morriconeho hudba vyznačující se širokým záběrem instrumentálních témat, do nichž skladatel často vkládal i avantgardní a kakofonické prvky. Zejména pro Perelliho pátou a šestou sérii Chobotnice 5: Jádro problému (La piovra 5: Il cuore del problema, 1990) a Chobotnice 6: Poslední tajemství (La piovra 6: L’ultimo segreto, 1992) zkomponoval Morricone také rytmické instrumentální motivy i moderní jazzové skladby doprovázející dramatickou akci a vystihující dynamický pohyb v italských metropolích.

Poznámky:
1   MICELI, Sergio. Janus tra avanguardia e mercato. In Morricone, la musica, il cinema. 1. vyd. Modena: Mucchi Editore, 1994, s. 185. ISBN 88-7592-398-1.
2     Zejména v období 60. a 70. let byly písně častou součástí Morriconeho hudby pro filmy různých žánrů, neboť zajišťovaly úspěšné vydávání a prodej soundtracků na LP vinylech. Vedle italských westernů – např. písně Angel FaceThe Return of Ringo v podání Maurizia Grafa z filmů Pistole pro Ringa (Una pistola per Ringo, 1965) a Ringo se vrací (Il ritorno di Ringo, 1966) Duccia Tessariho – skládal písně i pro dramata o revoltující mládeži, např. písně Gloria, Tell Me, Tell MeLaila Laila v podání Patricka Samsona z filmu La stagione dei sensi (Sezóna smyslů, 1969) Massima Franciosy.
3     MORRICONE, Ennio – MICELI, Sergio. Domande e risposte. In Comporre per cinema. Teoria e prassi nella musica del film. 1. vyd. Venezia : Marsilio Editori, 2001 s. 268. ISBN 88-317-7718-1.
4     MORRICONE, Ennio – MICELI, Sergio. Elementi compositivi. Tamtéž, s. 179–190.
5     Tamtéž, s. 157–158.
6             MICELI, Sergio. Sergio. Attraverso i generi cinematografici. In Morricone, la musica, il cinema. 1. vyd. Modena : Mucchi Editore, 1994, s. 250–251. ISBN 88-7592-398-1

Přidat komentář