režie Kenneth Branagh, 2021, Velká Británie, 97 minut
S klidým srdcem bych filmu dal podtitulek Branaghův Amarcord. Fellini ten svůj nazval krajovým nářečím romagnanského rodiště v Rimini a m’arcord, česky vzpomínám si. Jiná doba, jiné tempo, úhly pohledu, to dá rozum, ryzost výpovědi velmi příbuzná. Sir Kenneth Branagh se nikdy netajil tím, že se narodil v severoirském Belfastu, kde v jeho devíti letech vypukly nacionalisticky-náboženské nepokoje (The Troubles) a jeho protestantská rodina se rozhodla odstěhovat do Anglie. Vždy to ale vypadalo jen jako poznámka pod čarou. Víceméně autobiografický Belfast je zábavné drama, uhrančivě intimní, srdečný a naprosto podmanivý milostný dopis městu, pevně zakotvený v konkrétním čase a místě, svým způsobem vyprávějící i obecný příběh uprchlíků v průběhu věků se základním dilematem: zůstat či odejít.
Barevné záběry současného města z dronu pod titulky a píseň belfastského barda Van Morrisona plynule přejdou do režimu černobílého monochromu a dozvídáme se, že je 15. srpna 1969. Děti si hrají na ulicích a mezi nimi devítiletý Buddy. Náhle se ocitá uprostřed pouličního násilí. Když vybuchne auto, použité jako velký molotovův koktejl, matka ho tak tak stihne vyprostit z bojové vřavy. Po ulici Mountcollyer Street, kde Buddy žije v domku se svými rodiči (Caitriona Balfe a Jamie Dornan) a starším bratrem Willem (Lewis McAskie), se valí tanky a rázem se všechno změní. Nejsme ani 10 minut „ve filmu“ a čistě filmovou řečí už dokázal poodkrýt náladu a nenápadnými prvky i směr zásadního konfliktu. To je umění výsostného filmaře.
Branagh, ač protestant (unionista, chcete-li), se moudře vyhýbá fandit jedné straně. Vnímavý divák rychle pochopí, že na Belfast je třeba se dívat očima dítěte (Jude Hill), které se snaží pochopit smysl celé té pohromy i logiku myšlení a jednání svých rodičů a prarodičů (Judi Dench a Ciaran Hinds). Události, v jejichž centru se příběh odehrává, se skutečně staly. Historie naštěstí ustupuje na pozadí inteligentně i vtipně realizovaného obrazu jedné rodiny. Přiznává násilnou atmosféru, aniž by se jí prvoplánově zabýval. Branaghova dětská vize Belfastu v roce 1969 mu dodává mýtický, místy až surrealistický ráz. Do životů dospělých vnikla hrůza, strach, nejistota z nastalého stavu občanské války. Režisérovo devítileté alter ego nám příběh ukazuje se široce otevřenýma očima, ať už jde o momenty násilí ve flashmobu nebo o radosti z odpoledního sledování filmů v biografu. Z toho, jak na každém malém objevu/zážitku vidí a vnímá Buddy svět, čiší spontánní úžas. Ano, existuje nebezpečí, ale Buddy si jako každé normální dítě nikdy plně neuvědomuje jeho skutečný rozsah. Přinejmenším tímto uchopením Belfast převyšuje jiné a jinak skvělé filmy, vystavěné na pohledu nedospělého hrdiny, v příkladu Naděje a sláva Johna Boormana nebo od A do Z drásající Marhoulovo Nabarvené ptáče. Dětské oči sice vnímají „změnu stavu“, ovšem je to stav, který rezonuje i v naší pandemií zmítané době: nový normál. Rodinný a společenský život pokračuje jako dřív. Dokonce i jedovaté sektářství si nachází cestu do každodenních dialogů: „Tati, budeš nám v noci hlídat barikádu?“. Ve skutečnosti má malý Buddy naléhavější starosti než muže se zbraněmi. Třeba zamilovanost do spolužačky (katoličky) a drobnou krádež v obchodě. Boje v ulicích nejsou ani největším bolehlavem rodičů či prarodičů. Tíživý daňový dluh, rozhodování o přestěhování se do bezpečí Anglie, protože trh práce v tehdejším Belfastu byl méně stabilní než vlasy současného britského premiéra, a nezastavitelné selhávání dědových plic.
Vztah mezi Buddym a dědečkem je vykreslen s neodolatelnou něhou a humorem. Mj. scéna u nemocničního lůžka: „Teď nabízejí mému tátovi dům v Anglii. Má dva záchody a oba uvnitř domu, žádný venku.“ „Na venkovním záchodě není nic špatného, leda v letadle.“ Dětské obavy ze ztráty bezpečí domova, kámošů a lásky pak děda velmi jemně, zároveň moudře usměrňuje v dialogu: „Máma říká, že kdybychom jeli přes vodu, nerozuměli by tomu, jak mluvíme.“ „To by neměl být problém, synu. S tvou babičkou jsem ženatý padesát let. Nikdy jsem jí nerozuměl ani slovo. A pokud ti nerozumí, pak neposlouchají, a to je jejich problém.“
Film je prosycený kinematografií. Rodina se od trablů často utíká do kina. Vše je jako celý film v Č/B monochromu, jen plátno hýří barvami. V jedné nádherné kratičké vizuální hříčce-záběru na všechny členy rodiny (už bez dědečka) do černobílého celku jen barevný odraz v babiččiných brýlích! Jinde coby dramatický akcent statický záběr ostrý jako brus na vrásčité cihly domu přes třepetající se žhavý vzduch z hořící popelnice. Branaghův dvorní kameraman Haris Zambarloukos na Belfastu naplno vyjeví, jakým je mistrem kompozice a citu/souznění obrazu i pohybu uvnitř obrazu, čímž dokonale slouží záměru autora a příběhu. Stejně tak výtečná mladá irská střihačka Úna Ní Dhonghaíle. Režisér Mike Nichols kdysi řekl, že film je jako člověk a buď mu věříte, nebo ne. Totéž lze říci o Belfastu.