Dobrý člověk Michal Hýbek (9. 10. 1957 – 20. 10. 2003)

Sportovní lukostřelba, lyžování, technické novinky všeho druhu, filmařina, víra v dobro člověka, soulad a zároveň věci, co nás přesahují. Tak lze ve zkratce shrnout Michalovu osobnost a životní zacílení. Historie si všímá jedinců burcujících, bojovníků, trpících za spravedlnost, vůdčích, mizivě už však lidí jednoduše řečeno dobrých, těch, kteří byli těmto oslavovaným nutnými pomocníky bez jakékoli myšlenky na často pro ně brutální důsledky. Sportovním žargonem řečení „nosiči vody“ jsou neprávem opomíjeni, zapomenuti, byť jejich důležitost je nezpochybnitelná. Kameraman Michal Hýbek byl jedním z těch veledůležitých nosičů vody, který si „minoritní“ práci v disentu tehdy sakramentsky odskákal, respektive odseděl v cele na Borech spolu s Václavem Havlem. Věřil lidem, snadno odpouštěl, jedno ale pochopit nedokázal – že ho za mrzký peníz udal undergroundem oslavovaný přítel, Jim Čert aka agent StB Akord/Homér.

11. října 2020 proběhl v kině Ponrepo i přes vyhlášený nouzový stav vydařený křest knihy Filmař(i) disentu, Michal Hýbek v paměti archivů a přátel (NAMU, Praha, 2020). Autor, Michalův dlouholetý přítel a v letech 1993–1999 děkan FAMU Jan Bernard, s jejím psaním, sháněním materiálů i po celém světě rozprchnutých pamětníků strávil přes sedm let. Vyčerpávající a faktograficky mimořádně podrobná monografie postupuje chronologicky jak Hýbkovým životem, tak i profesní dráhou kameramana a občasného režiséra. Přestože jsem Michala celkem dobře znal a hodně mi vyprávěl, dozvídám se plno pro mě nových nebo alespoň upřesňujících informací. Když jsem si po pár stránkách zvykl na styl a formu psaní s obřím množstvím odkazů, moc pěkně se to čte.       

Mikropříběhy místo biografie

Někdy v první půli 90. let při návratu z natáčení v Krkonoších s Michalem stavíme na křižovatce z vedlejší k hlavní silnici, po níž jedno policejní auto táhne na laně druhé, tenkrát ještě ve žlutobílých barvách bývalé VB. „Smutnej příběh,“ okomentoval situaci Michal. Bez náznaku sebestředného chechtotu, jaký že to pronesl supervtip. Na tenhle jeho lakonicky suchý humor jsem už byl připraven. V létě 1993, na cestě za indiánským dobrodružstvím – natáčením mého filmu K místu počátku (To the Place of Origin), při mezipřistání na Kennedyho letišti v New Yorku a čekání na spoj do Chicaga, ohlásili zpoždění o hodinu, pak o dvě, pak o tři… a my z obří haly do té noci sledovali podezřelý rej postav v bílých kombinézách kolem „našeho“ létajícího stroje. Ve mně i asistentovi Petru Schwarzovi se kumuloval strach, že tenhle Jumbo Jet na tom zjevně není nejlépe. Přistává tu letadlo každých padesát vteřin, takže periferně vnímáte kvapem se snižující světla. Z pohledu do tmy ranvejí na nás Michal šokem vybafl „Honem si něco přejte, padá letadlo!“ To na klidu nepřidá. Takřka ihned po vzletu Michal čistě usnul vedle brutálně chrápajícího pejzatého charedima. Já do uší vpustil Ministry, což aspoň částečně rušilo oboustranné chrápání i strach. Po zastávce v Chicagu jsme statečně dosedli v Minneapolis a na mě najížděl silný neklid. Letiště i haly prázdné, neb se standardně uzavírá v jedenáct večer. Na tomhle pustém nočním letišti náš štáb měla čekat nejdůležitější americká spojka, výtvarník, muzikant, a jak jsem ho posléze naučil vyslovovat, „domaci umelec“ John Raymond Berry. Nervák byl zbytečný. John jako jediný seděl v hale s neodmyslitelným úsměvem, na sobě triko s Kremlem a dobrodružství s natáčením Indiánů mohlo začít.

Tolik pár situačních minipříběhů, kterých v knize Jana Bernarda mnoho nenajdeme. V ní naopak autor pečlivě rozepisuje jednotlivé etapy Hýbkova života a tvorby v propojení s rozhovory s více než čtyřiceti pamětníky a filmařskými spolupracovníky (mnohde na pokračování, organicky zasazené do chronologie), včetně dlouhé stati o našem americkém natáčení. Hýbkův životní příběh navrch na mnoha místech doplňují i kožené záznamy z archivů StB. To vše, sice bez emočně silnějšího vkladu, pomáhá i nezasvěcenému čtenáři vytušit kontury Michalovy osobnosti.

Takoví lidé dnes moc chybí

Netřeba zbytečně ve zkráceném shrnutí kopírovat v Bernardově knize brilantně popsaná fakta. Pro pochopení Michala jako člověka, dobrého a morálně pevného člověka, více poslouží vyprávění Ivety Jordanové (v knize nezmíněné), dalšího z řady nezbytných „nosičů vody“ a od roku 2002 šéfky neziskové organizace pro monitorování korupce ve veřejné správě Růžový panter:          

Michala Hýbka jsem poznala v roce 1989, ještě před vypuknutím revoluce. Bylo mi dvacet a pracovala jsem v tehdejším kulturním středisku na Blatinách (dnes KC Průhon, Praha Řepy). Kromě jiného jsem měla na starosti dramaturgii filmového klubu a stalo se zvykem, že po oficiální, cenzory schválené části, kdy se promítal předem avizovaný film, následovala ještě nelegální část. A na té jsme díky Michalovi pouštěli dokumenty Originálního videojournalu. Ony i ty oficiální projekce byly dost na hraně. V rámci tzv. Amatérského fóra jsme promítali filmy Zdeňka Lorenze, Dobroslava Zborníka, Pavla Bárty, Ivana Tatíčka a také Michala Hýbka. Právě při této příležitosti jsem Michala osobně poznala. On se projekcí účastnil a dostal nápad vybrat od oka podle sympatií lidi v sále a nabídnout jim, že mohou po filmu zůstat a podívat se ještě na zvláštní vydání Originálního videojournalu. Některé díly točil Michal. Bylo to tehdy dost o hubu. Ale asi jsme mezi diváky vybírali dobře, protože nikdy nenastaly potíže a navíc z těchto akcí vznikla i řada přátelství. Byla to doba plná obav, nesvobody, ale i odhodlání a nepředstavitelné srandy.

Uběhl nějaký čas a nastal listopad. Hned po sedmnáctém se se mnou chtěl Michal urychleně sejít u něj doma kousek od Národní třídy (legendární garsonka V Jirchářích 5, pozn. aut.). Svěřil mi úkol. Měla to být rychlovka. Dojet za Andrejem Krobem, který se na tvorbě Originálního videojournalu významně podílel, převzít od něj kazetu, na které je nahrána část masakru na Národní třídě, a bezpečně tu kazetu dopravit do Celetné ulice, kde v prostorách divadelní fakulty sídlil revoluční štáb studentů, a předat ji Šimonu Pánkovi. Krobovi se podařilo dostat na kameru aspoň malou část brutality, s jakou totalitní policie 17. listopadu 1989 nastoupila na nevinné studenty. Michal mi dal rychlé školení – dům Andreje Kroba bude obšancován estébáky a cíl je tu kazetu za každou cenu propašovat ven, aby se mohla doručit do televize. Obával se toho, že pokud by šel k Andrejovi někdo známý, mohli by ho sebrat. Pojala jsem to nanejvýš zodpovědně. Natupírovala jsem si vlasy, nalakovala nehty, oblékla se jako pravidelná návštěvnice diskotéky v Perlovce, vzala si taxi a neohroženě vyrazila na Vinohrady. Taxi zastavilo před domem, kde pan Krob bydlel, a skutečně, přesně jak Michal tvrdil, kolem kroužili divní pánové s mastnými vlasy a ulíznutou patkou. Nakráčela jsem ke zvonkům, projela je tím rudým nehtem, zastavila se na nějakém cizím jménu, načež mi jeden estébák otevřel dveře do domu, já poděkovala, suverénně vstoupila dovnitř, přivolala si výtah a vyrazila o dvě patra výš, než bydlel pan Krob. Pak potichu seběhla dolů a cinkla na zvonek. Andrej Krob otevřel, měl na sobě bílé tílko a obrovské pruhované trenýrky. Čapl mě za límec, vtáhl do bytu a zabouchl dveře. Málem jsem se počůrala smíchy. „Dobrý den, já jdu pro tu kazetu,“ špitla jsem. „Moment!,“ zapráskal knírem a odešel do jiné místnosti. Po chvíli přišel a předal mi ten kontraband. „Tady to máte a pozdravujte studenty!“ Oči se mu zaleskly a já vycouvala z bytu. Potichu vyběhla zas o dvě patra výš a výtahem sjela dolů. Dole jsem byla oslovena jedním kroužícím krahujcem: „Tak co? Nebyl doma?“ Dodnes nevím, jestli to jen hráli a všechno věděli nebo si fakt mysleli, že jsem jakýsi socialistický eskort. Zmizela jsem s kazetou ve vinohradském parku, předala ji podle instrukcí a ještě ten večer se záznam šílených policajtů s obušky vysílal v tehdejší Československé televizi.

Tím ale zážitky s Michalem Hýbkem zdaleka nekončily. Michal se dobře znal s Václavem Havlem, seděli spolu v base. Když měl být Havel zvolen prezidentem, v zápalu revolučního nadšení jsme mu připravili první prezidentskou kampaň v americkém stylu, samozřejmě limitovanou tehdejšími možnostmi. Celá kampaň stála asi pět tisíc. Revoluční peníze vyndal z kasičky Saša Vondra a společně s několika výtvarníky a kamarády jsme se pustili do naprosto bláznivé improvizované akce. Obalili jsme dva tramvajové vozy do igelitu, převázali je mašlí, popsali a posprejovali slogany a hesly ve smyslu „Nejlepší dárek pod stromeček je Václav Havel prezidentem“, pozvali mažoretky i s dechovkou až z Karviné a vyrazili do pražských ulic. Tramvaj řízená naším kamarádem Božou Bursou projížděla zastávky, občas v centru vyplivla mažoretky s kapelou, ty bravurně napochodovaly na Národní, na Václavák, na Malostranské náměstí, tramvaj pokaždé obkroužila trasu a nabrala je zase zpátky. Tehdy ještě bydlel Václav Havel na nábřeží. Když jsme projížděli kolem Mánesa, Michal k němu zaskočil a vrátil se do tramvaje s tím, že zastavíme dopravu, tramvaj počká před domem i s mažoretkami, protože Havel se zrovna chystá někam do divadla na stávkovou akci a musí to vidět. Povedlo se. Paní Olga se dívala z okna, Václav Havel vyšel z domu, dostal kytku, cudně políbil některá děvčata na tvář a bylo vidět, že má radost. Po celém nábřeží stála auta a troubila a celé to mělo velice zvláštní dojemnou atmosféru. Michal Hýbek byl kamarád a skvělý chlap se smyslem pro humor. Moc mi tu chybí.

Sportovní lukostřelba, lyžování, technické novinky všeho . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář