Drive My Car

Text: Anna Šípová

Režie Rjúsuke Hamaguči, Japonsko 2021, 179 minut

„Ti, co zemřou, pořád myslí nějakým způsobem na své zemřelé. A tak to bude pořád. Ale my musíme žít.“ Snímek Drive My Car představuje dvojici protagonistů vyrovnávajících se se ztrátou blízké osoby. Získal mnoho prestižních ocenění, mezi kterými nesmíme opomenout zmínit cenu Nejlepší scénář v Cannes a Oscara za Nejlepší cizojazyčný film. Přesto nejde o klasický divácký snímek, a to hlavně kvůli jeho nezvykle dlouhé stopáži (bez jedné minuty tři hodiny), ale i pomalému tempu, které si vyžaduje divákovu trpělivost a soustředění. Režisér vychází ze stejnojmenné povídky Harukiho Murakamiho ze souboru Muži, kteří nemají ženy. Murakami se v příběhu věnuje motivu neporozumění si mezi lidmi, a i ve filmové adaptaci režiséra Rjúsuke Hamagučiho je toto téma dominantní.

Divadelní režisér Júsuke Kafuku prožívá ztrátu manželky Oto, která zemřela náhlou smrtí. Svůj žal se snaží zpracovat inscenací Čechovovy hry Strýček Váňa na divadelním festivalu v Hirošimě. Jeho experimentální inscenační metoda pracuje s herci, kteří si navzájem nerozumí. Každý z nich mluví jiným jazykem – pro zdůraznění základního tématu neporozumění dokonce vystupuje jedna herečka v korejské znakové řeči. 

Hlavním dějištěm snímku však není divadelní sál, ale Kafukův červený Saab, ve kterém každý den dojíždí do Hirošimy. Pro jeho majitele představuje útočiště, v kterém promlouvá s mrtvou manželkou. Ta mu kdysi, když sám vystupoval ve Strýčkovi Váňovi, nahrála všechny ostatní role na kazetu. On jí pak díky nahrávce odpovídá jako by šlo o čtenou zkoušku. Dennodenně má tak možnost s ní vést tento simulovaný rozhovor takřka ze záhrobí. Tento rituál se stal jeho denní meditací a zároveň díky němu neztrácí pouto se zesnulou Oto. Na této cestě ho, zpočátku jako nepříjemný vetřelec, doprovází šoférka Misaki Watari. Ta narušuje Kafukovu intimní atmosféru, přesto se mezi nimi zvolna vytvoří pevné pouto. 

Prostředí města Hirošima je pro Kafuku cizí a nehostinné: mrazivě chladné barvy betonových ulic a šedé ubíhající silnice, vyprázdněný prostor divadelní zkušebny bez jakýchkoliv rekvizit, jen s rozpačitými herci, kteří si mnoho neřeknou. Jediným vřelým útočištěm je Kafukův červený Saab. V něm probíhají všechny niterné rozhovory a zpovědi cestujících, které by jinak v okolním světě zůstaly viset bez povšimnutí. Tyto dialogy se harmonicky snoubí s mlčenlivými záběry zamyšlených postav a vytvářejí spolu kinematograficky netradiční formu. Drive My Car je tak více než klasickým filmem spíše „vizuálním románem“. Takovým, který své diváky ukolébá a nechá je usednout na místo spolujezdce stejně, jako hlavního hrdinu. Věřte, tahle jízda stojí za to.

Přidat komentář