Fug You! 5: Prostě řekněte ne rodinným hodnotám

Ed Sanders se ovšem nevěnoval pouze poezii, egyptologii a všemožným vydavatelským a občanským aktivitám, snažil se také v oblasti nezávislého filmu. Není to vlastně tak překvapivé, New York již řekněme od druhé poloviny padesátých let, hlavně ale během první poloviny let šedesátých, byl místem mnoha zásadních experimentů právě v této oblasti. Každému asi okamžitě naskočí jméno Andy Warhol, a přestože nám přijde, že připomínat jeho filmografii a novátorské počiny je – doufáme – zbytečné, přesto se na ni podíváme. Ovšem nejen na Warhola, ale i na řadu dalších, stejně tak významných filmařů. Nejdříve je však třeba ujasnit si, co se vlastně za obecným pojmem nezávislý, spíše undergroundový film skrývá. Ovšem nejen v Sandersově případě, ale i z pohledu našeho ohlížení se. 

Poprvé se termín „undergroundový film“ objevil v roce 1957 v eseji Underground Films kritika Mannyho Farbera. Ten jím označoval práci takových režisérů, kteří „hráli v Hollywoodu roli anti-umění“, přičemž i tentokráte, jak si jistě pamatujete z úvodní části našeho ohlédnutí se za americkým undergroundem, a z toho, co jsme psali o Marcelu Duchampovi a také Jindřichu Chalupeckém, nešlo o nějaký skutečný underground, tedy podzemí ve smyslu konspirace a podobně (jako tomu bylo u nás), ale spíše o metaforu popisující subverzivní kulturu, žijící a fungující „pod“ hlavními proudy, velkými médii i distribučními a nakladatelskými řetězci atd.

Koncem 50. let tak začala být takto označována tvorba režisérů působících především v New Yorku, ale i v Kalifornii, s postupem času se ale šířila i do jiných západních center, například do Londýna. 

Ocitujme nyní z obsáhlého a zasvěceného článku filmového kritika a publicisty Ljubomíra Olivy Podzemí USA, který vyšel v magazínu Světová literatura v roce 1969. Oliva v něm cituje esej, který v čtvrtletníku Film Culture publikoval v létě 1960 Jonas Mekas, výrazná osobnost undergroundového filmu, který jej nejen v roce 1955 založil, ale také vedl. Ostatně již jsme jej letmo zmínili v minulém pokračování a níže se mu ještě budeme věnovat. 

„Mělo by už být jasné,“ píše Mekas, „že nové americké umění, a proto i nový americký film, je nikoliv estetické, nýbrž především etické hnutí. Dříve než estetiku je třeba vybudovat člověka samého. Nazval bych bláznem každého, kdo by od této generace požadoval umělecká díla obsahující jasnou a kladnou filozofii a estetiku. Nic takového se nestane! Na to je tato generace příliš mladá, příliš vitální. Nastávající desetiletí bude ve znamení usilovného hledání a dalšího uvolňování citovosti, aby se tak proniklo ještě důkladněji do méně infikovaných hloubek lidské duše, aby se vyjádřila zoufalá snaha utéci před šablonami umění a života. Noví američtí filmaři usilují oprostit se od přílišného profesionalismu a techniky, která zpravidla brzdí inspiraci a spontánnost současné kinematografie; řídí se víc intuicí a improvizací než kázní, zoufale se snaží – stejně jako malíř, básník nebo tanečník o umění v letu, o volnou, spontánní inspiraci, o umění jako akci, a nikoliv status quo, o umění jako rozličné stavy cítění, a nikoliv jako sled faktů, zátiší nebo hudebních čísel. A protože se hlavní tendencí amerických filmařů stává zachycování života zevnitř, a nikoliv zvnějšku (Suzuki), prostřednictvím uvolňování citovosti, lze tyto filmy označit za spontánní kinematografii. Dále: spontánnost nových amerických umělců není vědomý ani rozumový proces; je to spíše jejich způsob života, jejich celá osobnost. Dospívají k tomu převážně intuitivně, bezprostředně. Noví umělci si tuto cestu spontánnosti nevolí, ani po ní nekráčejí vědomě; tuto cestu jim ukládá jejich doba – a je to jediná možná cesta. Umělec, stále vystavovaný realitě, sestupuje jaksi intuitivně ve svém zoufalství, ve svém hledání nezkažené základny pro svůj život stále hlouběji do údolí iracionality, kde spočívá všechna naše minulost a jádro našeho života. Toto je nejcharakterističtější projev (a úkol) nové generace, a proto nemůže dělat nic jiného než důvěřovat svým umělcům, svým potápěčům do hloubek lidského podvědomí.“

 

Ed Sanders se ovšem nevěnoval pouze poezii, egyptologii . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář