Hra/Režie: Alejandro Fernández Almendras

Okřídlené úsloví praví, že i na malém městě se dá dělat velké divadlo. To ovšem přináší určitá úskalí. Právě tohle téma je páteří snímku Hra, který má jinak podtitul „film o lásce a sexu pro klavírní kvartet o pěti aktech, jednom prologu, jedné mezihře a jednom epilogu“. Onou hrou je Euripidova Faidra či vlastně její parafráze z pera španělského spisovatele a filozofa Miguela de Unamuno v pomyslné aktualizované adaptaci divadelního režiséra Petra Čapka (Jiří Mádl), jenž se vedle profesionálních problémů sám dostává do osobní krize, která sice nemá rozměry antické tragédie, ale může pro něj být neméně osudová.

 

 

Sám prolog předestírá, o čem se tu bude hrát. Motiv mezilidských vztahů, v nichž se bortí původní idyla soužití, je obsažen nejen v úvodním monologu, ale i následné hysterické scéně, kdy na zkoušku vtrhne jeden z herců, aby vyznal lásku své kolegyni, což předjímá interpersonální problémy, jež se táhnou celým dějem. Zároveň tu slyšíme právě onu aktualizovanou pasáž týkající se kuponové privatizace a jejího zneužití, která se posléze stane trnem v oku místním pohlavárům, kteří se v textu poznávají a přejí si, aby byla vypuštěna. Následující dějství Casting je pak expozicí problémů v divadle i režisérově manželství. Tvůrčí muka se tu prolínají s nepochopením a odcizením doma. Již předtím naznačená kolize pak eskaluje v druhém dějství Náhradnice, kdy se alegoricky i doslova na scéně objevuje femme fatale v podobě herečky Karolíny (Elizaveta Maximová), která nakonec způsobí krizi na všech stranách a není tedy divu, že premiéra i rodinná pouta končí katastrofou. Coby zvláštní druh peripetie pak lze označit mezihru nazvanou Slunce nezapadá vždy nad mořem, jejíž smířlivý charakter však záhy naruší páté dějství symbolicky nazvané Nová hra, které je jakousi codou katastrofy. Epilog pak rozhodně není happy endem, ale úplný závěr nese jisté prvky katarze.

 

 

Chilský scenárista, režisér a střihač Alejandro Fernández Almendras však přes zmíněnou strukturalizaci děje nepracuje vysloveně schematicky s klasickou dramatickou stavbou, ale odkazuje se především k poetice československé nové vlny za šedesátých let minulého století, což podtrhuje archaizující černobílý formát 4:3. Nevstupuje ovšem pochopitelně do stejné řeky, ale každopádně dbá na neprvoplánovou obrazovou nápaditost, která vdechuje filmu zvláštní atmosféru. Skvěle se dokáže vypořádat s erotickou scénou, která přes svou obnaženost a erotický náboj rozhodně není podbízením se divákům či lacinou atrakcí. Silnou stránkou filmu jsou také herecké výkony, kde kromě již zmiňovaných exceluje Marika Šoposká v roli manželky a v neposlední řadě Jiří Štrébl ve zdánlivě vedlejší, ale významné roli inspicienta. Režisér nechává všechny své záběry doznít a herci mají možnost tu dotáhnout své emoce, ovšem nikoliv v takovém tom otrockém slova smyslu, jak bývá zvykem v televizních seriálech. Zajímavě pracuje také s hudbou. Tady je osou Klavírní kvintet G-moll, op. 57 Dmitrije Šostakoviče v podání Zemplínského kvarteta a Petra Jiříkovského, který je v dokonalé symbióze s celým vyprávěním, jež má přes vypjaté situace vlastně neustále jakýsi příjemně poklidný komorní charakter.

 

 

ČR/Chile/ Francie /Jižní Korea 2019

 

 

 

Přidat komentář