Hugo Haas – Go west, Hugo! Ženy, kokain, Hollywood (19. 2. 1901 – 1. 12. 1968)

Existovala-li v historii československé kinematografie pravá star hollywoodského střihu,  byl jí bezesporu Hugo Haas. Se všemi úlety i paradoxy. S tím pravým hereckým talentem a opravdovou autorskou dřinou. S přepestrým životním příběhem. S vynucenou cestou do Hollywoodu. I svou černosměšnou smrtí, za niž mohla pitomá vařená vajíčka…
5_hugo_haas_1Do mrazivé brněnské noci 19. února před 110 lety vykřičel Hugo první pozdrav své matce – ruské šlechtičně židovského původu. Tato skutečnost poznamenala vlivem budoucího politického vývoje jeho život stejně tragicky, jako životy většiny ostatních jemu podobných. Také noční čas Hugova narození mu předurčil dispozice pro bouřlivácký barový život. Hugo Haas byl bezesporu jednou z nejvýraznějších osobností československého filmu. Stvořil si neopakovatelný způsob moderního, antisentimentálního autorského herectví, které do té doby nemělo obdoby. Jeho komika byla založena na mnoha jemných výrazových polohách a silně inklinovala k ironii a sebeironii. Proslavil se už za první republiky hlavně svými rolemi svérázných dobrosrdečných lidských postav, často hrával typy v jádru dobrých starých mrzoutů či šibalských staříků, naoko spílajících neduhům doby a stěžujících si na zdravotní problémy, ovšem vždy s výjimečným způsobem ztvárnění jejich charakterů.
Jeho odkaz není dodnes nikým zastíněn a bohužel ani komplexně zmapován (odborné prameny se místy liší). Jeho česká herecká filmografie zahrnuje cca třicet filmů, pět režíroval, v emigraci natočil kolem čtyřiceti filmů a účinkoval asi ve čtyřech seriálech.

RADĚJI NEZPÍVAT, PROSÍM

5_hugo_haas_2Hugo, stejně tak jako jeho starší bratr Pavel (talentovaný hudební skladatel), studoval na brněnské konzervatoři zpěv, kde byl jeho profesorem také Leoš Janáček. Ten mu podle legendy prý poradil, aby se namísto zpěvu věnoval raději herectví… Slavný hudební skladatel tak možná nasměroval uměleckou kariéru Huga Haase. Podle jiné verze to bylo tak, že při závěrečných zkouškách z deklamace si jej všiml přítomný ředitel brněnského Národního divadla Václav Štech a hned mu nabídl roli Marka Antonia v Shakespearově Juliu Caesarovi. Ať to bylo jakkoli, po absolutoriu konzervatoře v roce 1920 získal mladý Hugo herecké angažmá v Národním divadle v Brně.
Přes krátkou zastávku v Ostravském divadle (1923–1924) odešel v roce 1924 do pražského Divadla komedie, odkud si jej ještě v témže roce přetáhl režisér Jaroslav Kvapil do Divadla Na Vinohradech. V tomto centru uměleckého dění se scházely všechny důležité osobnosti tehdejší múzické společnosti, tudíž i persony rozvíjející se múzy filmové. Jelikož film ještě neměl zvukovou podobu, nemohl Hugo Haas s plnou silou prosadit svůj talent pro filmové herectví. V němém filmu se tedy tento nadějný divadelní herec objevoval jen sporadicky (epizodní role v Innemanových filmech Josef Kajetán Tyl, 1925, a Z českých mlýnů, 1929, či adaptace oblíbených situačních frašek F. F. Šamberka v režii Václava Kubáska Jedenácté přikázání, 1925).
Hugo Haas se ovšem objevil hned v prvním českém zvukovém snímku Když struny lkají (1930, režie Friedrich Fehér), který byl realizován pouze o rok později než zvukové prvotiny předních evropských kinematografií. Po nástupu zvuku získává Haas strmě stoupající popularitu jako oblíbená figurka poláčkovských adaptací (Muži v offsidu a Načeradec, král kibiců, oba 1931) a okamžitě se stává hvězdou tohoto nového média. V roce 1932 se na natáčení melodramatické, divácky velice úspěšné Sestry Angeliky potkává s režisérem Martinem Fričem. Titulní roli zde hrála významná filmová herečka němé éry Suzanne Marwille, Fričova manželka. Haasův moderní a nesentimentální herecký výkon našel u Friče, jehož režisérský naturel byl velmi podobný, výrazné uplatnění a natočí spolu ještě množství vynikajících snímků. Na rozdíl od této polozapomenuté společné prvotiny se staly legendárními především Haasovy figurky z Fričových komedií Život je pes (1933), Mazlíček (1934), Poslední muž (1934), Ať žije nebožtík (1935), Jedenácté přikázání (1935), Ulička v ráji (1936) nebo Mravnost nade vše (1937).

MILOVNÍK ŽEN A KOKAINU

5_hugo_haas_3Hned od počátku své kariéry byl Hugo Haas miláčkem žen a dívek. Obdivovatelky lákal jeho pohledný zevnějšek, lahodně modulovaný hlas a na všechny působil jeho smysl pro humor. Byl proslulým elegánem, nosil vždy klobouk, bílou šálu a dokonalé boty. Jak píše Otakar Vávra ve svých pamětech: „Když jsme šli spolu po Národní třídě, neminuli jsme jedinou ženu, mladou nebo středního věku, která by se po něm neohlédla se slibným úsměvem. Haas byl totiž velice zábavný společník a vyloženě postelový typ.“ V mládí se nevyhýbal společenským sedánkám ani milostným dobrodružstvím. Jeho první slavnou milenkou byla hvězda němého filmu Andula Sedláčková. V řadě následovaly další: Adina Mandlová, Ljuba Hermanová, Olga Scheinpfl ugová… Pověst Huga Haase coby svůdce byla veřejně známa. Voskovec s Werichem ve svých Dopisech vzpomínají třeba na „jistou paní, co se nad ním klenula a při tom mu říkala: ,Mistře, to jsem ani netušila, jaké vy jste prase!‘“
V meziválečné době patřily k životnímu stylu pražské bohémy odvázané mejdany v bytech a Haas je rád pořádal u sebe doma. Kromě kumpánů od filmu, divadla nebo z literárních i podnikatelských kruhů k nim samozřejmě patřily mladé a krásné ženy. Hrál se jazz, vypilo se moře alkoholu a často také „sněžilo“. Ljuba Hermanová vzpomínala, že „kokain byl velmi populární drogou umělců a intelektuálů. V Československu v té době registrovali na 600 překupníků koksu!“ Tehdy ale kokain oproti dnešku používali s rozumem, spíš jen na zlepšení nálady. Znalci jako Haas jej ovšem brali hlavně na podporu sexuální výkonnosti. Nebyl žádná „smažka“, vždy byl schopen pracovat skvěle připraven a v plném nasazení. Po sňatku s Marií Bibikoffovou se kokainu vcelku bez problémů vzdal. Ve své knize 5_hugo_haas_4Dlouhá svatební cesta Marie vzpomíná, jak po nastěhování k Haasovi našla kokain v jeho koupelně – „Co to je, nějaký prací prášek?“, zajímala jsem se. „Ne, to je kokain, to jsem kdysi bral. Vyhoď to, prosím, do záchoda.“

NÁRODNÍ DIVADLO A FILMOVÁ REŽIE

V roce 1930 získává Hugo Haas angažmá na první divadelní scéně v Národním divadle v Praze. Mezi velkou konkurencí slavných jmen je obsazován do náročnějších rolí, v nichž se mu daří rozvinout svůj pověstný komický talent. Abychom nebyli jednostranní a Haase nebrali pouze jako komika – jeho nejoblíbenější a vrcholnou rolí v Národním divadle byla vážná dramatická postava doktora Galéna z Čapkovy Bílé nemoci (později zfilmována), kterou autor psal údajně Haasovi přímo na tělo. Vzrůstající úspěch dovoluje Haasovi vybírat si pečlivěji náměty a scénáře, takže snad není v jeho herecké filmografii slabšího filmu. Vedle Vlasty Buriana se během 30. let stává druhým nejoblíbenějším filmovým komikem. Příliš nepřekvapuje, že tvůrčí osobnost Haasova se po velké plejádě komických rolí časem přiblížia i k režijní práci. Pod svým prvním autorským filmem Velbloud uchem jehly (1936) je podepsán společně s debutujícím Otakarem Vávrou. Snímek je ne zcela zdařilou verzí slavné Langerovy divadelní komedie a Haas si v něm po boku Antonie Nedošínské zahrál roli otce rodiny. Za režijní spoluúčasti J. A. Holmana pak natočil plytkou veselohru Děvčata, nedejte se! (1937). Režie ve dvojici mu tedy evidentně nesvědčila. Větší úspěch zaznamenal Haas až se svou první samostatnou režií – film Kvočna (1937) je také jediným jeho českým filmem, v němž sám nehrál.
V roce 1937 mělo v kinech premiéru Haasovo nejvýznamnější domácí filmové dílo, adaptace již zmiňované Čapkovy hry Bílá nemoc. Byť zde režisér Hugo Haas převzal obsazení všech hlavních rolí z inscenace ND, není to pouhé převedení divadelního dramatu do obrazové podoby. Haas se snímkem Bílá nemoc prezentuje jako regulérní filmař. Perfektně využil filmových prostředků – významotvorného pohybu kamery se systematickým a nápaditým důrazem na detail, montáž umožňující sugestivitu a herecké výkony bez přehnaných divadelních gest. Žid Hugo Haas dokonale porozuměl nežidovskému Čapkovi a jeho prorocké vizi. Tím, že do filmu dal velký kus svého já, vzniklo naprosto stylově čisté a svébytné dílo, představující po filmařské stránce neuvěřitelně poctivé řemeslo. O to silněji je nutné vyzdvihnout, že Hugo Haas si k filmu sám napsal scénář a zahrál hlavní roli doktora Galéna. Tento film zůstal asi nejkonkrétnějším a nejvýraznějším varováním před nebezpečím fašismu, jaké bylo v předmnichovském Československu natočeno.
5_hugo_haas_5Vzácné záběry z natáčení Bílé nemoci obsahuje rozmarný dokumentární filmový fejeton Továrna na iluze (1937, režie Jiří Weiss, s vtipným komentářem Martina Friče), který vlastně jako první „film o filmu“ poodhaluje divákům prostředí natáčení a výroby filmů, jež bylo do té doby opředeno mnoha tajemstvími. Poslední režijní prací Huga Haase v českém filmu byl snímek podle vlastního námětu a scénáře Co se šeptá (1938) – sentimentální příběh manželského trojúhelníku z konce 19. století.

ÚTĚK

Už několik měsíců před podepsáním Mnichovské dohody se Haas pro svůj židovský původ a protifašistickou angažovanost stal terčem radikálních pravicových kruhů. Například v roce 1938 napadly fašistické noviny Vlajka jeho účinkování v divadelní inscenaci R.U.R. Po Mnichovu mu byla zakázána činnost a na počátku roku 1939 byl donucen podat výpověď v Národním divadle. Mezi pamětníky se proslýchalo, že se na jeho propuštění měl zásadní měrou podílet Otakar Vávra… Ten o Haasovi ovšem ve svých pamětech licoměrně pěje samou chválu a vyzdvihuje ho jako svého filmového učitele – „Haas byl srdečný, bezprostřední, vůbec si nehrál na filmovou hvězdu, ačkoliv byl o deset let starší, mluvil se mnou zcela otevřeně i o svých soukromých záležitostech. Učil jsem se u něho psát moderní dialog, zvážit a vybrousit každé slovo, vypilovat vtip k největší stručnosti a dokonalosti… Humorné části dialogů si několikrát vracel a pozměňoval, doplňoval, až dostaly konečnou podobu, kde už se nedalo změnit ani slovo.“
5_hugo_haas_6Krátce nato se Hugo Haas rozhodl spolu se svou ženou opustit republiku. Prchali bez peněz, museli čelit nacistickým provokatérům. Přes zastávky ve Francii (kde natočil a hrál ve filmu Notre Combat, Náš boj, 1939) a Španělsku se po dramatické cestě nakonec manželům v roce 1940 podařilo přeci jen dorazit do USA. Haas se navíc na lodi do New Yorku nakazil žloutenkou a s infekční chorobou bylo velmi složité dostat se do „země svobody“. Jistě bolestný byl pro manžele také fakt, že v republice museli zanechat svého teprve pětitýdenního syna, který válku přežil v opatrování Hugovy švagrové a až jako sedmiletý se dostal k rodičům do USA. Haasův otec Zikmund a bratr Pavel, kterým se nepodařilo včas opustit zemi, zahynuli v Osvětimi.
Ze stejných důvodů jako Hugo Haas, tedy pro svůj neárijský původ nebo politické přesvědčení, prchala po Mnichovu z vlasti značná část umělecké elity – režiséři Karel Lamač, Jiří Weiss, herci Jiří Voskovec, Jan Werich, kameramani Otto Heller a Alexander Hackenschmied, animátor Karel Dodal, spisovatelé František Langer, E. E. Kisch, hudební skladatel Jaroslav Ježek a další. Mnoho z nich se z emigrace už nevrátilo. Ani Hugo Haas.

AMERICKÁ KARIÉRA – DIVADLO, HERECKÁ ŠKOLA, WESTERNY

5_hugo_haas_7Po příjezdu do Spojených států se s manželkou Marií Bibikoffovou pár let prokousávali a hledali místo pro zakotvení. Začátky v Americe byly bez peněz těžké, ale nakonec se Haasovi podařilo prorazit i tady. Zprávy o jeho hereckém umění se donesly i do Hollywoodu, takže cíl cesty byl nasnadě. Díky špatné výslovnosti však musel zprvu hrát spíše epizodní role nebo cizince. Aby se v anglickém jazyce zdokonalil, hrál do roku 1942 v divadlech (hrával až 20 představení měsíčně), kde spolupracoval např. se slavnými dramatiky Erwinem Piscatorem a Bertoltem Brechtem. Zlomovým v americké kariéře Huga Haase byl rok 1944, kdy ztvárnil roli ruského sedláka ve filmu podle námětu A. P. Čechova Summer Storm (Letní bouře, režie Douglas Sirk), jenž zaznamenal značný komerční úspěch a z Haase se rychle stávala hvězda i za oceánem. Od této své první velké hollywoodské role hrál jen do roku 1950 ve 25 filmech (sic!). Ještě v roce 1944 hraje Haas velkou roli ve filmu Days of Glory (Dny slávy), který ho s konečnou platností pasuje mezi hvězdy Hollywoodu. Za rovnocenného kolegu jej považovali takoví velikáni americké kinematografie jako John Wayne, po jehož boku si zahrál ve westernu Dakota (1945) nebo Oliver Hardy, s nímž hrál partii v dalším westernu Fighting Kentuckian (1949). V roce 1945 svěřil Haasovi hlavní roli ve svém nejúspěšnějším americkém filmu Jealousy (Žárlivost) také slavný český režisér Gustav Machatý.
5_hugo_haas_8Ačkoli se Hugo Haas díky své stoupající slávě hollywoodské hvězdy mohl cítit pracovně naplněn, jeho nátura potřebovala širokou tvůrčí seberealizaci. Zapojil se tedy do pedagogické činnosti na non-profitní hollywoodské herecké škole Actor’s Laboratory, kde byl jedním z jeho žáků později slavný Gregory Peck. Právě Hugo Haas doporučil Gregoryho Pecka jako velký talent do filmu Days of Glory.

PRODUCENTEM A REŽISÉREM V HOLLYWOODU

5_hugo_haas_9Ani statut hollywoodské star, ani funkce respektovaného pedagoga Huga Haase ještě zcela nenaplňovala. V roce 1950 si tedy zakládá vlastní filmovou společnost a z herecké hvězdy se mění na producenta, režiséra a scenáristu.
V pronajatém hollywoodském ateliéru, v němž Charlie Chaplin před lety realizoval Moderní dobu, natočil hned v následujícím roce podle vlastního scénáře adaptaci románu Josefa Kopty Hlídač č. 47 pod názvem Pick Up, v níž si zahrál i hlavní roli ohluchlého železničáře. Film měl velký úspěch a je jedním z nejlepších, které Haas realizoval v zámoří. Herečku Beverly Michaels, představující v tomto snímku mladou dívku, obsadil Haas i do dalšího filmu The Girl on the Bridge (Dívka na mostě) – příběhu typické femme fatale a jejího vlivu na muže. Následující filmy Huga Haase jsou námětově značně podobné. Často zobrazují osudy stárnoucích mužů zamilovaných do mnohem mladší ženy. Vrcholem Haasovy americké tvorby byla adaptace románu Shirley Jacksonové The Bird’s Nest s názvem Lizzie (1957), v němž hlavní hrdinka trpí schizofrenií a její tělo „obývají“ tři naprosto rozdílné osobnosti. Toto dílo bývá kromě Haasovy režie vyzdvihováno také v souvislosti s vynikajícím hereckým výkonem Eleanor Parker v hlavní roli.
Vynucenou americkou anabázi Huga Haase lze shrnout slovy filmové historičky Charlie Von Der Vogelweide: „V Hollywoodu dosáhl úspěchu, jaký nedosáhli významní režiséři z Německa a Francie, taktéž emigranti: režíroval filmy a ty se hrály.“ A sám Hugo Haas nedlouho před svou smrtí v roce 1968 na svou kariéru vzpomínal: „Celkově vzato však Hollywood nebyl pro mne zklamáním. Naopak, já na něj vzpomínám rád. Hollywood je něco neobyčejně inspirujícího, tam úžasně rozuměj práci.“ Téměř neznámou bulvární perličkou je fakt, že v Haasově studiu se pokusila k filmu prorazit i v té době zcela neznámá Marilyn Monroe. Producentovi se na konkurs přišla představit v nádherném kožichu. Když ho rozevřela, nic pod ním neměla. Haas ji do filmu nevzal…

ZPÁTKY DO EVROPY

5_hugo_haas_10Na konci 50. let se Haas vrátil do Evropy a po krátké zastávce v Itálii se spolu se ženou v roce 1961 usadili ve Vídni. To aby měl co nejblíže k rodnému Brnu, kam ale kvůli komunistům nechtěl. Kromě krátké návštěvy na oslavách Národního divadla v listopadu 1963 se do vlasti už nevrátil. Při té příležitosti s ním tehdejší děkan FAMU A. M. Brousil udělal pouze obvyklý seminář pro studenty a pedagogy o jeho zkušenostech z amerického filmu. Československé kulturní kruhy žádnou významnější snahu o odčinění příkoří, které mu před válkou způsobily, neprojevily… Po návratu do Evropy začal Hugo Haas brzy spolupracovat s rakouskou televizí, kde opět režíroval filmy podle vlastních scénářů – mj. Der Nachbar (Soused, 1966) a Verrückt (Bláznivý nápad, 1967). I z bývalé vlasti přicházely herecké nabídky. Jiří Krejčík jej chtěl obsadit do filmu Čintamani a podvodník (1964), dvojice Kadár, Klos do připravované adaptace Války s mloky (nerealizováno), Haas ale veškerou spolupráci s komunistickou filmovou mašinérií odmítal.
V onom divném roce 1968 byl Hugo Haas už těžce nemocný. Prodělal infarkt a trpěl depresemi. Odešli jeho dávní přátelé Martin Frič, Olga Scheinpflugová i Zdeněk Štěpánek. Prvního prosincového večera toho roku sledovali Hugo se ženou v televizi film o delfínech. Marie pak odešla jako každého večera do kláštera. V té době už spolu nebydleli. Jejich vztah prodělal mnohé turbulence, ovšem stále si sebe vzájemně vážili a pravidelně se navštěvovali. Na Huga přišla mlsná. Dal si vařit vajíčka. Nějak na ně zapomněl. Najednou byl byt plný štiplavého kouře. Hugo otevřel dveře a v úleku se nadechl… Příčinou smrti byl astmatický záchvat v kombinaci se srdečním.

Foto archiv (není-li uvedeno jinak)

Přidat komentář