Josef Císařovský: Ztracen 45

Dokumentarista Josef Císařovský se životem a dílem bratří Čapků zaobírá již delší dobu. V roce 2007 natočil ve spolupráci s Památníkem Karla Čapka středometrážní dokument Život a doba Karla Čapka a o dva roky později Slovensko bratří Čapků. V koprodukci s Českou televizí pak v roce 2010 realizoval hodinový dokument Nekonečná pouť Josefa Čapka. Právě při této příležitosti narazil na deníky Josefovy ženy Jarmily, které ho inspirovaly k poněkud jinému formátu, tedy hranému dokumentu.
Niterný příběh vztahu Jarmily a Josefa se odehrává ve třech časových rovinách. Citové vzplanutí od roku 1910 až do svatby o deset let později zachycuje vzájemná korespondence. Následné postupné odcizení pak deníky z třicátých let, hybnou páteří celého díla je pak hledání nezvěstného Josefa v letech 1945. V učebnicích a slovnících najdete údaj, že Josef Čapek zahynul v dubnu pětačtyřicátého roku při tyfové epidemii v koncentračním táboře Bergen‑Belsen těsně před jeho osvobozením, ale řada věrohodných svědků tvrdila, že ho viděli na různých místech v pozdější době. Na to konto se Jarmila rozhodla po něm pátrat a i když ho fyzicky nikdy nenašla, podařilo se jí nalézt sama v sobě dávno ztracenou lásku. Díky těmto okolnostem se film stává určitým mystériem včetně toho, že Josef Jarmile z koncentračního tábora napsal dopis, v němž ji žádá, aby zničila asi tři sta jeho obrazů, které nepovažoval za natolik zdařilé, aby mohly být jeho pozůstalostí. To se skutečně stalo a Jarmila společně s rozřezanými obrazy spálila pravděpodobně i své celoživotní dílo – román, který psala jakoby Josefovi navzdory.
I když se ve filmu prakticky nic neděje, je to velice dramatické dílo a skutečně hluboká sonda do lidské psychiky. Mladý hudební publicista Kamil Fila prohlásil, že tahle látka by si zasloužila regulérní hraný film, ale to se zdá poněkud sporné, protože tady je silnou stránkou naprostá autenticita deníkových záznamů a následovná fabulace by mohla skutečnou sílu tohoto příběhu zdeformovat. Forma poetického hraného dokumentu, pouze s vnitřními monology, které vycházejí z reálných podkladů, případně doplňující komentáře, to všechno jsou zcela adekvátní výrazové prostředky.
V tomto ohledu má film Ztracen 45 jednu relativně výraznou pihu na kráse. Kombinace hraných scén a klasického dokumentu je vždycky záludná a přečasto záhubná (povětšinou právě kvůli těm hraným dohrávkám). Tady je to poněkud obráceně. Ještě bych celkem přijal vstupy vnuka Čapkových (kdo to je, se ovšem z filmu nedozvíte), který se objevuje na začátku, cca uprostřed a na konci, i když prakticky žádnou informaci nenesou, ale dají se považovat za ústrojné. Vysloveně nesmyslné jsou však někde uprostřed výpovědi německého faráře a jakési zdravotní sestry, které jsou vzhledem k vlastnímu příběhu naprosto marginální a přinášejí zcela nulové informace typu, že se Jarmila Čapková setkala s řádovou sestrou, která k ní byla milá, respektive, že doba byla zlá a všichni žebrali a kradli. To je najednou docela nemilé vytržení z konzistentně plynoucího děje, kde se pouze účelně střídají zmiňované tři časové roviny a všechno do sebe skvěle zapadá. Údajně má být tahle vsuvka jakýmsi potřebným překlenutím a byla původně mnohem delší, ale ve výsledku je to prostě jen stylová nečistota, která sice úplně nezničí celkový dojem, ale zanechá v divákovi stopovou hořkou pachuť. Žel, je to první věc, která mě bezprostředně po filmu napadla, teprve postupem času mi tanuly na mysli skutečné klady – opravdu poetická obrazová stránka, skvělá práce s někdy částečně rozpohybovanými dobovými fotografiemi, psychologický ponor, který v divákovi rezonuje a může ho vztahovat k vlastním zkušenostem nebo k situaci svých přátel a známých, a v neposlední řadě právě ono vágní neuchopitelné tajemství. To sice divák nemá šanci odhalit, ale může působit na jeho fantazii, byť třeba zcela povědomě.
Film Ztracen 45 měl premiéru 10. září 2014 v Městské knihovně v Praze, kde je také skvělá výstava komentující Čapkovo dílo, a dále se má promítat právě v knihovnách či jednosálových artových kinech. Pokud máte rádi psychologická dramata, tak rozhodně doporučuji. Fanouškům akčních snímků naopak.