Králíček Jojo: Režie Taika Waititi

USA/Nový Zéland/ČR 2019

Na konci ledna vstoupil do českých kin dlouho očekávaný snímek uznávaného tvůrce a satirika Taiky Waititiho, rodáka z Nového Zélandu. Satirická podívaná se odehrává ve Třetí říši v době války. Malý Jojo se touží dostat do války, aby mohl být Hitlerovým strážcem, a proto se s kamarádem Yorkim dostává na výcvik do Hitlerjugend, kde se má všechno naučit. Výcvik má na starosti skoro až hvězdná dvojice Sam Rockwell a Rebel Wilson, kteří vytvářejí opravdu skvělé kombo. Ostatně, kdykoli se na scéně objeví Rebel Wilson, převálcuje všechno ostatní. V Králíčku Jojovi také září Scarlett Johansson, která je nominována na Oscara za nejlepší vedlejší roli. Samotný film má pak dalších pět nominací.

První část snímku je hodně parodická, narozdíl od těch ostatních. To podtrhuje primárně sám režisér Waititi v roli imaginárního Hitlera (ač je sám tvůrce židovského původu), kterého si Jojo představuje v hlavě jako svého nejlepšího kamaráda. Expozice snímku je primárně založena na zesměšnění Hitlera a nacismu jako absurdní ideologie, která bohužel nemá hranic. Scenáristický bod obratu ale nastane ve chvíli, kdy Jojo doma najde ukrytou dívku Elsu, o které zjistí, že je Židovka.

V tu chvíli se poetika Králíčka Joja zcela změní. Zatímco byla první část parodická, pomyslná druhá část už silně zavání válečným dramatem a dostává se do více intimní roviny mezi samotnými představiteli, ať už jsou to rozhovory syna s matkou (skvělá Scarlett Johansson), rozhovory syna s Elsou anebo to ze všeho nejintimnější, rozhovory matky s Elsou. Právě to jsou chvíle, kdy se film absolutně mění a Waititi zkušeně přechází z parodie přes komedii až do dramatu. Žánrový rozptyl Králíčka Joja je tedy veliký, ale zároveň přesně vyměřený. Waititi už díky svým zkušenostem s dramatickou tvorbou přesně ví, kdy má která část skončit.

Hlavní postavou se tak na chvíli stává právě matka, o které se divák dozvídá, že názory svého syna vůbec nepodporuje a svoji vlast momentálně nesnáší. Svěřit se s tím může jenom Else, kterou ona sama ukryla na své půdě, a doufala, že ji Jojo neobjeví. Vznikají tak zvláštní tajemství mezi čtyřmi postavami, které celý příběh vedou. Jojo a Elsa se spolu baví, protože se Jojo snaží zjistit všechno podstatné o židovské rase. Elsa a matka vedou konverzace o lásce, ale nesmí se to dozvědět Jojo. A to, že se Jojo sblížil s Elsou, možná i trochu zamiloval, což ale není schopný odhadnout, se zase přestává líbit imaginárnímu kamarádovi Hitlerovi.

Casting Králíčka Joja je opravdu značně povedený a velmi úzce je spjat s jednotlivými (skvěle napsanými) charaktery, kterým jejich představitelé plně dostáli. Dá se skoro říct, že co postava, to skvost dotažený do dokonalosti, ať už mluvíme o hlavních rolích (především debutující dvanáctiletý Roman Griffin Davis, který už má na kontě nominaci na Zlatý Glóbus), tak o těch epizodních (například úžasně slizký Stephen Merchant).

V hlavě vám rozhodně uvízne samotné finále, nebo spíše doznění snímku. Závěr se totiž obrací zpátky k jedné ze situací v příběhu, kdy ji nechal bez dovětku a navazuje na ni právě až v poslední scéně, tedy nechává hlavní dva hrdiny tancovat na tematickou píseň. Používá tak stejného postupu, který se například ve stejném roce objevil u norské Psychobitch Martina Lunda anebo před pár lety v Charlieho malých tajemstvích. S druhým jmenovaným filmem je Králíček Jojo spjat právě výběrem závěrečné písně. A s podobnými pocity, jako když končí Charlieho putování životem, za tónů písně Heroes Davida Bowieho končí i jedna z nejlepších filmových satir 21. století.

Pro Taiku Waititiho se rozhodně jedná o důležitý snímek kariéry, kterým si znepřátelí značnou část německého publika, protože co si budeme povídat, Němci nemají rádi narážky na jejich kulturu či dokonce ještě stále tabuizované téma nacismu v jejich zemi. Je to ale důležitý snímek i z pohledu jeho kariérního růstu. Začínal točit filmy na rodném Novém Zélandu, celovečerní debut nesl název Orel kontra žralok, následoval Kluk, ovšem největší úspěch mu doposud přineslo komediální mockumentary o upírech Co děláme v temnotách, kterým si získal většinu artového publika a prosadil svoje jméno i mimo Nový Zéland. To mu přineslo daleko větší možnosti, například natočit Thora: Ragnarok pro Marvel. Po třech letech se znovu vrátil k tématům a žánru jemu bližším – komedii potažmo parodii, kterou Králíček Jojo bezpochyby je.

Kalendář Taiky Waititiho vypadá momentálně tak, že na oscarovém ceremoniálu může získat cenu za nejlepší adaptovaný scénář, dále by měl letos dokončit další snímek Next Goal Wins s Michaelem Fassbenderem, potom je vázán listopadem 2021, kdy do kin doputuje další Thor v jeho režii, a ještě k tomu už nějakou tu dobu chystá hraný remake anime klasiky Akira. Jelikož to vypadá, že si Waititiho ukradl Hollywood, můžeme doufat, že si prosadí a udrží svůj autorský unikátní přístup, díky kterému se stal jedním z nejvyhledávanějších režisérů současnosti. Králíček Jojo sice už nedrží stejné principy jako jeho předchozí novozélandská produkce, ale ještě stále je s ní velice úzce spjat. Těží z jednoduššího humoru a samotné Hitlerovy karikatury, kterou by snad nikdo jiný neztvárnil tak skvěle jako sám Waititi. Zajímavostí je, že právě u nás byla natočena velká část filmu. Natáčelo se primárně v Žatci a Úštěku. Pokud nevíte, kde Úštěk leží, bylo by dobré na tom něco změnit. Protože i Taika Waititi už to ví.

Přidat komentář