Nejhorší člověk na světě

režie Joachim Trier

Norsko, 2021, 129 min

 

Norský režisér Joachim Trier se po překvapivém intermezzu v podobě mysteriózního fantasy thrilleru Thelma (2017) vrací zpátky ke svým osvědčeným tématům a prvkům. Nejhorší člověk na světě je dosavadním vrcholem jeho tvorby.

Třicetiletá Julie neví, co si počít se svým životem. Zaměstnání a obory studia mění jako ponožky, protože v nepřeberném množství různorodých možností nechce sáhnout vedle. Její přítel Aksel, autor populárních komiksů, by se ale chtěl usadit a nejlépe rovnou založit rodinu. Julie na večírku potká okouzlujícího Eivinda, s nímž zažije krásnou noc. Kontakt si na sebe nedají, ale po krátké době se náhodou potkají znovu.

Oslo je holt malé město, jak ostatně říká sám Trier a hrdinové jeho filmů. Tento složil z dvanácti kapitol, epilogu a prologu. Výraznou epizodicitou, ruční 35mm kamerou, hereckou autenticitou, eklektickým zvukovým mixem a zařazováním archivních záběrů navazuje na tvůrce francouzské nové vlny, o nichž tvrdí, že na něj měli zásadní vliv.

V Nejhorším člověku na světě uplatňuje motivy, témata a prvky známé ze svých předchozích děl: debutové Reprízy (2006) o dvou začínajících spisovatelích, obrázku z jednoho dne života narkomana Oslo, 31. srpna (2011) a rodinného dramatu o ztrátě milovaného člověka Hlasitější než bomby (2015). Ve všech jmenovaných vystupují postavy z intelektuálního, potažmo uměleckého světa: na zdech mají obrazy, za zády velké knihovny, poslouchají Joy Division, New Order, Sylvestera a další hudbu 70. a 80. let, hlavní postavy jsou fotografové, herci, hudebníci, literární vědci nebo literáti.

Právě literatura je pro Trierovy filmy zvlášť zásadní. Postavy jeho filmů vždy napíší nějaký text, kterým otevřou své nitro a popíší pocity, jež nedokáží ventilovat verbálně. Hrdinové jsou nevyrovnaní a sebekritičtí – přestože okolí jejich práci chválí, oni to nikdy nedokáží přijmout. Tento postoj sdílí i nadmíru sebekritická hrdinka Nejhoršího člověka na světě: nikomu nevěří, že je dobrá, podle svého soudu je naopak ta nejhorší. Dalším typickým znakem je využití vypravěče. Neprovází celým příběhem, ale jen komentuje určité části a často se zjeví omylem: když někdo v kavárně čte knihu, která odpovídá žité situaci hrdinky, ze čtení se najednou stává voiceover. A stejně tak, akorát převráceně, funguje sebereflexe Julie: když ve finální scéně jiné postavě řekne, že je hrozná, ve skutečnosti promlouvá k sobě samotné.

Jedna z ústředních otázek, kterou si klade Julie a potažmo i Trier, zní: co by kdyby? Julie totiž na malou chvíli zastaví čas a ponoří se do svých představ. Běží přes zmrzlé město z trochu snobské do příjemné hipsterské čtvrti: od Aksela k Eivindovi. S oběma Juliinými partnery je neoddělitelně spojeno prostředí, v němž bydlí. Aksel je lynčován za nekorektní šovinistický humor svých komiksů, který si brání hlava nehlava; Eivind se snaží žít co nejvíce udržitelně a uvědomuje si hrozbu klimatické krize. Hrdinka tak přebíhá nejen mezi dvěma partnery a dvěma částmi města, ale také mezi dvěma světy. Ani jeden svět není ideální. Mezi nimi je časová a názorová propast, která zároveň slouží jako zvrat v žánru, kdy se z romantické komedie stává sentimentální drama. Nejhorší člověk na světě funguje jako generační výpověď člověka kolem třicátého roku života v tzv. krizi mladého věku. Jakékoli rozhodnutí udělá, stejně to bude celé špatně.

Přidat komentář