Nonstop lahůdky/Režie: Jan Hřebejk

Nonstop lahůdky je televizní film režiséra Jana Hřebejka a Tomáše Pavlíčka, který své první nadšené reakce zaznamenal už na Letní filmové škole v Uherském Hradišti, kde měl světovou premiéru, v prosinci ho pak odvysílala Česká televize. Počin, který je specifický pro svoji kouzelnou filmovou poetiku a herecké výkony vůdčích představitelů, je rozhodně něčím, co by nemělo ve spárech kinematografie zapadnout. Naopak, snímek je naprosto výjimečný.

V rytmu sedmdesátkových a osmdesátkových hitů se odehrává absurdní příběh jedné noci v pražských Nuslích, jejichž dnešní podoba byla udána právě výstavbou Nuselského mostu ve stejném časovém období. Film, ve kterém sedí úplně všechno do posledního detailu, ale zato se v něm skoro nesedí, herci i kamera jsou v pohybu jako dnešní doba. Postavy změní prostředí a názory během jediné noci několikrát, i přesto mají ale stále jasný herecký projev, jehož civilnost nemá v českém filmu příliš mnoho obdob. Všechno, co se v něm odehrává, má smysl. A právě to, co v něm smysl nemá, tak ho nemá záměrně, protože kdyby to smysl mělo, neměl by smysl samotný film. To, co chce předat divákovi, totiž spočívá právě v tom, jak unikátně se povedlo Hřebejkovi s Pavlíčkem vystihnout všední životy nás všech, a to na půdorysu tří hlavních prostředí a pár skvěle napsaných a rozvržených postav.

Neustálé přepínání mezi žánry komedie a dramatu, které chvílemi ústí v detektivku, zvládají Eliška Křenková a Miroslav Krobot herecky naprosto bravurně. I přesto, že je Krobot známý pro své role zapšklých starců a v Nonstop lahůdkách tomu není jinak, právě v komediálních momentech divákovi nabídne i potutelný úsměv a postavě tím dá něco, co jeho předchozím rolím možná chybělo – lidskost. Zato Křenková v roli rozjařené holky, která ještě stíhá tempo života, možná ho chvílemi dokonce i předbíhá, se usmívá skoro pořád. O úsměvy ale nejde, ty jenom dodávají snímku jakési prazvláštní kouzlo, symbolizující vzniklou pozitivní a přitom melancholickou atmosféru. Nedá se říct, že by jeden z nich zastával hlavní roli, oba si velmi zdatně a zkušeně sekundují. Dalo by se možná říct, že se skoro trumfují.

Příběh je také prolnut řadou gagů, které ale Pavlíček nezneužívá jen pro střídmé pobavení diváka, jsou pro něj prostředkem k posunu děje. Ukazuje se, že stále se vracející postavy k tomu mají jistý důvod a v dalších minutách mohou zastat výraznou roli, díky které hlavní postavy odhalují nová tajemství anebo podléhají jejich jednáním a rozhodnutím. Může se snad dokonce zdát, že právě vedlejší postavy jsou hybateli děje, a v životě tomu leckdy tak je. Všechno prostě neovlivníte sami, o něco se postarají jiní. Zatímco se postavy přesouvají z místa na místo a všude kolem nich je cítit atmosféra nočních Nuslí, působí to spíše tak, že se vlastně přesouvají na místě a motají v začarovaném kruhu vztahů, vzpomínek, nečekaných otázek a rychlých lásek na baru.

Více než jinde je v Nonstop lahůdkách zásadní právě hudební dramaturgie, bez které by snímek působil rozhodně méně atmosféricky. Právě osmdesátá léta jsou obdobím, na kterém možná Pavlíček s Hřebejkem svůj příběh mohli vystavět. Film je totiž výjimečný i v tom, jak univerzální a transformovatelný je pro jakoukoli dobu. Kdyby se odehrával právě v osmdesátkách, nezměnilo by se na něm skoro nic. Zaměřuje se totiž, spíše než na svědectví doby, na budování vztahů mezi jednotlivými protagonisty, a je v tom tak důsledný a poctivý, že mu to vlastně úplně stačí k tomu, aby vyplnil 80 minut prostoru a divák se přesto nestačil nudit.

Nonstop lahůdky je vcelku unikátní počin České televize, který bohužel dostal nálepku jako jedna povídka z televizního cyklu Jak si nepodělat život, a proto jeho publicita značně klesla. Jedná se však o snímek, který by v naprosto stejné podobě mohl být uveden v kinodistribuci, protože jeho kvality mnohokrát převyšují televizní tvorbu. Možná se jedná o černého koně (staro)nové filmové poetiky. Podobná atmosféra byla naposled cítit v rozvolněných devadesátých letech, projevila se třebaSamotářích Davida Ondříčka. Nonstop lahůdky k nim mají vcelku blízko – je to uvěřitelná, komorní a citlivá konverzační dramedie, která je vtipná, když si o to zrovna řekne. Spojení dvou svébytných tvůrců jako jsou Jan Hřebejk a Tomáš Pavlíček vytvořilo skoro novou filmovou poetiku a my jen můžeme doufat, že se nejednalo o poslední spolupráci, ale spíše o začátek nové éry.

Přidat komentář