Piargy

Režie Ivo Trajkov, Slovensko/Česko 2022, 100 minut

Anna Šípová

Zkažená společnost, nástup fašistické moci a hříšná vesnice zničená lavinou. Obraz historické vesnice Piargy režiséra Iva Trajkova a scenáristky Jany Skořepové ve slovensko-česko-makedonské koprodukci hledá příčiny zla ve společnosti alegorickým ztvárněním příběhu odkazujícím k biblické Sodomě a Gomoře. Inspirací pro tento ambiciózní opus byla stejnojmenná povídka slovenského spisovatele Františka Švantnera. Švantner, původní profesí učitel, je považován za průkopníka slovenské lyrizované prózy, v Čechách ale zůstává spíše opomenut. V povídkovém souboru Malka, poprvé vydaném v roce 1942, reflektuje traumata a mentalitu slovenských horských vesničanů, provázanost jejich každodenních životů s přírodou, tradicemi a nevyhnutelnou smrtelností. 

Literární Piargy v několika dějových liniích líčí události vesnice, v které se díky bezbožnosti jejích obyvatel zakořenil hřích. Ten byl nakonec půdou pro domnělou kletbu vesnice: narození potomka ďábla, které zapříčinilo i zkázu horské usedlosti. V zimním bezbožném masopustním reji byla smetena lavinou, která zanechala jen jednoho přeživšího svědka.

Filmová adaptace alegorický motiv zkažené vsi vkládá do kontextu vzniku fašistického slovenského státu roku 1939 a kolektivní viny demoralizované společnosti. Hlavní hrdinku Julišu provází pověst čarodějnice, přesto se stane manželkou syna místního bohatého statkáře. Její nové manželství není šťastné: s mužem nenachází intimní sblížení, tchýně si na ní vybíjí svou zlost a machistický tchán dělá cokoliv pro to, aby si násilně mohl vzít její tělo a nevinnost. 

Téma ženského údělu, který je v patriarchální tradiční společnosti neodmyslitelně spjat s přijímáním příkoří od nejbližších osob je ve filmu realisticky zobrazeno. Domácí a sexuální násilí je pravděpodobně i příčinou zkažené společnosti, která zdánlivě lpí na křesťanské zásadě lásky k bližnímu, ve skutečnosti se ale každý ohlíží po vlastním prospěchu a potěšení.

Potenciálně zajímavý společensko-kritický rozměr, který je explicitně a naturalisticky nastíněn v první polovině filmu, je bohužel zastíněn nevěrohodnou hororovou linkou příchodu Antikrista do vsi. Juliša je podle ostatních vesničanů prokletá a z nečistého vášnivého sexu, kterému se oddává s vlastním tchánem, má vzejít ďáblův syn. Ostatní tomuto hříchu jen přihlížejí a varovné signály bouřící se přírody neberou v potaz. Metafora apokalyptického Janova zjevení, které ústy místní prorocké kořenářky komentuje dění, je neinvenčně a bez náležité reflexe přirovnávána k sílícímu antisemitismu a fašizaci Slováků. Lavina, která smete nečistý masopustní rej i se vsí Piargy, tak sice sprovodí ze světa slovenskou Sodomu a Gomoru, ale neodpoví na divákovu otázku odkud všechno to zlo doopravdy pramení.

Místy slabší pasáže scénáře vyvažují nádherné výtvarné záběry kameramana Petera Bencsíka. Pochmurná černobílá krajina je sice v plném létě, ale znepokojivé a melancholické kompozice poeticky přejímají tragické vyznění původní literární předlohy Františka Švantnera. 

Přestože mám k filmu výše zmíněné výhrady, nepochybně jde o pozoruhodný a výrazný počin současné české i slovenské tvorby, zejména co se týče vizuálního zpracování a hereckých výkonů. Stojí za navštívení.

 

Přidat komentář