Průlet hranými filmy roku 2020 ve světě

Kinematografie to měla v roce 2020 obtížné; stejně jako všechny umělecké obory, stejně jako my všichni. Pandemie covidu-19 byla zlomovou událostí pro distribuci filmů, pro fungování filmových festivalů, pro rozmach streamovacích platforem; rozhodně také ovlivní náměty snímků, které se budou točit v následujících letech. Už letošní Locked Down, který recenzujeme v tomto čísle, je toho příkladem. Následující text by měl sloužit jako průlet světovou filmovou tvorbou roku 2020; v kontextu představit ty nejdůležitější filmy, které měly během roku premiéru. Zatímco některé velké bijáky (Není čas zemřít, Život v Heights, West Side Story a další) se přesunuly na letošek, mnozí producenti se rozhodli okusit online prostředí. A nějaké ty filmové festivaly také stihly proběhnout; v mezidobí, v těch lepších měsících.

 

Ženy během životních změn

Přestože počet režisérek meziročně stoupá, mužům na této pozici se statisticky nevyrovnají. Právě ženy však letos vytvořily snímky, o kterých se mluvilo snad nejvíce. Mají jisté společné znaky: všechny filmy zmiňované na následujících řádcích se odehrávají v současnosti, režisérky pracovaly s hlavní silnou ženskou postavou, kolem které postavily celý fikční svět; plastické charaktery se ocitly v časech velkých životních změn.

Chloé Zhao vyhrála Zlatého lva v Benátkách se svojí Zemí nomádů. Celé drama je kompletně vystavěné na hlavní postavě padesátnice Fren, žijící v karavanu. Pro Zhao znamená tato postava, famózně zahraná Frances McDormand, úplně všechno: z obrazu ji téměř nenechává odejít, věnuje jí veškerou pozornost, na její úkor posouvá klasické vyprávění do pozadí. Země nomádů funguje jako studie postavy.

Čtyřicetiletá verze je zčásti autobiografický snímek Radhy Blank; sama v něm hraje hlavní roli, napsala ho a zrežírovala. Černobílá dramedie se točí kolem učitelky dramatického kroužku, která kdysi měla vlastní ambice a nyní je znovu objevuje; jenom na jiném poli. Chce rapovat. Blank právoplatně patří mezi objevy nejen loňského roku, ale posledních několika let.

Na lidské potřebě se mstít je postaven námět režijního debutu britské herečky Emerald Fennell Nadějná mladá žena, který představuje herecky přesnou Carey Mulligan v roli třicátnice Cassie. Ta každý týden vyráží do baru ve městě, naoko se opije a nechá svést nějakým z mužů; když však má dojít ke styku, je mužům jejich chtíč pěkně vytmaven. Casting snímku staví na tom, že do rolí oněch mužů neobsazuje herce zaškatulkované jako bad guys: právě naopak.

Never Rarely Sometimes Always (ve volném překladu Nikdy občas často pořád) je třetí celovečerní snímek americké nezávislé tvůrkyně Elizy Hittman. Hlavní postavě uložila těžký úkon: cestu na interrupci do New Yorku, spolu se sestřenicí. Pomocí smutného výletu Hittman poskytuje intimní pohled na kontroverzní téma potratů; ujala se ho sice skromně a nezúčastněně, ale pomocí jemné režie skvěle buduje atmosféru a charaktery, za zmínku stojí i práce s hlavní debutující herečkou Sidney Flanigan. Může se však zdát, že se feministické přemýšlení autorky překlopilo do scénáře, ve kterém není ani jedna kladná mužská postava.

Sofia Coppola se vrátila s dalším ze svých autorských filmů: V úskalí. Nejen díky její nezaměnitelné a nepopsatelné poetice, ale možná i díky opětovnému obsazení Billa Murrayho do jedné z hlavních rolí jako by autorka vzdáleně vzpomínala na svůj oceňovaný masterpiece Ztraceno v překladu. Murrayho filmová dcera (famózní Rashida Jones) má podezření na nevěru partnera; dvojice dcera-otec ho tak začíná sledovat, a přitom se nevědomky sbližuje více než kdy dříve.

 

Další látky v režii žen

Kelly Reichardt a Josephine Decker se na rozdíl od předchozích filmařek rozhodly pro jiné příběhy. První kráva představuje v hlavních rolích dva muže a odehrává se v minulosti. Po dvou současných dramatech jako by autorka tak navazovala na svůj western Zkratkou v Oregonu, který se stejně jako její novinka odehrává v Oregonu 19. století. Reichardt klasicky pracuje s nějakým motivem cesty; cesty někam, kde je to lepší, ale kde cíl je často cesta samotná. A něžně prosvětlená kamera Christophera Blauvelta cestu jenom zpříjemňuje.

Shirley se vrací do minulého století a staví do jedné z hlavních postav spisovatelku stejného jména (hraje Elizabeth Moss), která má tvůrčí krizi a není schopna dokončit novou knihu. Postupně se Shirley podaří vybudovat přátelství s mladou ženou, kterou společně s jejím partnerem ubytoval její manžel. Za kamerou stojí Sturla Brandth Grøvlen, který natočil i Vinterbergův Chlast, o němž bude řeč v rámci evropských filmů.

 

V hlavní roli čas

Během roku bylo představeno i několik amerických snímků, ve kterých se pracuje s časem do takové míry, že si zaslouží vlastní kategorii. Některé z filmů mají výstavbu složenou ze dvou časových linií, během kterých sledujeme vývoj hrdinů a situací (Chicagský tribunál, Bratrstvo pěti, Mank), další pracují s časem jako hlavním motivem a pomocí manipulace s ním tvoří propracovaný a obdivuhodně zkonstruovaný syžet (Tenet, Asi to ukončím), poslední pak pracuje s klasickou časovou smyčkou (Palm Springs).

Chicagský tribunál Aarona Sorkina mapuje Ameriku 60. let a pomocí vypjatého procesu tematizuje mimo jiné válku ve Vietnamu. Skvěle vystavěné soudní drama staví v první řadě na dialozích a mistrné režii, na zmíněný subžánr je tempo velmi rychlé a funguje jako rekonstrukce. Eddie Redmayne, Mark Rylance, Sacha Baron Cohen, Frank Langella a Joseph Gordon-Levitt předvedli herecký koncert roku, na který se dá dívat nesčetněkrát.

Formou podobné je Bratrstvo pěti. Jedním z témat je také válka ve Vietnamu a příběh je vyprávěn ve dvou časových linkách (za války; dnes, kdy se bývalí vojáci ocitají zpátky na stejných místech). Spike Lee se po úspěšném BlacKkKlansmanu vrací s dramatickým akčním snímkem, do kterého promítá například i aktuální politická témata, sleduje vývoj hrdinů a jejich hodnot a hledá paralely s minulostí; díky tomuto vazivu tvoří kompaktní celek, chvílemi až aktivisticky dokumentární.

Podle scénáře svého otce Jacka natočil David Fincher svůj první film pro Netflix Mank, zasazený do Hollywoodu 30. let. Streamovací platforma údajně jednomu z nejlepších současných tvůrců dala zcela volné ruce, což se na výsledku podepisuje. Fincher sice neopouští svá typická témata a hlavní mužskou komplikovanou postavu, ale zcela mění styl, který podřizuje hollywoodské filmařině zlaté éry; podle filmových historiků se však nejedná tolik o nápodobu stylu jako spíše o chabou inspiraci jím, navíc postavy tehdejšího filmového světa představuje v neobjektivním světle. Cílenou ztrátou vlastního stylu se logicky vytratila i fincherovská poetika, kterou diváci znají ze Zodiaca, Zmizelé či seriálu Mindhunter.

Tenet Christophera Nolana a Asi to ukončím Charlieho Kaufmana odmítají koncepční lineární vyprávění příběhu: s časem manipulují jako s hlavní jednotkou, postavy prostupují časovými liniemi tam a zpátky (Tenet), různě stárnou a mládnou (Asi to ukončím). Oba snímky je náročné sledovat už z čistě pragmatického důvodu: vyžadují maximální soustředění. Interpretační možnosti obou z nich (z dlouhodobého hlediska obou autorů, kteří si na hře s divákem zakládají) jsou bohaté. Hoyte van Hoytema stojí za famózním vizuálem Teneta; Pawlikowského dvorní kameraman Łukasz Żal natočil s Kaufmanem svůj americký debut.

Palm Springs debutujícího Maxe Barbakowa není rozhodně ničím objevným: na premise, že se člověk vrací do stejné chvíle ve smyčce, bylo postaveno už stovky filmů i epizod seriálů. Úspěch právě tohoto leží především na svěží kameře a scénografii, skvěle vypracovaných komediálních scénách, timingu a sehrané ústřední dvojici Andy Samberg–Cristin Milioti. Přestože se vedle komiky zabývá i hlubšími otázkami, Palm Springs neinovuje; spíše vzdává poctu dnes už klasickým timeloopům (např. Na Hromnice o den více, Na hraně zítřka) pečlivě odvedenou prací.

 

Americká překvapení

Poslední americká pětice představuje staré i nové tvůrce, kteří svojí tvorbou na filmovém poli výrazně překvapili: buď dosáhli svého dosavadního režijního vrcholu (Leigh Whannell, George C. Wolfe), opět dokázali inovovat svoji tvorbu (Steven Soderbergh) nebo se na scéně zjevili nově (Jason Woliner, Cooper Raiff).

Leigh Whannell je společně s Jamesem Wanem tvůrcem legendární ságy Saw, ve které se zhostil i jedné z rolí; není tedy žádný nováček. Režii si loni ale zkusil teprve potřetí. Neviditelný je precizně vystavěný horor o ženě, jíž zemřel partner, který ji týral. Vše nasvědčuje tomu, že se vrací zpátky jako neviditelný duch. Tematicky navazuje Whannell na svůj druhý film Upgrade, věnuje se technickým vymoženostem doby, které přerůstají v problém.

Ma Rainey – matka blues byla původně divadelní hra, kterou se rozhodl George C. Wolfe zadaptovat do filmové podoby. Vypráví příběh jednoho odpoledne, kdy se v nahrávacím studiu setkává černošská hudebnice Ma Rainey se svými muzikanty, aby nahrála album. Filmu vládne nejen americké klasické blues, ale také jeden z nejlepších výkonů Chadwicka Bosemana, který bohužel loni podlehl dlouhé nemoci.

Jedna výletní loď, staré kamarádky a synovec jedné z nich. Steven Soderbergh patří mezi tvůrce, kteří se těžko specifikují; vždy totiž přijde s něčím zcela jiným. Nechte je všechny mluvit je tentokrát konverzační dramedie o starých křivdách, které vyplouvají (podobně jako loď z přístavu) na povrch. V uzavřeném prostoru, ze kterého není úniku, se hromadí těžká atmosféra a Meryl Streep v hlavní roli je lepší a lepší každou minutou.

Po téměř patnácti letech se vrátil legendární Borat v podání Sachi Barona Cohena. Tento bodrý Kazach byl propuštěn z vězení a společně se svojí patnáctiletou dcerou (famózní Maria Bakalova) se vydává do Ameriky splnit jeden úkol. Reakce na pandemii covidu-19, agitka na prezidentské volby, rasismus, sexismus, me-too… Témat, které scénář v režii debutujícího Jasona Wolinera otevírá, je hodně. Až dokumentárním způsobem natočený Borat Subsequent Moviefilm vyvolal už během svého vzniku skandál.

A jedno americké překvapení na konec: čtyřiadvacetiletý Cooper Raiff natočil svépomocí malý a nenápadný mumblecore Shithouse. Film s velkou duší a mrtvou želvou sleduje Alexe v prvním ročníku vysoké školy, kterak si začíná hledat kamarády. Uvěřitelný herecký projev, výborný casting, přirozené dialogy, cyklící se motivy a postupně otevíraná témata řadí Shithouse k nejlepším mumblecorům posledních mnoha let. Raiff na scénu nemohl vstoupit svébytněji.

 

Evropská čtveřice

Chlast je jedenáctý celovečerní film mistra dánského kina, držitele významných světových cen za Rodinnou oslavuHon, Thomase Vinterberga. Po osmi letech navázal na spolupráci s Madsem Mikkelsenem a obsadil ho do hlavní role snímku, který se snaží potvrdit či vyvrátit teorii, že by se každý člověk měl narodit s určitou dávkou alkoholu v krvi. Sociální dramedie bez schematického poučování a moralizování natočená vinterbergovským realismem.

V hlavní soutěži Berlinale měla premiéru tříhodinová volná adaptace románu Alfreda Döblina Berlin, Alexanderplatz, mistrně zrežírovaná německým režisérem afghánského původu Burhanem Qurbanim. Staví především na neonové estetice, hudbě a hereckých výkonech. V pěti dějstvích je vyprávěn příběh vzestupu a pádu imigranta Francise (Welket Bungué).

Na stejném festivalu vyhrál snímek Delete History (ve volném překladu Vymazat historii) Stříbrného medvěda; zvláštní cenu poroty. Komedie francouzského dua Delépine-Kervern staví na tematizaci virtuální doby, kdy je všechno natáčeno a uchováváno. Absurdním humorem tvůrci kritizují lidskou závislost na výdobytcích současného světa.

Rakouské coming-of-age drama Lovecut natočily debutující režisérky Iliana Estañol a Johanna Lietha. Pomocí různě se protínajících příběhů mladých lidí vypovídá o současné generaci mileniálů, sleduje způsoby, jakými se seznamují a komunikují mezi sebou. Stejně jako režisérky debutovala i většina ústředních představitelů; všichni předvedli překvapivý výkon.

 

LGBTI témata napříč kontinenty

Queer kinematografie má v posledních letech stálé místo v žebříčcích nejlepších filmů roku, ani letos tomu není jinak. V queer tvorbě pokračovali Francis Lee (Ammonite) a François Ozon (Léto 85), debutovali v ní Viggo Mortensen (Ještě máme čas) a Kuang-Hui Liu (Jméno v tvém srdci).

Kate Winslet a Saoirse Ronan ztvárnily dvě do sebe zamilované ženy v Anglii 19. století. Ammonite svěže pracuje s motivy vyvřelin a tématem archeologie, ale jeho tempo se pomalu rozvolňuje a před koncem diváka ztrácí. Opačně funguje Léto 85, romantické drama o dvou chlapcích a létě, kdy se všechno zvrhlo. Pomocí šikovně umístěných retrospektiv divák získává ucelený přehled o postavách a jejich činech, a nestačí se divit zvratům, které scénář nabízí. Ozon staví na herecké energii hlavních představitelů (Félix Lefebvre, Benjamin Voisin).

Herec Viggo Mortensen (Tohle je náš svět nebo Zelená kniha) se poprvé posadil na režijní sesli; zčásti autobiografické kanadské drama Ještě máme čas sleduje liberálního Johna v konfliktu s homofobním otcem. Upřímný film s tématem odpouštění funguje i přesto, že postavy nejsou zajímavě napsané: herecké výkony jim ale dodávají realističnost. Ke zai ni xin di de ming zi (ve volném překladu Jméno ve tvém srdci) čerpá inspiraci z klasik asijského romantického filmu (např. Šťastni spolu Wong Kar-Waie) a sleduje dvojici kamarádů v Tchaj-wanu 80. let minulého století. Snímek vedle vztahu sleduje také dobu, ve které se odehrává; popisuje homofobní nastavení společnosti, kterému pak jeden z dvojice sám čelí.

 

Pár slov závěrem

Údobí předávání filmových cen se blíží a jaké snímky vyhodnotí akademici a kritici jako nejlepší, to se teprve uvidí; a o jakých z nich se bude mluvit i nadále, to zhodnotíme za pár let. Doufejme, že některé z nich někdy uvidíme v kině; doufejme, že epidemiologická situace opětovně umožní dialog filmaře s divákem na promítáních. Je to nenahraditelné.

Přidat komentář