První svazek série dosud nepublikovaných Ginsbergových cestovních deníků, zápisků a prvotvarů nově vznikajících básní pochází z básníkovy historické a objevitelské pouti zeměmi komunistického bloku na počátku roku 1965 – Kuba, Československo, Sovětský svaz, Polsko a znovu krátce Československo, odkud byl vzápětí vyhoštěn do Anglie, rovnou do marihuanového „náručí“ Boba Dylana a Beatles. Triptych Ginsbergových deníků vydaných péčí nakladatelství The University of Minnesota Press bude dále pokračovat plánovanými svazky South American Journals a The Fall of America Journals.
Ve svém životě i tvorbě si Allen Ginsberg liboval v mazání pomyslné dělicí čáry mezi privátní a veřejnou sférou své osobnosti, čímž mnohdy balancoval na samé hraně exhibicionismu. Nikde jinde to ale není tak zjevně patrné jako právě v těchto jeho denících ze zemí za někdejší Železnou oponou, editovaných a erudovaně anotovaných jedním z jeho čelních životopisců Michaelem Schumacherem. Na těchto stránkách svých privátně vzniklých zápisků nevytváří Ginsberg nějaké izolované „já,“ ale sám sebe portrétuje jako samozvaný nexus poezie, politiky a globální historie.
V roce 1965 byl Ginsberg možná ve svém klíčovém momentu proslulosti. Vydání jeho básně Kvílení a sbírky Kadiš mu mezitím vyneslo reputaci významného amerického básníka a inovátora. Jím a nakladatelstvím City Lights vyhraný a společensky velmi ostře sledovaný soudní proces z údajné obscenity rozlomil náhubek cenzury uvalený systémem na ikonoklastické tehdejší americké tvůrce a umožnil nově psát a uvažovat. Ale i když byl Ginsberg, jakožto vypravěč svých básní, oddán divokému a oslavnému „osvobození duše, psyché a libida“, v realitě byl pragmatikem ve své úporné snaze zdokumentovat „pro věčnost“ vznik a rozvoj beatnického uměleckého hnutí. Vedl si pečlivý archiv své korespondence, pořizoval tisíce fotografií a neúnavně kudy chodil tudy propagoval díla svých přátel.
A potom zde byly jeho deníky z cest. Ve svém jádru byla beatnická poezie katarzním, improvizačním a konfesním „odhalováním duše“ svých tvůrců. Proto nepřekvapuje, že rovněž Ginsbergovy deníky jsou velmi čtivým textem. Jsou totiž prodchnuty týmiž estetickými a literárními kvalitami a rysy jako jeho básně.
Cestami za Železnou oponu možná Ginsberg snil o nacházení lepšího světa (jeho matka, Naomi, imigrantka z Ruska byla přesvědčená komunistka) než byl ten jeho vlastní. Avšak velmi brzy zde nachází nejenom úsměvný konflikt v havanské restauraci, kdy host nespokojený s polévkou křičí na servírku: „Přece jsem kvůli tomuhle hnusu nebojoval pod Castrem za svobodnou Kubu,“ ale také velmi represívní, totalitní systém. Což jej překvapí.
Možná si ve své naivitě Ginsberg připadal jako s revolucí sympatizující básník-prorok, který přichází sdělit svůj názor a vychytat nějaké ty svoje drobné zádrhely s komunismem. Realita však na něj dopadne plnou silou, když jsou někteří z jeho tamních kontaktů zatčeni Castrovou tajnou policií právě pro jejich styky s ním. V tomto momentu Ginsberg svému deníku svěřuje: „Paranoia a realita konečně totožné jsou!!!“ Od této chvíle také začíná psát jména svých přátel a sexuálních partnerů pouze v iniciálách, aby je ochránil před možnou nechtěnou identifikací.
Ginsbergovy zápisy v deníku jsou totiž místy nikoli pouze obrazným, ale též pečlivým a důkladným popisem jeho sexuálních výbojů – a to nejenom s fyzickými partnery, ale též autoerotických zážitků či deskripce snových sekvencí. Pozoruhodný v tomto ohledu je zápisek o jeho snu, v němž se sexuálně sblížil se samotným Fidelem! Příliš proto nepřekvapuje, že velmi záhy poté byl Ginsberg policejně eskortován, posazen na letadlo a vyhoštěn ze země za údajné porušení kubánských zákonů. Vzhledem k tehdejším možnostem „revolučních“ kubánských aerolinek se stalo, že se vlastně, možná aniž by to sám plánoval, octl v komunistické Praze, a to zrovna na samém prahu politického a kulturního uvolňování společenských poměrů v zemi koncem 60. let, jež však nemělo mít, jak dobře víme, příliš dlouhého trvání.
Tady je nutno se na chvíli zastavit. Allen Ginsberg měl tehdy v Praze už docela zavedenou reputaci. Díky Josefu Škvoreckému a Janu Zábranovi byl u nás publikován překlad jeho Kvílení a sbírky Kadiš. Měl kontakty ve Svazu spisovatelů, jehož byl dokonce oficiálním hostem při své druhé návštěvě Prahy v květnu téhož roku. Svaz spisovatelů tehdy představoval intelektuálský předvoj zdejších snah o společenské a politické reformy v zemi (Vaculík, Kundera atd.). Svaz vnímal v Ruzyni zjevivšího se Ginsberga jako svého oficiálního hosta, kterému v oněch dnech 15.–17. března 1965 zaplatil ubytování v hotelu Ambasador a předal mu též tantiémy za dosud v Praze publikované básně. Skromnému Ginsbergovi tyto peníze tak umožnily financovat svoji následnou cestu do SSSR, kam se toužil podívat kvůli původu svých rodičů.
Problémem ale je, že při druhé návštěvě Prahy mu byl ze strany StB odcizen jeho podrobný deník z cest. Editor Schumacher tedy v knize rekonstruuje Ginsbergův první tehdejší pobyt v Praze ze dvou básníkových zachovalých a podrobných dopisů z jeho archivované pozůstalosti. Oba jsou datovány z března 1965. První byl adresován básníkovu otci Louisovi a druhý jeho příteli, básníku a nakladateli Lawrenci Ferlinghettimu, zakladateli City Lights Publishers v San Francisku.
Mimo to, když StB Ginsberga později (7. května 1965) vyhostila ze země, už na palubě letadla do Londýna horečně začal písemně rekonstruovat své dojmy. Tím byly vlastnoručně, byť dodatečně, zachyceny i jeho postřehy z této první třídenní návštěvy Prahy. Ginsberg zde nadšeně vzpomínal na Kafkovo dědictví, své setkání s Janem Zábranou a Evou Kantůrkovou, na své fotky uveřejňované v českých intelektuálských novinách, na vlasatou studentskou mládež čtoucí poezii a poslouchající bigbít, na divoké celonoční mejdany v soukromých bytech s „klukama i holkama,“ a rovněž na své básnické a konzultační prezentace ve Viole, Svazu spisovatelů a na půdě FFUK, kde se diskutovalo o marihuaně, LSD nebo třeba indických zpívaných mantrách.
17. března 1965 pak odjíždí vlakem do SSSR. Oba Ginsbergovi rodiče byli ruští Židé. Jak sám zmínil v řadě svých básní, jeho matka byla komunistka, jejíž světonázor básníka do značné míry politicky zformoval. Mnozí z jeho bratranců, znechuceni životem emigrantů v Americe, se navíc z ideologických důvodů vrátili zpátky na Matku Rus. Pro něj tak cesta do Moskvy byla svým způsobem návratem domů.
Sám to tehdy zveršotepoval takto: „Moje Slovanská Duše, vracíme se zpátky domů/Ještě jednou na Rudém náměstí u Kremelské zdi/sedět ve sněhu a psát Proroctví/Princové-Soudruzi z Ruska/Přijel jsem z Ameriky, abych položil svůj plnovous k vašim krásným nohám…“
V Moskvě se Allen Ginsberg zajímal prakticky o všechno, co kolem sebe viděl. Stimulovala jej krása i očividná tamější ošklivost. Poznamenává si do deníčku: „Je to jak to nejhorší z New Jersey za chladného zimního bílého dne, plného mrazu a smogu.“
Každým dnem svého pobytu v SSSR je stále víc mystifikován a zmaten a svůj vnitřní zmatek formuluje v náčrtu této básně: „…Rudé náměstí, jsi tak mocné/ty robotická mašino/Stojím tiše na bráně do Asie, ve dveřích Sibiře/Mucholapka básníků, idiotský svatební dort z Bangkoku/Fuck you, kdo, kurva, ty vlastně jseš?…“
A co se Ginsbergovi na Sovětském svazu nejvíce líbilo? Po jeho setkání se slavným básníkem Jevtušenkem byl Ginsberg ohromen rolí, kterou poezie v SSSR hrála a společenským postavením, které jejím představitelům publikum udělilo. Jevtušenko mu třeba řekl, že vzpomíná na jedno své veřejné čtení pro živé publikum v počtu 14 000 lidí nebo že jeho básně jsou otiskovány publikacemi s nákladem milionu výtisků. Jeho celkový dojem ze SSSR vyznívá tak, že Ginsberg sám zůstává empatický, třebaže zpochybňuje cenzuru a politické represe. Ve svých načrtnutých úvahách se snaží pochopit ty, kteří propadli snu komunistické revoluce.
Osmého dubna 1965 opouští SSSR, zvolňuje své tempo a do 30. dubna pobývá v Polsku. Už předtím psal svému milenci v Americe, Peteru Orlovskymu, že se bude při svém finančně omezeném rozpočtu snažit navštívit co největší počet zemí východního bloku. K vrcholům jeho tehdejší návštěvy patřilo varšavské židovské ghetto, setkání se sovětským básníkem Vozněsenským a návštěva nacistického vyhlazovacího tábora v Osvětimi. 30. dubna 1965 přijíždí Allen Ginsberg znovu do Prahy.
Zde editor svazku Schumacher reprodukuje několik zachovalých stránek Ginsbergova původního deníku v kombinaci s pozdější autorovou rekonstrukcí těchto poněkud dramatických okolností končících Ginsbergovým vyhoštěním ze země dne 7. května. Ginsberg se čile zapojil do tehdejšího dění v Praze. Hned ráno 1. května 1965 si pro něj přijeli studenti ČVUT do hotelu Merkur na Florenci a odvezli jej do Fučíkárny na oslavy dlouho doposud zakazovaného studentského svátku jara, kde byl dokonce na chvíli korunován na Krále Majáles. Než jeho majestát tajná policie „svrhla“ a sama na křeslo posadila jakéhosi nastrčeného a zcela zmateného človíčka.
Ginsberg na stránkách svého deníku s gustem popisuje onen rušný týden v Praze, včetně zjištěné ztráty svého velmi ceněného deníku, pro který byl vyzván se stavit na policii v Konviktské a vyzvednout si jej, ale namísto toho byl 7. května 1965 tamtéž zatčen a eskortován na letiště v Ruzyni, kde jej posadili do prvního letadla britských BOA a odeslali do Anglie.
Ještě než přistál v Londýně, byl Allen Ginsberg schopen na palubě letadla napsat první verzi své oslavné básně Král Majáles. O dva dny později už byl v londýnské Royal Albert Hall na koncertě na pódiu s Beatles a večer v hotelu, kde Bob Dylan učil Beatles kouřit marihuanu. Radostně spadl do klína samotnému Lennonovi.
Allena Ginsberga jsme naposledy viděli v Praze na jeho hudebně-recitačním večeru v Arše dne 27. března 1996, půvabně konsekutivně tlumočeném Josefem Rauvolfem, ze kterého existuje kompletní, byť nikdy nevydaná nahrávka. O necelý rok později Allen Ginsberg doma v New Yorku umírá.
Jako raritu ze svého archivu přikládám naskenovaný originál dopisu Allena Ginsberga ze dne 2. března 1990, ve kterém žádá americkou velvyslankyni v Československu a moji tehdejší šéfku, paní Shirley Temple Black, o pomoc při nalezení svého dávno ztraceného deníku u nově zvolených svobodných vládních orgánů v této zemi. Pověřila mne tímto čestným a delikátním úkolem, avšak přes veškerou laskavou snahu a součinnost pánů Havla, Čarnogurského, Rumla a dalších, se Ginsbergův pražský deník nikdy nenašel.
Editor Michael Schumacher, University of Minnesota Press, Minneapolis, 2018