Sundance 2021 ve slavnostních ponožkách

V létě to bude čtyřicet let od založení Sundance Institutu, který se zrodil z tohoto festivalu. Je konec ledna, proto si tento úvodní večer oblečte slavnostní ponožky, uvařte hrnec silné kávy, zhasněte světlo v pokoji a u obrazovky žasněte, nebo se naštvěte, prostě zažívejte naše společné představení. Inspirujme se krédem zakladatele Roberta Redforda i prvního uměleckého ředitele Franka Daniela: Podpora nezávislých umělců a jejich propojení s diváky, jako jste vy. (Úvodní slova ředitelky MFF Sundance 2021 Tabithy Jacksonové k tisícům diváků na virtuální cestě audiovizuálními díly, divy, premiérami i díky Institutu nově zrekonstruovanými a roky ztracenými kinematografickými perlami.)

Ne že by online festivaly dosud neexistovaly, i s cenami za profesní i žánrové kategorie, jsou ale absolutně minoritní a spíš možností pro prezentaci amatérských tvůrců. Pro Česko může být zajímavostí, že na jednom z prvních takto cíleně fungujících Cutting Edge International Film Festivalu získal v roce 2016 druhou cenu náš Jan Senius s hraným snímkem Zrnka kávy. Ovšem zaráží, že právě tato ryze online akce to kvůli světové epidemii zabalila (vyjádření organizátorů zní přesně – Wrapped up). Ze zavedených festivalů si virtuální formu vyzkoušely z nezbytí loni v USA třeba Miami IFF nebo na západním pobřeží Malibu IFF. Oba s absolutním fiaskem, nepřipravené pro specifickou komunikaci s diváctvem, zůstaly jen jakousi minipřehlídkou pro doma si tleskající autory uváděných filmů, o kterých to hlavní gró přehlídek, čili fanoušci, nemělo ani šajnu. U nás se z podobné nouze na podzim pokusil o online formu festival dokumentárních filmů ji.hlava, což ovšem, při vší úctě k organizátorům, zůstalo ohledně návštěvnosti jen u dřevní fanouškovské základny a live vstupy tvůrců připomínaly předpotopní televizní publicistiku. Mnohé prestižní „A“ festivaly jako Cannes nebo naše Karlovy Vary se v roce 2020 raději samy zrušily a letos to dopadne bůhvíjak. Benátky, Rotterdam či San Sebastian se konaly jen na oko, hlavně kvůli nasmlouvaným sponzorům, sice s róbami a smokingy, ale s ledva stovkou VIP návštěvníků v sále pro tisícovku… Co je to bez okamžité divácké interakce za slavnost, že. Navíc všudypřítomný strach a „podávání si ruky“ loktem. I ceny tím mohly být ovlivněny. Ruku na srdce, kdo si dnes z hlavy vzpomene na Cenu pro nejlepší film z Benátek, na Cenu za scénář z Rotterdamu, Cenu za filmový debut ze San Sebastianu atp. Poučenější čtenář nechť promine, já ne.

Sundance už není jen Park City

To slovo, pojem Sundance, je po věky věků nejsakrálnějším, nejdůležitějším, našemu materiálnímu myšlení neuchopitelným a v mnoha faktorech i výsostně šamansky mocným indiánským rituálem mnohých kmenů a národů z prérií, prolínajícím se do příbuzných obřadů na východ od bývalých siouxských držišť, dolů na jih i na západ až do Utahu. Když v půli sedmdesátých let koupil Robert Redford farmu s obrovskými divokými pozemky kousek od horského Park City v jihozápadním cípu Utahu, jen padesát kilometrů od Salt Lake City, měl záměr. Nechystal tu jen výletní sídlo v divočině, klid a útěk před davy fanoušků, chtěl tady vytvořit cosi slavnostního, něco jako každoroční obřad. Filmový, lépe řečeno filmařský. Tím byl od roku 1978 filmový festival nezávislých tvůrců v tom nejryzejším slova smyslu, od roku 1981 pak netradiční výuková „dílna“ pro mimořádné talenty vedená těmi nejlepšími (nejen) americkými pedagogy a mistry filmových řemesel Sundance Institute. Podobnost s výjimečným indiánským rituálem Sundance je nabíledni. Pro tento obřad každý rok vybírají ti nejvyšší šamani vyvolené jedince, aby jim mohli předat svá učení, svá tajemství, a tito adepti pak s nabytými duchovními i fyzickými zkušenostmi mohli dál pracovat pro dobro a budoucnost svého společenství. A také aby se posléze sami stali mocnými šamany.

Mechanismus výběru adeptů i výuky mezi tímto indiánským rituálem a Sundance Institutem je zde přímou metaforou. Každý rok skvělí pedagogové Institutu vybrali 6 až 8 nejtalentovanějších studentů (dosud to tak funguje), s nimiž pak trávili letní měsíce s předáváním zkušeností – při promítání filmů a jejich rozborech, úpravách námětů a stavbách scénářů, natáčení, focení, volbě záběrů, jejich vazebnosti a rytmizování ve střihu i zvuku, při vaření jídel a běžných hovorech o životě, čili velmi netradičním, spontánním způsobem výuky. První ředitel filmového festivalu Sundance a posléze i edukačního Institutu František Daniel, v letech 1964–1968 děkan pražské FAMU a po emigraci do USA zakladatel státní filmové pedagogiky (viz UNI 02/2011 Uměl učit učitele učit), byl výtečným kuchařem a jeho vyhlášené kuře na paprice v mžiku lámalo mezigenerační ledy. Tohle se roky dálo v malém městečku Park City a festivalový rej pak především na centrální Main Street s hlavním kinem.    

Letos nebylo zapotřebí ani Main Street, ani samotného Park City. Samozřejmě fyzické sdílení zážitku jistě chybělo, ale po pár desítkách minut připojení se do virtuálního společenství, komunikace s tvůrci, členy poroty nebo zástupci sponzorů (většinou technologické či filmové společnosti) vám vše připadalo jako normální hovor s přáteli třeba v kavárně. Interaktivní vstupy jsem vnímal jako naprosto spontánní, jistěže s připraveným „stromečkem“ moderátorských otázek a nahozených témat, ten se však pokaždé rozrostl do netušeného rozvětvení a užasle i fundovaně autentických odnoží reagujících respondentů. Nejen pro mne, ale pro tisíce, možná statisíce diváků, těch sedm dní bylo zážitkem asi silnějším, než kdybych byl fyzicky na Main Street v Park City, tam se náhodně potkal s některým z tvůrců a zapředl s ním hovor. Za sebe si troufám říci, že tahle, byť nová a naprosto nezvyklá virtuální forma setkávání v uměleckém světě, je pro nás plašší bytosti vlastně snadnější a příjemná, protože tu netřeba jakýchsi z vrozené slušnosti „úvodních frází“, prostě se rovnou zeptáte, oslovení reagují a komunikace plyne. Jasně, ruku si po tom nepodáte, zvednutý palec, prsty do V, úsměv, šibalské mrknutí, zamračení, kroucení hlavou, prostě výraz vám ale dá v mnohém jasnější odpověď.                

V létě to bude čtyřicet let od zalo . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář