Třetí a předposlední snímek Tatea Taylora The Help (Černobílý svět, 2011) vypráví o vztahu svéhlavé mladé bělošky ke dvěma černým služebným v mississippském Jacksonu počátkem 60. let, kdy na „hlubokém Jihu“ intenzivněla kampaň za rovná práva. Film byl navržen na čtyři Ceny Akademie včetně hlavní kategorie a Oscara získala Octavia Spencerová za vedlejší roli.
Pro věrohodné ztvárnění cesty sveřepého a obrovským talentem obdarovaného Jamese Browna od naprostého společenského dna na výsluní a do pozice hudebního revolucionáře, zároveň mega-hvězdy s vlivem na své afroamerické bratry a sestry měl tedy režisér kvalitní průpravu. A jeden z producentů Get On Up, od mládí Brownůw obdivovatel Mick Jagger zase dbal na autenticitu mnohých hudebních sekvencí. Taylor nadto obsadil do hlavní role ideálního Chadwicka Bosemana, jehož fantastický výkon film táhne. Je suverénní coby zpěvák (nahrávky jsou ovšem původní Brownovy), dancer, šokující super showman, despotický lídr kapely, nekontrolovatelný macho. A vůbec prvotřídní magor.
Karty byly rozdány skvěle, prohrát se s nimi nedalo. Možná jen partii zkomplikovat. Taylor se viditelně obával banalit hudebně-biografických snímků a tak užívá lehce artistní prostředky. Kdo ale není dostatečně studován jak v brownologii, tak v obecné historii popmusic, má asi občas orientační problémy. Když se například v důležité scéně začínající zpěvák potká se zkušenějším excentrickým kolegou, vůbec nepadne jeho jméno. A jde přitom o Little Richarda, jehož stylem vystupování se Brown nepochybně inspiroval. I časové roviny střídá Taylor hlava nehlava. A vprostřed objektivně pojatých sekvencí se ústřední figura náhle obrací k divákům. Zkraje pomrknutím, pak už různými glosami i životními krédy. A opět ve všech úsecích, od dětských let (i pro ta jsou výtečně vybraní představitelé) až po období Brownova vrcholu. Někoho to znervózňuje, ale lze si zvyknout.
A celkem snadno režisérovi odpustit. Neboť filmu dominující četná hudební čísla natočil obdivuhodně. Boseman jako by v nich byl Brownovou reinkarnací. Ať už jde o výjevy z koncertů, při nichž kapela zařezává doslova strašlivě a s podpůrnými vokalisty i tanečníky (jimž ovšem lídr dominuje) se vše neodolatelně hýbe v podmanivém rytmu. Anebo když Brown ve zkušebně sugeruje členům bandu, že hudba dostane neuvěřitelný kopanec teprve tehdy, jakmile se všichni maximálně podřídí charakteru groovu, rytmického modelu, který ho právě profeticky napadl. Okamžitě ho brblajícímu bubeníkovi i muzikantům vnutí a prokáže jeho sílu. Divák má pocit přítomnosti historickému okamžiku zrodu nejčistšího funku. Ruka strne na trase od kýble s popcornem do tlamy. Pozoruhodné až pikantní je, že v na krátkém vodítku drženém bandu nejvíc kveruluje saxofonista Maceo Parker (Craig Robinson), nyní už po léta z odkazu „Kmotra soulu“ a z faktu, že byl jeho sólistou, plnými hrstmi čerpající. Druhdy se ale stavěl vůči Brownovým novátorským myšlenkám skepticky a šéfa jako člověka očividně nežral. Však také nakonec dostane i s ostatními muzikanty okamžitou výpověď a Brown se opře o novou generaci hráčů kolem Bootsyho Collinse. Vyhozen byl tenkrát i Jamesův nejbližší kamarád Bobby Byrd (Neslan Ellis), druhý zpěvák The Famous Flames, jehož rodina se mladistvého Jamese ujala a vytáhla z vězení. Sentimentem Brown zřejmě netrpěl.
Ale přece… silné pouto jej kupodivu váže k bílému manažeru Benu Bartovi. Jehož decentně a hezky hraje Dan Akroyd. Čili jeden z báječných filmových Blues Brothers. A pro ty je Brown přece klíčový. Neb když coby Reverend Cleophus James funkově káže v chrámu, Blues Brotherovi Jakeovi, čili Johnu Belushimu, zasaženému modrým paprskem shůry se dostane vnuknutí: Založíme kapelu!
