The Tragedy of Macbeth

režie: Joel Coen, USA, 2021, 105 minut, Apple TV+

Bratři Coenové jsou známí obrazově krvaví neurvalci a čtveráci, perfekcionisté, leckdo jim lepí štempl postmodernistů, aniž by zkoumal pojem postmoderna. 

„Kde se sejdeme? Zas my tři?“ „Až rozhodne se v líté bitce o vítězství a o porážce.“ „Kde sejdeme se? Na kraji blat. Macbethovi tam budeme přát. Macbethovi tam budeme přát. Děs je krása, krása děs. Štiplavou mlhou nechme se nést.“ Otázky a odpovědi před vstupem do filmu tajemně rozhodují. Kdo jsou ti tři? Pak vysoko na nebi letí pták, padá, obloukem hluboko pod spodní kantnou vzlétne zas vzhůru, podobný kolega pták ze stejného místa padá ve stejné trajektorii. Zlom! Bořivý zvuk, jako když nehtem sjedete mikrofon v nazvučeném sále. Z levé spodní kantny křídlo! Vletí třetí pták ve stejné trajektorii oněch nápadně menších (resp. menších protože v širším záběru). Tři ptáci v bílých mracích. Prolnou se z nadhledu do zvuku a obrazu kročejů muže na sněhové pustině. Jediného přeživšího. Stopy, mlha, hradiště na skále. Tam ti, co fandili zdálky: „Příteli, řekni králi, jak probíhala bitva.“ Muž: „Dlouho nerozhodně. Bylo to, jako když se dva tonoucí navzájem táhnou ke dnu. … Ale pak srdnatý Macbeth vzal osud do svých rukou. Klestil si krvavou stezku polem, až se mu kouřilo z meče.“ Joelův sólový režijní debut se přesně nedrží shakespearovského fenoménu a variačně uhýbá ke zkratkám, geniálně promlouvá obrazem a prakticky se vymaňuje z historického kontextu.

Je nutno pozastavení nad duálním smyslem výroku Williama Shakespeara z Macbetha o nedotknutelném pojmu království: „Kouzlo je upředeno. Stát!“ Stát jako útvar i příkaz k zastavení, nepřekročení místa. Stop! 

Joelovo autorské dílo bez producentské a scenáristické kooperace s bratrem Ethanem je svou silovou zá-vážností, obrazovým pojetím goticky černobílé kamery (Bruno Delbonnel) a stylizací vsazenou do neuvěřitelných (záměrně kašírovaných) kulis výtvarníka Stefana Dechanta nadmíru osobitým spektáklem. „Skotská“ hra byla uvedena před 415 lety, takže nemusím brát zřetel ohledně vyzrazení pointy. O to víc je Joelovo uchopení, sdělení, směrováno dovnitř. Na zkratce příběhu vnuknou tři čarodějnice Lordu Macbethovi (Denzel Washington), že se stane příštím králem Skotska. Jeho ambiciózní manželka Lady Macbeth (Frances McDormandová) svého mírně váhajícího manžela tlačí k naplnění proroctví všemi možnými elementy, je lstivou ženou, která chce být královnou. Zbývá jediné – zbavit se současného krále (Brendan Gleeson). Pomiňme zde výtečně vybrané spektrum herců v množství mimoděčných, byť potřebných postav. Přestože tři čarodějnice tu působí jako vpravdě strašidelný chór a jsou ztvárněny jako jedna „divná sestra“, nade všechny vyniká role čarodějky Kathryn Hunterové. Mluví pekelným chraplavým hlasem, kroutí se, deformuje své tělo v hypermodernistním baletu, proměňuje se v ptáka, ve starce, je děsivá i dětská zárověň. Její temný skřehotavý šepot „Macbeth doth come“ (Macbeth přichází) by se veleúspěšně mohl pouštět do měststkých ampliónů o Halloweenu a spratci by nevystrčili nos ze dveří. Joelova verze napínavého příběhu o vraždě a jejích následcích tu působí natolik étericky, že ona vražda je vlastně takřka nepodstatná (respektive není gró a podstatou), byť se z valné části drží původních bardových slov. Úpravu textu adaptuje vizuálně. Odchází z něj pouze obrazem jako pravý filmař a herce rozmisťuje coby strohé, někdy téměř abstraktní kulisy. Shakespeare nikde neuvedl, v jakém věku jsou manželé Macbethovi, a i kdyby, Joel by správně pochopil, že o věk tady nejde, takže klidně obsadil herce víc než zralé, žádného Romea a Julii. Naprosto v pořádku, Jde tu o bažení po moci přes mrtvoly, přes vraždu, přes vraždy, po tom pase přece i kdejaký stařec. Zarytému fanouškovi bratří Coenů tu jistě bude chybět zábavný faktor „vypráví idiot“, říkejme tomu jakkoli, kterým měnili běsyhrůzykrev ve frašku. Nedostatek veselí je ale nespravedlivá výtka. Tady nakonec není ani podle původní předlohy hromada mrtvol ve finále! Jen souboj na meče Macbetha s „mladším macbethem“ mezi zdmi opuštěného hradu. Kulisy jak z klasiky vrcholného expresionismu Metropolis Fritze Langa. Švih mečem, svist, výstřik krve, královská koruna letí přes hradby a dopadne na břeh bez příboje. Po písku jdou špičaté boty, slyšíme kročeje. Jde si pro korunu, prsty ji zvedne, ten bezejmenný ji sám nechce, je příliš nebezpečná. Protipohled: vychází z mlhy (ta je ve filmu významným prvkem), jde k nám, k němu, k mladému muži, komukoli, v jedné ruce korunu, v druhé hlavu Macbetha, podá mladíkovi korunu, ten si ji nasadí: „Ať žije skotský král!“ Nový král vloží dle zvyku starému žebrákovi do dlaně zlatou libru. Aniž by věděl, že právě TENTO stejný symbolický dar nejnižšímu vždy symbolizoval počátek boje o moc. A smrt.

Spojitost s Coenovskými předchozími filmy je jistě alespoň v závěru stopově zřetelná. Joel ovšem v Macbethovi nastoupil linii, že i přísný Ingmar Berman by smekl.              

Přidat komentář