V Zappalandu je to samý paradox

Již před lety jsme v článku o rozhádaných Zappových potomcích (UNI 8/2017) zmiňovali, že tehdy v březnu byl na Febiofestu promítán skvělý dokument režiséra Thorstena Schütteho Frank Zappa: Vlastními slovy (Eat That Document, 2016) a že v Americe režisér a herec Alex Winter mezitím připravuje další dokumentární film o Franku Zappovi, podpořen pár miliony dolarů vybraných mezi fanoušky na fundraisingovém webu Kickstarter. Avizované se stalo skutečností a 27. listopadu 2020 se Winterův snímek dostal v Americe do distribuce.

Poté, kdy Frank Zappa zemřel, řada filmařů se pokoušela oslovit umělcovu manželku a byznysovou šéfku jeho pozůstalosti Gail se žádostí udělit právo k natočení dokumentu o jejím proslulém manželovi. Zappův syn Ahmet nedávno řekl britskému listu The Guardian: „Dostalo se jim jen hromady NE a NE a NE! Nikdo z nich prostě neměl ten správnej přístup k věci…“

Poté přišel herec a režisér Alex Winter a začal odjinud. „…Nechtěl jsem točit takový ten tuctový hudební dokument o nějaké rockové kytarové hvězdě,“ uvedl v interview taktéž pro The Guardian. „Zajímal jsem se o to, jaký byl Frank Zappa člověk, jaký měl vztah ke svému dílu a vůbec světu kolem sebe. Jaké zastával hodnoty a o co umělecky usiloval. Chtěl jsem být upřímný, pokud jde o Frankovy vnitřní kontradikce, jichž, jak víme, byla spousta. V Zappalandu je to samý paradox,“ řekl režisér.

Výsledný, takřka dvouhodinový film s titulem ZAPPA (původně se měl jmenovat Who the Fuck is Frank Zappa?) skýtá nuancí plný a autoritativní portrét umělce, jenž se sice v průběhu života v médiích květnatě a mnohoslovně vyjadřoval o své hudbě a vztahu k politice, avšak co se týče své povahy a osobnostních rysů byl na slovo skoupý. V tomto smyslu celkovému dopadu a významu tohoto filmového portrétu velmi prospělo, že Gail Zappa Winterovi nejenže udělila exkluzivní přístup ke Frankově ohromnému hudebnímu a filmovému archivu, ale sama se též ve filmu opakovaně objevuje s interně zasvěceným a realistickým svědectvím a komentářem v rozhovorech postupně natáčených před její vlastní smrtí na rakovinu v roce 2015.

Aby bylo jasno. Frank Zappa, navzdory svým semiotickým signifikátorům ve vystupování, vzhledu a rané hudební tvorbě matoucím davy fanoušků nebyl žádný avatar kontrakultury. Odjaktěživa byl zarputilým a pünktlich formalistou.  Platilo pro něj, že jádro pudla spočívá nikoli v tom, co proklamuješ, ale jak to říkáš.

Winter ve svém filmu přesvědčivě ukazuje, že jistou dobu Zappa tlačil koncept vlastní individuality a originality do extrémů. Obětovat individualitu bylo pro Zappu pokrytectví. Proto třeba pro něj tehdejší hippieství bylo pouze jinou formou nechtěné ortodoxnosti. Debutové album jeho Mothers of Invention Freak Out (1966), vůbec první dvojalbum v historii gramoprůmyslu, bylo jakýmsi memorandem o záměru, jak se říká v byznysu. Jak „lyrikou“ textů, tak sonicky deska vyzařovala brutálně upřímnou nechuť ke konformitě jakéhokoli druhu využitím směsice rocku, R&B, doo-wopu a avantgardních zvukových koláží. To však zmátlo příznivce kontrakultury, kteří se začali hrnout na koncerty Mothers of Invention pro jejich bizarní praštěnost. Viz třeba zahrnuté scény, kdy Zappovi spoluhráči v rámci show na pódiu simulují roztodivné sexuální praktiky s vycpanými zvířaty, mezi nimi pobíhají zdivočelé nahaté fanynky z publika a on sám pohyby rukou a mimikou obličeje udržuje svoji absolutní kontrolu nad celým tímto panoptikem výjevů se sebejistým triumfem na tváři.

V roce 1967 Zappa s kapelou přesídlil z tehdy umělecky progresivního a samozvaně „aristokratického“ Laurel Canyonu v Los Angeles do relativní obskurity newyorského divadla Garrick Theater. V rámci tamní dlouhodobé rezidentury se jejich hudební tvorba a interpretace stávala stále komplexnější a umělecky ambicióznější, stejně jako na svém kalibru nabývaly konfrontační scénické prezentace. Ve filmu vidíme ukázku z tohoto období, v níž Zappa pozval v rámci koncertu na pódium partičku příslušníků americké námořní pěchoty, tehdy na dovolené z vietnamského válčiště, aby všem ukázali, jak bajonetem rozčtvrtit velkou plastikovou pannu stylizovanou jako vietnamská holčička. Jindy zase diváci v prvních několika řadách sálu byli potřísněni čokoládovou šlehačkou, jež vystřikovala z dlouhé hadice končící v análním otvoru plastikové žirafy trčící na pódiu a obsluhované kapelou. Tehdejší dobový Zappův při koncertech prodávaný promoplakát k tomu uváděl jeho výrok: „Nejde prostě napsat natolik hnusnej hudební akord, jímž byste vyjádřili to, co chcete někdy říct, a tak se prostě musíte spolehnout na žirafu kadící šlehačku.“

Již před lety jsme v článku o rozh . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář