Velvet Underground v Cannes / „Seděl ve studiu a dejchal…“

Foto Courtesy of Cannes Film Festival 2021

Mimořádná premiéra 121minutového Haynesova skvostně strukturovaného rockumentu dne 6. července byla pro mnohé dozajista vrcholem celých covidem poznamenaných Cannes 2021. Oficiálně bude film uveden do distribuce teprve 15. října pro kina a placenou platformu Apple TV+. Není náhodou, že první tváří objevivší se na plátně na začátku filmu, jinak geniálně důmyslně využívajícím techniky „obrazu v obraze“, experimentálních kinematografických montáží a hustě na sebe vrstvených vizuálů propojených konsekutivním audiem, je samotný avantgardní cineaste guru, již zesnulý vizionář Jonas Mekas, jemuž je snímek též věnován.

Film nese jasné rysy Haynesovy filmařské vize a rukopisu tak, jak je známe třeba z jeho glamrockové odyseje Velvet Goldmine či idiosynkratické dylanovky Beze mě: Šest tváří Boba Dylana (2007), stejně jako jsou jím do syžetu nenásilně integrovány dávné postupy a uvažování Andyho Warhola, například k vidění ve snímku Chelsea Girls.

Režisérova šíře jím kodifikovaných závěrů a pozorování bouřlivé dobové kreativní energie obklopující Lou Reeda a Velvety činí z filmu jednak zevrubnou studii o tehdejším radikálním uměleckém hnutí a zároveň komplexní hudební profil tohoto epochálního bandu.

Archivní pátrání, které štáb pro účely předvedené šíře dokumentačního záběru musel podniknout, bylo vyčerpávající, přičemž použit byl též klíčový materiál pocházející z Warholova muzea v Pittsburghu. Mluvím třeba o legendárních, Warholem pořízených a dlouhotrvajících „němých“ portrétových kamerových sekvencích zabírajících Reeda a Calea (tzv. Warhol Silents), kteří tehdy nesměli promluvit, usmát se či jen okem mrknout, a jež dodnes fungují neskutečně a úchvatně „ujetě“. Přičemž Haynes je v tomto filmu navíc nově využívá coby vizuální pozadí pro simultánně zaznívající audio záznamy z různých pozdějších interview, pořízených nejenom s nimi dvěma, ale též s řadou dalších exotů, kteří se tehdy ve Warholově Factory třeba jen tak „motali“ a jsou na řečených němých záběrech zachyceni, dnes o tom nově podávají svědectví v tomto filmu.

Čistě teoreticky by měl být tento Haynesův dokument vlastně jakousi „výpovědí“ z druhé ruky, neboť jak Lou Reed, tak Sterling Morrison ani enigmatická Nico již nejsou mezi živými. Pro echtovní a dosud neznámé informace „z týlu“ dávné kapely tak vlastně zbývá pouze muzikologicky erudovaný John Cale a neuvěřitelně nic nepředstírající bubenice Maureen „Moe“ Tucker. Avšak, protože vždycky někdo z Warholovy družiny ve Factory u sebe měl zapnutou kameru, uchovala se ohromná spousta dokumentárních záběrů jak protagonistů, tak i dalších přítomných umělců, přátel a muzikantů v jejich orbitu.   

Jedněch z nejzábavnějších vzpomínek a výpovědí v celém filmu se nám dostává z úst superstar Mary Woronov, která při některých vystoupeních tancovala s VU přímo na pódiu, včetně prezentace Warholem produkované show Exploding Plastic Inevitable, která vlastně Velvety teprve v pravém slova smyslu „udělala“. Nekonečně řešenou otázku o skutečném vlivu Andyho Warhola na VU, kromě role tvůrce grafiky banánového obalu jejich debutu z roku 1967 a (sporného) producentského kreditu, možná definitivně rozlouskl John Cale, který ve filmu lapidárně říká, že Andy byl producentem jenom v tom smyslu, že „při nahrávání desky seděl ve studiu a dejchal…“    

Mimořádná premiéra 121minutového Haynesova . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář