Všechno nejlepší Chiaro!

Text: Anna Šípová

Režie Jonas Carpignano, Itálie/Francie 2021, 121 minut

 

Opulentní večírek k osmnáctým narozeninám sestry hlavní hrdinky Chiary zavede diváka přímo do centra každodenního života středostavovské rodiny. Jihoitalský region Kalábrie – chudý kraj, ve kterém žije Chiara a její rodina – není zdaleka tak nevýznamný, jak se na první pohled zdá. Je totiž domovem italské mafiánské organizace ‘Ndrangheta. Po zmizení vlastního otce se Chiara v mediích dozví, že je údajně stíhán za pašování drog, vydírání a únosy. Nečekaný životní obrat jí kompletně změní představy o dosavadním poklidném životě. Všechnu svou frustraci se snaží obrátit na příbuzné, ti dělají, jako by se nic nestalo. Chiaře je zatím jen patnáct let, a není proto ještě zapojena do veškerých rodinných tajemství, které už zná starší sestra Giulia. Rozhodne se pátrat na vlastní pěst. Postupně poznává, jak funguje dědičné zapojení do zločineckých klanů. Všechno nejlepší Chiaro! přesto není investigativním filmem, ale dramatem o ztrátě iluzí a předčasné dospělosti titulní hrdinky.

Režisér Jonas Carpignano tímto snímkem uzavřel pomyslnou trilogii mapující těžké životy problémových sociálních skupin. Ve filmu Mediterranea (2015) sleduje příběh uprchlíků, snažících se dostat do jižní Itálie. Následující film Ciambra (2017) představil romskou komunitu v Kalábrii, která je světem sama pro sebe. Carpignanova snaha přiblížit divákovi každodenní zkušenost těchto lidí se dostala i do jeho posledního filmu. Chiara sice nepochází z nejchudších vrstev, přesto je pro jejího otce jedinou možností, jak se uživit, právě pašování kokainu a podobné ilegální aktivity. Carpignano nenabízí analytický pohled na aktivity ‘Ndrangheta. Nesnaží se ani o morální odsouzení a rozdělování stran na dobro a zlo. Stejně tak, jak je mafie prorostlá do státní infrastruktury, je od ní neoddělitelný i běžný život občana Kalábrie.

Takřka neorealistická snaha o zachycení prožitku jedince ve společnosti je umocněna využitím neherců. Chiaru, Giulii a jejich otce ztvárnili skuteční místní obyvatelé. Subjektivní náhled na situace je pak podpořen všudypřítomnou ruční kamerou. Ta snímá děj tak, jak se děje: je pohyblivá, zabírá detaily na výrazy a emoce. Naopak jen málokdy kameraman Tim Curtin představí prostředí pomocí celků a panoramat. Výsledkem je tak intimní a soudržný celek, ve kterém divák bezprostředně prožívá nemožnost zorientovat se ve spletitém světě mafie.

Přesto, že se Carpignano ambiciózně snaží vylíčit celkové fungování Kalábrie, a to navíc ve vztahu k hlavní hrdince, výsledek není bohužel tak všeobjímající. Přeskakování z hrdinčiny perspektivy na tu celospolečenskou není v harmonii, a místy na diváka působí naopak odtažitě.

Romantický mýtus hierarchické mafie, která funguje na základě pokrevních vztahů, brání chudé před mocnými a stojí na straně slabých v boji proti silným, je zcela mylný. Jakkoliv je máme rádi, představují filmy, jako je Coppolův Kmotr (1972), jen vršek ledovce s naprostou elitou, která si vlastní ruce zločinem rozhodně nehodlá špinit ruce. Všechno nejlepší Chiaro! je příběhem lidí, kteří nemají jinou možnost, než mít ruce celé černé.

Přidat komentář