Zatančíme si v kině?

Jistě se dohodneme na tom, že Stop Making Sense je jeden z nejlepších hudebních filmů, chcete-li záznamů koncertu, co kdy byl v 80. letech natočen. Strhující rytmus, civilismus, absence rockového manýrismu, filmařský švih a tempo. Prostě nepromarněná šance. Žádné velké kecy kolem. Respektovali to samotní Talking Heads, i bez filmu báječní, i americký režisér Jonathan Demme, u nás známý pouze ne nezajímavým dílkem Melvin a Howard.
V celé jeho dosavadní filmografii jde o zcela ojedinělý pokus spolupracovat s rockovou kapelou tímto stylem a s typem muzikanta, jakým je David Byrne. Oběma se zdařilo smést z povrchu veškerá klišé, jimiž obvykle hudební filmy oplývají. Tímto dílkem se nechala inspirovat Laurie Andersonová při režírování vlastního Home of The Brave a ani to neskrývala. Po necelém roce potom ji a dalšího newyorského supermuzikanta Johna Caleho požádal Demme o muziku do svého filmu Something Wild (Něco divokého), který se právě nyní promítá i u nás. Filmová nabídka se značně zpestřila, výběr je vcelku velký, ovšem těch špičkových děl jako v letech minulých je v poměru ke komerci stále jako šafránu. Demme nám ovšem nabízí kvalitu, věřte tomu, že ano. Co upoutává na téhle krásně nelogické projížďce ukradenými auťáky? Skoro všechno. Od úvodní Byrneho „brazilské“ písničky jako ozubená kolečka do sebe zapadají události, nad kterými není radno moc přemýšlet, je třeba je brát tak, jak jdou. Nikdo v téhle trochu nostalgické komedii nepadá na hubu o každou slupku banánu, neteče tady šlehačka a neblázní tu Amerikou traumatizovaní intelektuálové. Cestování ústřední dvojky Jeffa Danielse (Charlie) a v některých momentech až neskutečně se Laurii Andersonové podobající Melanie Griffithová (Lulu) ze státu do státu, sem a tam nějaké nezaplacení či bouračka, loupežička, noční ježdění auty, sex, to všechno je nadmíru inteligentní pohled na Ameriku zase trochu jinak.
A do všech těch projížděk a bláznivin slyšíte nepřeslechnutelné hudební miniaturky Johna Calea a Laurie Andersonové. Už dlouho nebylo vidět tak kompaktní celek, jaký tvoří v tomto filmu obraz, atmosféra a muzika. Andersonová, stále věrná svým „klokotavicím“ tady rockuje jak blázen, je slyšet i při společném zpěvu. S Calem tím tvoří neobyčejně zajímavé duo, až si člověk v tu chvíli pomyslí, co kdyby tihle dva náhodou, někdy… Cale je bigbíťák a tak jsou kytary dominantní. Zdá se, že on měl v tomto filmu s muzikou navrch.
Zajímavé by jistě bylo čtení textů, titulky tentokrát zůstaly doma. Vůbec některé pasáže, na kterých spolupracovala pozorným okem Sharon Boyleová, podmalované tepající rockovou hudbou, jsou mimořádně sugestivní a tím, že to není rozplizlé donekonečna trvajícími „projížďkami městem či přírodou“ a je to zhuštěné do maximálně desetivteřinových úseků, účinek se tím mrazivě zvyšuje. Nudit se nebudete. Jo a až půjdou závěrečné titulky, mrkněte se schválně, kdo hrál ty dvě roztomile žvanící stařenky v krámě s hadry. Fakt, byly to máti Demmeho a Davida Byrneho. Někdy má člověk pocit, že celá ta newyorská scéna je jedna velká rodina.

Přidat komentář